zpět
na časopis | fórum
| napište
mi | vydavatel
- astrologické služby | pro
čtení časopisu si stáhněte Acrobat
Reader
| galerie 
Chaos a řád
Jarica Gallová, Ondřej LesákOtáčí se Země přesně kolem Slunce?
Od doby Mikuláše Koperníka a Johanna Keplera se zcela změnil středověký obraz světa a už pár staletí považujeme za samozřejmost, že Země obíhá kolem Slunce. Ale je tomu skutečně tak v principu? Nemáme samozřejmě v úmyslu připojit se tím ke stále rostoucímu procentu populace, která na Koperníka zapomíná a zastává názor - dnes, v době vesmírných letů - že se točí Slunce kolem Země. I v některých vyspělých zemích si to myslí až několik desítek procent obyvatel (!) Středověk neskončil, středověk trvá…Nemáme na mysli ani značné nepřesnosti původního Koperníkova modelu, ani Keplerovo upřesnění, podle kterého Země a ostatní planety obíhají po elipsách, nikoli po kružnicích. Máme na mysli něco zcela jiného - co je ovšem možné odvodit až z Newtonových zákonů - že Země a ostatní planety obíhají přesně vzato nikoli kolem Slunce, ale kolem těžiště sluneční soustavy (tzv. barycentra). Jaký je v tom rozdíl a o co vlastně jde?
Není příliš známo, že Koperník umístil Slunce do středu planetárních drah spíše z důvodů filosofických a estetických než kvůli přesnější shodě mezi teorií a pozorováním. Heliocentrismus především více vyhovoval tehdejším, renesančním ideálům symetrie a řádu.
Teprve Keplerovy a zejména Newtonovy zákony ukázaly, že poloha Slunce ve středu sluneční soustavy je dána prostě tím, že je ze všech vesmírných těles zdaleka největší a nejhmotnější. Od té doby je Slunce běžně ztotožňováno se středem a těžištěm sluneční soustavy, kolem kterého obíhají všechna ostatní tělesa. Porovnání jednotlivých planet se Sluncem však ukazuje, že jejich hmotnost není zcela zanedbatelná a že tudíž ztotožnění Slunce se středem soustavy je nepřesné a v principu vlastně nesprávné. Neboť i když je gravitační vliv Slunce na planety naprosto převažující, v případě velkých planet Jupitera, Saturna, Uranu a Neptuna je třeba naopak uvažovat i jejich významný gravitační vliv na Slunce. Tyto čtyři planety a Slunce v podstatě určují polohu těžiště sluneční soustavy, tzv. barycentra. Nikoli Slunce, ale právě tento bod je skutečným středem naší soustavy, přičemž jeho okamžitá poloha je přibližně dána heliocentrickými aspekty Jupitera, Saturna, Uranu a Neptuna. Všechna tělesa sluneční soustavy včetně Slunce obíhají kolem tohoto bodu, který v závislosti na vzájemné konstelaci uvedených čtyř planet leží uvnitř, (tj. pod povrchem) nebo vně slunečního tělesa, až do nemalé vzdálenosti přibližně dvou slunečních poloměrů.
Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a sluneční aktivita
Oběžná dráha Slunce kolem těžiště soustavy není ani zdaleka kruhová. V obdobích kolem opozice Uranu a Neptuna, kdy se gravitační vliv těchto planet na Slunce částečně ruší, je oběžný pohyb Slunce přibližně určen vzájemnou polohou, resp. (heliocentrickými) aspekty Jupitera a Saturna. Tvar oběžné dráhy Slunce pak připomíná pravidelné trojlístky, přičemž Slunce opíše dráhu jednoho lístku za 20 let, což je doba souběhu Jupitera a Saturna. Toto období trvá přibližně 50 let. Vůči hvězdám se přitom Slunce pohybuje střídavě direktně a retrográdně. V obdobích kolem konjunkce Urana a Neptuna, kdy se gravitace těchto planet sčítá, je oběžný pohyb Slunce obvykle nepravidelný, chaotický a toto období trvá přibližně 40-70 let. (obr. 1).
Lze tak říci, že tvar oběžné dráhy Slunce kolem těžiště sluneční soustavy je jakousi zhuštěnou informací o ní, charakteristikou jejího momentálního stavu. To není všechno. Podle jednoho z našich předních geofyziků, dr. Ivanky Charvátové, odpovídají období pravidelného pohybu Slunce, nastávající kolem opozice Urana a Neptuna, dlouhodobě vysoké sluneční aktivitě a teplejšímu klimatu, zatímco období chaotického pohybu kolem jejich konjunkce odpovídají dlouhodobě nízké sluneční aktivitě, chladnému klimatu a katastrofickým vulkanickým erupcím globálního dosahu. Těmto obdobím jsou, 13. stoletím počínaje, přiřazeny i názvy, tj. Oortovo (1110-1170), Wolfovo (1270-1350), Spörerovo (1430-1520), Maunderovo (1620-1710) a Daltonovo (1787-1843) minimum.
Celý tento cyklus trvá o něco déle, než cyklus Uran - Neptun, tj. přibližně 180 let. (Rozdíly mezi 180-letými minimy a maximy nejsou vždy stejně výrazné a mění se v průběhu staletí v dlouhodobém, přibližně 2200-letém cyklu). V souvislosti se sluneční aktivitou je třeba uvést, že běžně známý 11-letý cyklus slunečních skvrn je v podstatě řízen heliocentrickými aspekty Jupitera a Saturna a dosahuje maxima (velmi přibližně) v období kolem jejich kvadratury, což odpovídá "uzlům" na dráze jednotlivých jupitersko-saturnských trojlístků (obr.1). Minima v obdobích slunečních skvrn odpovídají naopak přibližně konjunkci nebo opozici těchto planet.
Až dosud by mohli mnozí namítnout, že tohle všechno je vlastně jen astronomie a fyzika a jak to vlastně souvisí s astrologií? Domnívám se, že zásadním způsobem: v prvé řadě, ať jako astrologové uvažujeme o planetárních vlivech nebo o synchronicitách, není rozhodně bez významu, že je takto vědecky dokázána přinejmenším korelace mezi planetárními konstelacemi Jupitera, Saturna, Uranu a Neptuna a pozemskými ději prostřednictvím Slunce. Lze namítnout, že se - vzhledem ke klíčovému významu sluneční aktivity v těchto záležitostech - jedná o prosté biofyzikální vlivy. Je tomu ale opravdu tak? Nelze projevy sluneční aktivity, tj. počet a velikost slunečních skvrn, erupce na Slunci, polární záře atd. považovat stejným právem za indikátory synchronicity mezi nebeskými a pozemskými ději? Nelze je číst jako skryté, zašifrované písmo jazyka, které nám říká "jak nahoře, tak dole"? Neboť zatímco vztah mezi běžnými 11-letými cykly slunečních skvrn a lidským chováním lze možná ještě vysvětlit na základě biofyzikálních, příp. meteorologických vlivů, lze takto jen stěží vysvětlit vztah mezi dlouhodobými 180-letými cykly aktivity, klimatickými a společenskými ději.
Chaos a řád - jak na Nebi, tak na Zemi
V první a druhé kapitole jsme se ve svých úvahách a analýzách zabývali otázkami astronomickými, které nám poskytují pevný základ pro další úvahy. Nyní se nabízí otázka podrobnějšího zkoumání souběhu nebeského řádu s řádem pozemským. Málokdy zpochybňovaný je v tomto směru vliv proměnlivosti slunečního záření na změny zemského klimatu. Z výše uvedeného se nám ovšem nyní jeví, že za proměnlivostí slunečního záření se skrývá cyklický vývoj celého slunečního tělesa v obecnějším smyslu, tj. jako komplexního cyklu jeho mechanického pohybu i vnitřní energetické bilance. Souběh takto chápaného slunečního cyklu, resp. vývoje s vývojem lidského společenství lze pak stěží na redukovat vliv měnícího se klimatu, jakkoliv se zdá být výrazný.
Předkládaný pohled na vybrané historické události v žádném případě nechce být pokusem o nový výklad lidských dějin. Je spíše míněn jako podnět k zamyšlení nad možností využít sledovaný jev jako další možný úhel pohledu na vývoj lidské společnosti a mj. opět navazuje na (v tomto případě obecnější) úvahy dr. Charvátové, publikované u nás počátkem devadesátých let. Jako takový má být vnímán, posuzován a rozvíjen v kontextu mnoha dalších souvislostí, což přesahuje významně rámec tohoto článku, nicméně, laskavý čtenář je přesně k tomu srdečně zván.
Pro zjednodušení se v dalším textu i v následující tabulce (tab. 1) označují časové úseky uspořádaného pohybu Slunce kolem barycentra za období "řádu". Časové úseky v nichž je pozorován neuspořádaný pohyb Slunce jsou pak nazývány obdobím "chaosu". Použité názvosloví se prvoplánově nabízí, jak však bude prokázáno níže, má svůj hlubší význam také v souvislosti s popisovanými událostmi.
Pozn.: Přechody mezi různými typy uspořádanosti pohybu Slunce kolem barycentra probíhají spojitě, nikoli skokem; neurčitost vymezení časových úseků těchto přechodů odpovídá však nejvýše jednomu desetiletí.
| Řád | Přechodné období | Chaos & název minima | Čechy a Uhersko | Východní Evropa | Západní Evropa & Amerika (příklady) | Církev a panevropské události | ||||||
| do r. 1012 | 995 - vyvraždění Slavníkovců 1000 - korunovace Štěpána I. uherským králem. (do 1038) blahobyt a upevnění Uherské říše |
|||||||||||
| 1013 - 1062 |
1018 - vítězství byzantské říše nad bulharskou; zánik bulharské říše a hegemonie Byzance ve východní Evropě | 1054- rozdělení pravoslavné a římsko-katolické církve | ||||||||||
| 1063 - 1110 |
1066 Vilém Dobyvatel korunován králem Anglie | 1095-99 - 1. křížová výprava (dobytí Jeruzaléma) | ||||||||||
| 1110-1170 Oortovo | 1140 - krize Normanské dynastie v Anglii, spor o nového vládce (do 1154) 1152 Eleonora Akvitánská se rozvedla s Ludvíkem VII. a provdala se za Jindřicha Plantageneta: Rozdělení Francie, konflikt Francie - Anglie (až do 1226) | 1119 - Založení templářského řádu 1147-49 - 2. křížová výprava | ||||||||||
| 1170 - 1191 |
1187 - Saladin ovládl Jeruzalém1189 až… | |||||||||||
| 1192 - 1241 |
1192 - Přemysl Otakar I. českým králem 1212 - Zlatá bula sicilská | 1225 - Listina svobod (Magna charta) se stala zákonem | …1192 - 3. křížová výprava (Richard Lví srdce) - dohoda Saladina a Richarda o sdílení Svaté země 1195 - zahájena stavba katedrály v Charters 1202 - 4. křížová výprava, vyplenění Konstantinopole 1209 - František z Assisi založil františkánský řád 1212 - křížová výprava dětí 1216 - papež založil dominikánský řád 1218-21 - 5. křížová výprava, neúspěšná (Egypt) |
|||||||||
| 1242 - 1269 |
1244 - 6. křížová výprava, neúspěšná 1248-54 - 7. křížová výprava, neúspěšná | |||||||||||
| 1270 - 1350 Wolfovo |
1278 - Přemysl Otakar II. zahynul v bitvě na Moravském poli 1306 - zemřel Václav III. - rod Přemyslovců vymírá po meči 1346 - Karel IV. českým králem 1348 Karel IV. vytvořil soustátí zvané země Koruny české |
1272 - 1307 - v Anglii vládne Eduard I., reforma státní správy, nový parlament (postupné vzrůstání vlivu parlamentu) 1337 - stoletá válka mezi Francií a Anglií |
1270 - 8., poslední křížová, zahynul Ludvík IX., řečený Sv. 1291 - konec křižáckých království (pád Akkonu) 1295 - Marco Polo sepsal svědectví o své výpravě do Asie. 1312 - papež zrušil řád templářů 1347-1351 - Černá smrt, morová epidemie napříč Evropou | |||||||||
| 1351 - 1370 |
1355 Karel IV. římským císařem | |||||||||||
| 1371 - 1419 |
1378 - zemřel Karel IV., na trůn nastupuje Václav IV. 1415 - upálen mistr Jan Hus 1419 - první Pražská defenestrace, začátek husitského povstání |
1396 - anglický král Richard II. se oženil s dcerou francouzského krále Karla VI. Isabelou - dvacetiletý mír 1415 - konec příměří, bitva u Azincourtu |
||||||||||
| 1420 - 1429 |
1420 bitva na Vítkově | |||||||||||
| 1430 - 1520 Spörerovo |
1434 - bitva u Lipan - 1438 - Basilejský koncil uznal tzv. kompaktáta - povoleno náboženské vyznání husitům 1437 - zemřel Zikmund Lucemburský 1458 - Jiří z Poděbrad českým králem, Matyáš Korvín uherským králem 1462 - papež prohlásil kompaktáta za neplatná 1467-71 válka mezi Jiřím a Mytaášem |
1453- Turci vyplenili Konstantinopol -konec tisícileté byzantské říše | 1431- upálena Johanka z Arku 1453- konec stoleté války 1455-1485 - válka růží (Anglie) 1492 - Kolumbus objevuje Ameriku, zač. éry španělských dobyvatelských výprav 1498 - Vasco de Gama se vyloďuje v Indii 1499 - Amerigo Vespucci se vyloďuje v Jižní Americe 1519-1522 Magalhaes obeplouvá zeměkouli |
1478 - počátek španělské inkvizice 1517 - Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí 1512 - Koperník a jeho heliocentrický systém |
||||||||
| 1521 - 1548 |
1526 - bitva u Moháče - smrt Ludvíka Jagelonského, nástup Habsburků na český a uherský trůn 1547 - Ferdinand Habsburský potlačil povstání českých stavů, počátek centralizace moci ve Vídni |
1547 - Ivan IV. (Hrozný) korunován ruským carem, centralizace moci | 1534-Jindřich VIII. založil anglikánskou církev 1545 - 1563 Tridentský koncil |
|||||||||
| 1549 - 1598 |
1556 - příchod Jezuitů do Prahy 1583 - Rudolf II. učinil Prahu svou rezidencí |
1584-1598 - Boris Godunov ruským regentem | 1558 - Alžběta I.; Anglie se stává impériem 1533 - Kateřina Medicejská francouzskou královnou 1572 - Bartolomějská noc 1598 - Nantský edikt - náboženská svoboda a rovnoprávnost všem vyznáním (Francie) |
|||||||||
| 1599 - 1619 |
1609 - Rudolfův majestát - Česká konfese 1618 - druhá Pražská defenstrace |
1598-1605 - Boris Godunov ruským carem | 1618 - začátek třicetileté války | |||||||||
| 1620 - 1710 Maunderovo |
1620 - bitva na Bílé hoře 1627-28 - Obnovení zřízení zemského v Čechách a na Moravě 1683 - porážka Turků u Vídně |
1689 - Petr I. ruským carem | 1629 - anglický král Karel I. rozpustil parlament 1642 - začátek anglické občanské války 1649 - poprava Karla I. 1643 -1715 - Ludvik XIV. 1685 zrušen Nantský edikt 1701-1713 válka o španělské dědictví |
|||||||||
| 1711 - 1727 |
1713 - pragmatická sankce Karel VI. zajistil celistvost podunajského soustátí | 1713- mírová smlouva v Utrechtu (konce války o španělské dědictví) | ||||||||||
| 1728 - 1777 |
1740 - Marie Terezie, osvícenský absolutismus 1744 - zavedení povinné školní docházky |
1762 - Kateřina II se prohlásila ruskou carevnou (do 1796) | 1756-1763 sedmiletá válka o nadvládu nad Evropou - rovnováha sil, nebylo vítěze 1763 - Pařížský mír |
|||||||||
| 1778 - 1786 |
1780 - Josef II. 1781 - toleranční patent a zrušení nevolnictví |
|||||||||||
| 1787 - 1843 (Daltonovo) |
1805 - bitva u Slavkova | 1830 - nezávislost Řecka na Osmanské říši | 1789 - francouzská revoluce, dobytí Bastily 1793 - 1794 -francouzská revoluce, fáze teroru 1799 - Napoleon přebírá moc 1811-1832 - průmyslové nepokoje v Anglii 1837 - královna Viktorie (Anglie) |
1797-1815 - napoleonské války | ||||||||
| 1844 - 1905 |
1848 - odstoupil kancléř Metternich 1848 - František Josef I rakouským císařem |
1878 - nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunska | 1848 - Manifest komunistické strany 1870 - francouzsko-pruská válka ~1900 - ve většině zemí zakázáno zaměstnávání dětí |
1848 - rok revolucí | ||||||||
| 1906 - 1956 |
1918 - rozpad Rakousko - Uherska, vznik ČSR 1948-1949 vítězství komunismu v ČSR, NDR a dalších slovanských zemích |
1912-1913 první a druhá balkánská válka 1917 - VŘSR 1924-1953 - u moci Stalin |
1906 - všeobecné volební právo ve Finsku (první v Evropě) 1914-1918 - první světová válka 1922 - vítězství fašismu v Itálii 1929 - krach na New Yorské burze - velká hospodářská krize 1933 - vytvoření fašistické strany ve Španělsku 1933 - A. Hitler se stává německým kancléřem 1939-1945 II. světová válka 1952 - založení Evropského společenství uhlí a oceli, předchůdce EHS a EU |
|||||||||
| 1957 - 1984 |
1968 - Pražské jaro | 1958 - vznik EHS 1962 - kubánská krize |
||||||||||
| 1985 - 2040 |
1989 - demokratické revoluce v evropských komunistických státech 1993 - rozpad Československa |
1991 - rozpad SSSR 1992 rozpad Jugoslávie |
1987 - dohoda o likvidaci jaderných střel středního doletu (Reagan-Gorbačov) 1991 - 1. válka v Iráku 1993 - založení EU 2003 - 2. válka v Iráku 2004 - 1. rozšíření EU 2006 - válka v Libanonu 2007 - 2. rozšíření EU, válka v Somálsku |
|||||||||
Již z letmého pohledu na časový souběh událostí "na Nebi a na Zemi", vyjádřený v tab. 1 lze říci, že např. Češi mají vyvinutou jakousi zvýšenou či spíše zpřesněnou citlivost pro vnímání kosmického řádu. O významu Neptunských, a v menší míře i Uranských symbolů v českých dějinách již bylo napsáno leccos, ne však v takových souvislostech jaké jsou uvažovány nyní.
V těsném předsálí prvního zkoumaného vstupu Slunce do období svého uspořádaného pohybu tedy období "řádu"(1013-1062)) nacházíme událost klíčovou v procesu sjednocení českého státu - 995: vyvraždění Slavníkovců. I když za touto událostí podle nových historických výzkumů stojí s největší pravděpodobností Vršovci (krevní msta) a nikoli Přemyslovci, vedla tato událost zřejmě k menší rodové rozrůzněnosti a "kompaktnější" státní centralizaci. Poněkud méně drastickým způsobem došlo v tomto období i k upevnění Uherského státu - v roce 1000 proběhla korunovace Štěpána I. uherským králem. Také na východě lze vysledovat úspěšný proces upevňování společenského řádu. V roce 1018 završila Byzanc svůj rozmach vítězstvím nad bulharskou říší. Své postavení si tehdejší evropské velmoci zajistily i na poli duchovní nadvlády rozdělením sfér vlivu, neboli rozdělením křesťanské církve na pravoslavnou a římsko-katolickou. To se psal rok 1054 a první sledované období řádu pomalu odeznívalo.
Následuje poměrně dlouhé mezidobí (1063-1110), které na události ovšem není nezajímavé: Především se v letech 1095-1099 uskutečnila první křížová výprava, jejíž výsledkem bylo dobytí Jeruzaléma.
Bez zajímavosti rovněž není založení templářského řádu 1119 - nepochybně dalšího zájemce o přerozdělení sfér vlivu či nastolení nového řádu, spadající již do začátku počínajícího období "chaosu". Vývoj událostí ve Svaté zemi je ze zvoleného pohledu vůbec zajímavý. Období druhé křížové výpravy v letech 1147-49 spadá již takřka doprostřed období "chaosu", neboli neuspořádaného pohybu Slunce kolem konjunkce Uranu a Neptuna (1110-1170). Během tohoto období se poměr sil několikrát změnil a v nastávající přechodné periodě - v roce 1187 ovládl Jeruzalém Saladin. V samém závěru této periody, resp. již na začátku období "řádu" vstupuje do hry Richard Lví Srdce a třetí křížová výprava 1189-92. Vstup Slunce do období uspořádaného pohybu (1192-1241) je ve Svaté zemi také ve znamení nastolení řádu - dohoda Saladina a Richarda o sdílení Svaté země se datuje přesně na jeho počátek: 1192.
Vstup do dalšího období řádu patřičně kvitují také české dějiny.V roce 1192 se českým králem stává Přemysl Otakar I. Prakticky doprostřed - tedy na vrchol tohoto období spadá datum získání dědičného práva na český trůn a královský titul - Zlatá bula sicilská.
Než se vrátíme do Svaté země, stojí za povšimnutí, že v roce 1195 došlo k zahájení stavby katedrály v Charters. Mysteriózní chrám je přímo spojen s působením již patřičně etablovaného řádu templářských rytířů. Vezmeme li na milost v současnosti populární teorii o poslání a cílech tohoto seskupení, ukáže se další zajímavá souvislost. Řekněme to přímo: Kdo měl zájem o upevnění svých pozic na evropském politickém nebi, načasování svého nástupu trefoval, nebo vybíral? V každém případě, ve sledovaném období došlo rovněž k založení dvou ne bezvýznamných katolických řádů - Františkánů (1209) a Dominikánů (1216).
Zpátky k branám Jeruzaléma. Do tohoto období spadá čtvrtá křížová výprava, jejíž organizátoři nebyli schopni zaplatit náklady na přepravu do Svaté země. Výsledkem bylo, že vojsko vyplenilo Konstantinopol. Následovala hrůzná křížová výprava dětí (1212), pak pátá (1218-21) a posléze další tři (1244-1270) neúspěšné křížové výpravy. Počínaje šestou křížovou výpravou (1244) jsme se však již (lépe řečeno, Slunce) přehoupli do dalšího mezidobí, (1242-1269),v němž je z našeho pohledu zřejmě nejzajímavější událostí vpád tatarských kmenů do Uherska. Tataři během své tři roky trvající okupace vyplenili oblasti jihozápadního Slovenska, údolí řeky Hron a Východoslovenské nížiny. Tragedii završil následný hladomor. Ve slovenštině dodnes používané rčení "Vyzerá to ako po tatarskom vpáde" popisující nepořádek, či spoušť obřích rozměrů jen dokládá jak hluboké stopy tato událost zanechala v kolektivním povědomí národa. Tatarský vpád způsobil zásadní změny ve složení obyvatelstva Slovenska a ve vývoji celé společnosti. Nejpodstatnější byla masivní německá kolonizace vylidněných území společně s výrazným posílením postavení privilegovaných měst. Koncem 13. století jich bylo na území Slovenska již kolem 30.
V souladu s - jednou neúprosným, jindy milosrdným - plynutím času předcházíme k dalšímu období neuspořádaného pohybu (1270-1350). Palestinu v roce 1291 dobyl egypský sultán - tento rok se oficiálně uvádí jako konec křižáckých království v Palestině. Papež se rázně vypořádal s templáři - v roce 1312 oficálně zrušil jejich řád a sice pro "zneužití moci, kacířství a nepoctivé obchody". A aby chaosu nebylo málo, prohnala se v letech 1347 -1351 napříč Evropou morová epidemie zvaná "Černá smrt". Toto období není samozřejmě charakterizováno pouze temnými událostmi. Bylo to rovněž období, kdy mnoho odvážných mužů podnikalo objevné cesty do vzdálených zemí. I když je za dobu objevitelských výprav tradičně považováno pozdější období, jmenujme za všechny středověké dobrodruhy alespoň veleznámého Marca Pola, který v roce 1295 zveřejnil své spisy.
Poněkud jsme ve výčtu zajímavých souvislostí opomněli západní Evropu. Nikoli snad proto, že by se zde zajímavé souvislosti vysledovat nedařilo, spíše z obavy o příliš široký záběr. Nicméně připomeňme na tomto místě alespoň jednotlivosti. Ve 12. století, tedy z našeho pohledu v období "neuspořádaném" přesně v letech 1140- 1154 se Anglie utápí ve sporech o vládce. V roce 1152 do hry vstoupila Eleonora Akvitánská, která požádala o rozvod s Ludvíkem VII. Není bez zajímavosti, že svou žádost zdůvodnila jeho dlouhotrvající účasti v křížových výpravách a zanedbáváním manželských povinností. Svaté války prostě hýbou světem, bez ohledu na to, kde se fyzicky odehrávají. Eleonora ovšem vzápětí učinila další krok - provdala se za Francouze - Jindřicha Plantageneta. Francie se v důsledku toho rozdělila na dvě části a chaos vyvrcholil vypuknutím francouzsko - anglické války, která trvala až do roku 1226. To už ovšem na nebi panoval "řád" (1192-1241) a Angličané jej oslavili uzákoněním listiny svobod Magna Charta - 1225. Svoboda, jak známo není žádný chaos. V Anglii zůstaňme i na přelomu do dalšího období, charakterizovaného neuspořádaným pohybem Slunce (1270-1350). Vládne Eduard I. (1272-1307) a je příznivě nakloněn poměrně rázné reformě státní správy. Důsledkem je postupné oslabení pozice krále a vzrůstání vlivu parlamentu. Chaos na nebi se, jak se zdá, odrazil i ve francouzsko-anglických vztazích - v roce 1337 se datuje počátek tzv. stoleté války mezi těmito dvěma velmocemi. Válka, která ve skutečnosti trvala 116 let je v roce 1396 přerušená tzv. dvacetiletým mírem, který je stvrzen svatbou anglického krále Richarda II. s dcerou francouzského krále Karla VI. Isabelou. Připomeňme, že se již nacházíme v období "řádu (1371-1419). Dvacetiletý mír trval do roku 1415.
A jak si v nastolené konstelaci vedou Češi? V roce 1278 umírá na Moravském poli Přemysl Otakar II. Po nedlouhém, ale dostatečně chaotickém období regentství se v roce 1283 ujal vlády Václav II., který se vypracoval na nejmocnějšího z Přemyslovců - podařilo se mu ovládnout Polsko a dočasně i Uhry. Zemřel v roce 1305 a o rok později smrtí Václava III. vymírá rod Přemyslovců po meči. Po dvou neůspěšných mužích se v roce 1310 českým králem stal Jan Lucemburský, který opět rozšířil sféry vlivu koruny české o další nemalá území. Chaos v samotném srdci svého království však pod kontrolu nedostal. To se podařilo až jeho synovi. V roce 1346 se českým králem stal Karel IV. Rokem 1348 se datuje vznik soustátí zvaného země Koruny české. Karlovi se v doznívajícím období chaosu podařilo zkrotit tradičně spupnou českou šlechtu. Svou snahu o rozšiření sfér vlivu korunoval v roce 1355 získáním titulu římského císaře. Následující období "řádu" (1371-1419) je v českých zemích spíše obdobím "kvašení"- vzrůstající nespokojeností s politikou katoliké církve. V roce 1415 je upálen mistr Jan Hus, o rok později Jeroným Pražský. Období řádu končí v roce 1419 a Češi jako by čekali jen na to - koná se první pražská defenestrace a začíná husitské povstání. Následující období chaosu (1430-1520) je pro Čechy obdobím nekonečných válek, hádek katolíků s kališníky a šlechty s měšťany, kdy každá ze stran zaznamenávala dílčí úspěchy a zase o ně přicházela. Připomeňme např. Basilejský koncil, který v roce 1438 povolil náboženské vyznání husitům aby papež v roce 1462 tato privilegia - tzv. kompaktáta zrušil. Na českém trůnu se postupně vystřídali Zikmund Lucemburský, pak dva Habsburkové (Albrecht II. a Ladislav Pohrobek), nedostatečně urozený Jiří z Poděbrad a dva Jagellovci (Vladislav II. a Ludvík). Bez zájmu o českou korunu není ani uherský soused Matyáš Korvín. Po válce, kterou vyprovokoval v letech 1467-71, dovršil svou zoufalou snahu tím že si českou korunu skutečně nasadil, bez ohledu na to, že ho to učinilo pouze paralelním králem vedle Jiříh
o. Řešení ve smyslu nastolení řádu se začalo rýsovat teprve v roce 1526 kdy po bitvě u Moháče na český i uherský trůn definitivně zasedli Habsburkové.
Na tomto místě dlužno říct, že Češi ve své rezonanci na nebeský "chaos" (1430-1520) nebyli rozhodně osamoceni. Ve zmatku se zmítala také západní Evropa. Jen heslovitě: v roce 1431 byla upálena Johanka z Arku - další z obětí stoleté války, která byla ukončena teprve v roce 1453. Angličané si to vzápětí rozdali mezi sebou. Občanská válka zvaná Válka růží, která vynesla na anglický trůn rod Tudorovců se datuje do let 1455-1485. Na východe bylo toto období, přesně rok 1453 rokem konce tisícileté byzantské říše, kterou rozvrátili turečtí nájezdníci. Na poli církevních dějin to byli nejen husité, kteří podkopali katolickou hegemonii. Za projev těžké krize katolické církve lze bezpochyby prohlásit španělskou inkvizici, jejíž počátek se datuje rokem 1478. A v roce 1517 zveřejnil Martin Luther svých 95 tezí. Nepochybně by bylo hříchem na tomto místě nepřipomenout rok 1512 - a zveřejnění Kopernikova heliocentrického systému.
Jak bylo naznačeno výše, je období chaosu též dobou přející dobrodruhům a dobyvatelům. Především to byl Kryštof Kolumbus , který roce 1492 doplul k břehům Ameriky a nevědomky tím započal éru španělských dobyvatelskch výprav. V rychlém sledu lze zde vzpomenout další veleznámá jména - Vasco de Gama, Amerigo Vespucci, Magaläes...
Mezidobí (1521-1548), do něhož jsme se nenápadně přesunuli je zajímavé nejen v českých zemích. Zde se, jak již bylo naznačeno chopili své šance Habsburkové. V roce 1547 Ferdinand II potlačil povstání českých stavů a vytvořil předpoklady pro centralizaci moci ve Vídni.
První z Tudorovců na anglickém trůně - Jindřich VII. okamžitě po svém nástupu započal s centralizací vlády a posilováním moci koruny směrem dovnitř Anglie i v mezinárodním měřítku. Jeho syn Jindřich VIII. šel v jeho šlépějích. V roce 1534 založil anglikánskou církev a současně se prohlásil její hlavou. V dalším období směřovala již Anglie jednoznačně na vrchol mocenské pyramidy v evropském a postupně i světovém měřítku. V roce 1558 na anglický trůn usedá Alžběta I. a pod jejím vedením se Anglie stává impériem.
Ve stejném roce, kdy katolickou církev opustil Jindřich VIII., se papežem stal Pavel III. Okamžitě po svém nástupu zahájil změny v církvi známé jako protireformace. V roce 1545 zvolal Tridentský koncil, jenž měl rozhodnout o reformách uvnitř církve, které měly vést k jejímu ozdravení a znovuzískání mocenských pozic. Koncil byl ukončen v roce 1563 a jeho výsledky vedly k posílení katolické církve a vytvoření aktivní opozice vůči protestantům.
Příchod Jezuitů do Prahy v roce 1556 "otvírá" v českých zemích období "řádu" (1549-1598). Toto období bylo pro české země a specielně Prahu obdobím pozitivním, neb se díky císaři Rudolfovi II., naposled stala evropskou metropolí se všemi atributy. Bohužel, pouze na několik let. V roce 1617 zdědil český trůn Ferdinand Štýrský, zapálený katolík, který neprozřetelně rozvrátil křehké příměří katolické habsburské koruny a protestantských českých stavů.
Alespoň na skok se nemůžeme nepodívat do druhého mocenského centra tehdejší Evropy - Francie. V roce 1559 zemřel Jindřich II, vlády se jako regentka ujala jeho italská manželka, oddaná katolička Kateřina Medicejská. Ta prosazovala své představy o udržení řádu - v jejím podání samozřejmě katolického a navíc "a lá Valois" více než tvrdě. Za všechny její počiny připomeňme Bartolomějskou noc (1572), kdy bylo během jediné noci na území království zavražděno na 20 000 hugenotů. Navzdory její urputné snaze rod Valois francouzský tůn neudržel a v roce 1589 se králem Francie stal vůdce hugenotů Jindřich Navarrský. Ten sice pod tlakem událostí ještě v roce 1593 formálně přestoupil a katolickou víru ale o pět let později situace dozrála k vydání tzv. Nantského ediktu zajišťujícího náboženskou svobodu a rovnoprávnost všem vyznáním. Psalo se léta Páně 1598 a jak je zřejmé období řádu na nebi i na zemi bylo protentokrát u konce.
Na následujícím mezidobí (1599 -1619), které jsme už trochu "nakousli" v souvislosti s nástupem Ferdinanda Štýrského na český trůn, je nejzajímavější jeho konec a to nejenom v kontextu českých dějin. Vnímavý čtenář už jistě tuší, že je řeč o roce 1618 - druhé Pražské defenestraci a v širších souvislostech též o začátku třicetileté války. Snad ani není nutné dodávat, že počátek následujícího období "chaosu" (1620-1710) se v českých dějinách kryje s datem neslavné bitvy na Bílé hoře. Třicetiletá válka zuřila v Evropě až do roku 1648 a zda její výsledek je projevem rozvrácení řádu, nechť posoudí každý sám: Habsburkové ztratili hodně ze své hegemonie, Nizozemsko a Švýcarsko získaly nezávislost. Německo bylo v ruinách - rozdrobilo se na 300 malých států. Naproti tomu Francie ale i další státy, např. Švédsko své pozice v Evropě posílily. Třicetiletou válku ukončil Vestfálský mír (1648), který je považován za první velkou evropskou smlouvu. Vlády v mnoha evropských zemích se staly tzv. sekulárními, neboli přestaly svým poddaným vnucovat určitou náboženskou víru.
Nad rámec všech válek, které Evropu v 17. století decimovaly se kontinentem prohnala další vlna morové epidemie (1664-65).
Anglie se do třicetileté války zapojila pouze okrajově, nicméně zmíněné období pro samotné impérium nebylo jednoduché. Po smrti Alžběty I. na anglický trůn usedl Jakub, první z dynastie skotských Stuartovců. Protestantská Anglie byla nucena přijmout katolického krále. Jakub se pokoušel zmírnit rozpory mezi katolíky, anglikány a dalšími protestanty, ovšem bez zásadního úspěchu. K jeho neoblíbenosti mezi Angličany přispěla i snaha omezit vliv parlamentu a ministrů, kteří za vlády Tudorů své pozice značně posílily. V neúspěšné politice pokračoval i jeho syn Karel I. Neshody mezi králem a parlamentem vyvrcholili v roce 1629, kdy Karel rozpustil parlament a pokusil se vládnout bez něj. Rozpory tím nevyřešil, spíše naopak. V roce 1640 král parlament opět svolal, vyprovokoval tím pouze otevřenou rozepři, která vyvrcholila o dva roky později vypuknutím občanské války. Král byl poražen, zatčen a v roce 1649 popraven. Na jediných dvanáct let své historie se Anglie ocitla bez krále a stala se republikou. Ovšem již v roce 1660 se Angličané, zklamaní výsledky revoluce vrátili k modelu monarchie a na trůn usedl syn popraveného Karla I. pod jménem Karel II.
Francie 17. století si rozhodně zaslouží alespoň letmý pohled. Změny na evropské politické mapě byly totiž z velké části dílem bezpochyby geniálního francouzského politika jménem Armand Jean du Plessis, vévoda z Richelieu. Když se tento muž v roce 1624 stal prvním ministrem Ludvíka XIII., měl již za sebou složitou, nicméně cílevědomou cestu. Jeho základním cílem bylo vytvořit ve Francii centralizovaný stát s neomezenou mocí panovníka. Cesty, které k dosažení tohoto cíle volil byly stejně neprůhledné, jako geniální. Působení vévody z Richelieu na evropském jevišti vyžaduje samostatnou studii, nicméně na tomto místě se zmíníme alespoň heslovitě. Na domácím poli svou snahu o potlačení moci šlechty podepřel vlastní politickou i vojenskou silou. Pokud jde o hugenoty, povolil jim náboženskou svobodu, ale jejich politickou a vojenskou moc likvidoval. Nejznámější jeho počin v tomto směru je obležení a dobytí pevnosti La Rochelle (1628). Na mezinárodním poli vedl na první pohled jinou, ve skutečnosti však naprosto stejně cílenou politiku. Ač sám horlivý katolík podporoval totiž (hlavně finančně) protestantské státy jako Dánsko, Švédsko a Nizozemí v boji proti katolickým habsburským monarchiím v Rakousku a Španělsku - což byly hlavní rivalové Francie v boji o evropské politické prvenství. Kardinál Richelieu zemřel v roce 1642, stihl ještě vychovat důstojného nástupce v osobě kardinála Mazarina. Pohled na výsledky třicetileté války ukazují, že Richelieu se sice konečné realizace svých plánů nedožil, nicméně k jejich naplnění došlo. A když v roce 1661 odešel na věčnost i kardinál Mazanin - první ministr a regent mladého Ludvíka XIV, byla už Francie nejmocnější státem v Evropě. Ludvík XIV. se posléze stal jejím nejvýznamnějším králem. Francouzskou hegemonii v západní Evropě dovršila tzv. válka o španělské dědictví (1701-1713). Utrechtský mír, který tuto válku ukončil stvrdil po smrti bezdětného Karla II. na španělském trůně Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV.
Nacházíme se již v dalším mezidobí (1713-1727) a kromě Utrechtského míru zde nalézáme ještě další zajímavou událost. Rakouský panovník z rodu Habsburků Karel VI., nepochybně poučen událostmi ve Španělsku rozhodl se pojistit proti případ, že stejně jako jeho příbuzný ve Španělsku zůstane bez následníka. Roku 1713 uzřela světlo světa tzv. pragmatická sankce, kterou Karel VI. zajistil celistvost podunajského soustátí. Rakouská koruna měla v případě absence mužského potomka v přímě královské linii přejít na potomka ženského. Toto opatření se ukázalo jako mimořádně prozíravé a Rakouská monarchie absolvovala následující období "řádu" (1728-1777) s první a současně jedinou ženou v historii na svém trůně - Marií Terezií. Ne že by se bližší i vzdálenější mužští příbuzní urputně nesnažili situaci zvrátit ve svůj prospěch. Nicméně, nejen proto, že řád na zemi i na nebi byl pro tentokrát dán, neuspěli. Základním pokusem byla válka o rakouské dědictví (1740-1748), kde Marie Terezie svůj nárok uhájila. Pokračováním byla sedmiletá válka o nadvládu nad Evropou (1756-1763), která skončila bez vítěze - rovnováha sil nedovolila žádné ze zúčastněných stran dlouhodobě vítězit a válku ukončilo vyčerpání zdrojů a zkáza, která postihla všechny strany.
Marie Terezie je hlavní představitelkou tzv. osvícenského absolutizmu. Řád se v tomto pojetí zaváděl a upevňoval seshora. Nejznámějším - i když určitě ne jediným a zřejmě ani nejdůležitějším počinem této panovnice, který ovšem zasáhl bez výjimky všechny vrstvy rakouské společnosti bylo nepochybně zavedení povinné školní docházky (1744).
Ovšem nejen v Rakousku slaví osvícenství triumfy. "Věk logiky" jak se někdy 18. století také říká zasáhl prakticky celý svět a všechny vrstvy společnosti. Newtonovo paradigma, že vše ve vesmíru i na Zemi se dá rozumově vysvětlit, dala vědě téměř náboženský rozměr i moc. A dodejme, že z toho dodnes poměrně málo ztratila.
Řád se zavádí na všech frontách: 1730 - zaveden systém střídání čtyř různých plodin na polích, 1735 - Linné publikoval systém klasifikace rostlin a živočichů do tříd, 1742 - Andres Celsius navrhl teplotní stupnici. 1751-1772 - publikovaná Encyklopedie Diderot, 1747-1755, 1768-1771 - Encyklopedia Britannica…
Vraťme se opět do Rakouska. Poměrně krátké mezidobí (1778-1787) je zajímavé nástupem Josefa II. na trůn (1780) a vzápětí vydáním tolerančního patentu a zrušením nevolnictví (1781). Ovšem nejen Josef II. už tušil, že osvícenské myšlenky, dříve monarchií podporovány začínají ve svých důsledcích ohrožovat panující řád. Nejdřív to vypuklo ve Francii. (Vlastně nejdřív Americe, ale tu jsme skutečně nuceni z časových a prostorových důvodů přehlédnout). Ta si tentokrát období "chaosu" (1787-1843) vskutku "užila". Dobytí Bastily a Deklarace lidských i občanských práv (1789) i události následující jsou chronicky známé, takže je nebudeme podrobně rozebírat. Je známo, že vláda revoluce se zakrátko stala vládou teroru (1793-1794). V roce 1795 se vlády ujalo direktorium a z jeho středu vzešel nový první muž Francie - velitel francouzské revoluční armády - Napoleon Bonaparte. Tak už to chodí, revoluční chaos vynesl na výsluní diktátora - Francouzi toužící po pořádku věnovali malému muži svou přízeň a on ji beze zbytku využil. Poté, co nastolil pořádek ve Francii vydal se na válečné tažení napříč Evropou. V letech 1805 - 1815 postupně ovládl velkou část Evropy aby ji posléze opět ztratil.
Evropské mocnosti v minulých třech stoletích úspěšně bohatly na obchodu s otroky a své koloniální politice. Od konce 18. přibližně do poloviny 19. století došlo k postupnému omezení až zákazu obchodu s otroky. V britském impériu bylo otroctví zrušeno v roce 1834, v roce 1865 v USA.
Průmyslový rozvoj, který na počátku 19. století vynesl Británii na vrchol, logicky dovedl impérium rovněž k problémům. Angličtí dělníci, inspirovaní děním v zahraničí se čím dál intenzivněji hlásili o změnu svého postavení ve společnosti. Každá změna byla i zde vykoupena utrpením a lidskými životy, nicméně např. volby do Dolní sněmovny v roce 1832 se konaly již podle nového zákona, který sice z dnešního pohledu měl k demokratické dokonalosti ještě daleko, ale byl mnohem spravedlivější než všechny předchozí.
Revoluční rok 1848 je první z charakteristik nastalého mezidobí (1844-1905). I když většina povstání ztroskotala na okamžitých požadavcích, vlády napříč Evropou si začaly uvědomovat, že demokratické reformy se stanou brzy nevyhnutelnými. Ale pozor - v roce 1848 vyšel poprvé také Manifest komunistické strany Karla Marxe a Bedřicha Engelse.
V druhé polovině 19. století postupně potlačilo Prusko vojenskou moc Francie a byly vytvořeny základy pro nový silný německý stát. Bylo by neodpustitelné nevzpomenout jméno tvůrce úspěšné pruské politiky - ministerského předsedy Otto von Bismarca.
Konečně se dostáváme do zatím posledního období "řádu" v dějinách (1906-1956) , které by se dalo charakterizovat jako období zásadního kolapsu klasického kapitalizmu a s ním spojené formy demokracie. V Evropě se brutálním způsobem prosadily dvě nové formy centralizované moci - komunistická a fašistická. Ta první započala svou úspěšnou expanzi již v roce 1917 - říjnovou revolucí v Rusku a do konce sledovaného období se prosadila na podstatné části Evropy i v dalších částech světa. I když komunistická moc přetrvala závěr sledovaného období řádu, symbolickým začátkem jejího ústupu je nepochybně rok 1953 - a smrt J.V. Stalina - vrcholného komunistického diktátora v evropských dějinách. Vláda fašistického řádu byla o něco kratší, lze ji ohraničit rokem 1919 - kdy Benito Mussolini založil italskou fašistickou stranu a rokem 1945 -kdy byl fašizmus celosvětově vojensky poražen. Významný mezník reprezentující posílení řádu představuje v tomto období rok 1952 - založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), předchůdce EHS a EU.
V mezidobí (1957 -1984) můžeme zřetelně vystopovat cílené snahy o rozbití komunistického řádu v Evropě i jinde ve světě, samozřejmě musíme zmínit rok 1956 v Maďarsku a následně 1968 v Československu. Ovšem rozbití řádu se hvězdy příznivě naklonily až o pár let později.
Posledním a zatím stále trvajícím obdobím v našem pojetí je období "chaosu" (1985-2040). Nepochybně i ten čas, který již z daného období uplynul je příliš mlád na to, aby mohl být jakkoliv hodnocen, ale rozhodně si navzdory tomu můžeme dovolit vyjmenovat alespoň několik událostí, které naši teorii podpoří: 1989 - demokratické revoluce v evropských komunistických státech, 1991 - rozpad SSSR, 1992 - rozpad Jugoslávie, 1993 - rozpad Československa. Podobné, ještě dramatičtější příklady se na první pohled nalézají i v mimoevropském dění: První a druhá irácká válka, izraelsko - palestinská anabáze, multilaterální konflikt Izrael, USA - Libanon, Irák, Írán, Sýrie, který hrozí přerůst v konflikt, při kterém budou nasazeny jaderné zbraně. Nezapomínejme dále, v kontextu toho období chaosu, na mezní rok 1993, kdy vešla v platnost Maastrichtská smlouva a došlo založení dvanáctky Evropské Unie, nástupkyně ESUO, založeného v období "řádu". Dalším mezníkem v tomto směřování k chaosu jsou zřejmě i rok 2004 - rozšíření EU o dalších 10 států včetně České republiky ;-) a 2007 - rozšíření o další dva, Rumunsko a Bulharsko.
Mundánní astrologie z nového pohledu
Jak již bylo zdůrazněno v úvodu, právě provedený pokus není v žádném případě novým výkladem dějin. Rozhodně ignoruje mnoho důležitých událostí, téměř se nezmiňuje o vývoji za hranicemi Evropy. Není to ignorace záměrná. Lidskou, ani evropskou historii, dokonce ani historii jediného národa nelze obsáhnout výkladem na několika stranách. Nicméně provedený výčet historických událostí a souvislosti dovoluje formulovat následující závěr:
Analýza historických událostí v průběhu staletí nám ukazuje, že období pravidelného pohybu Slunce kolem těžiště soustavy odpovídá mocenské stabilitě až totalitním tendencím, zatímco období jeho chaotického pohybu odpovídá naopak demokratickými tendencím až společenskému chaosu. V prvním případě se jedná o období pravidelně se opakujícího rytmického, gravitačního vlivu Jupitera a Saturna na Slunce, v případě druhém je tato jupitersko-saturnská pravidelnost vystavena výrazným poruchám společného gravitačního působení Uranu a Neptuna. Přitom gravitaci chápeme v případě Slunce (v tomto kontextu) jako sílu, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje i čistě elektrické nebo magnetické procesy.
Podle Dane Rudhyara je možné jakékoliv gravitační působení interpretovat i jako symbol osudu, tj. nikoli ve smyslu determinace, ale jako potenciální tendence. Vzhledem k tomu, že Jupiter a Saturn jsou planety navýsost společenské, lze jejich působení na Slunce vyložit jako symbol společenského řádu formujícího osobnost v kontextu kolektivního osudu daného společenství. Poruchy jupitersko-saturnského řádu dané gravitačním vlivem Uranu a Neptuna pak lze považovat za symbol osobní svobody, se kterou se lze vzepřít zdánlivé nevyhnutelnosti tohoto kolektivního osudu - stejně jako za symbol rozkladu starého řádu.
Uvedený astrologický výklad významu Jupitera, Saturna, Uranu a Neptuna není něčím zcela novým. Nové je na něm to, že je odvozen nezávisle na tradici, z hlubších principů a jako takový může být přesněji a objektivněji formulován a vymezen. Vzhledem k tomu, že odvození je nezávislé na geografické poloze, jedná se o významy globální, tj. o mundánní astrologii v nejobecnějším smyslu. V každém případě nám dynamika největších těles sluneční soustavy, tj. Slunce, Jupitera, Saturna, Uranu a Neptuna ukazuje - nezávisle na tradici - že základ mundánní astrologie by vždy měl vycházet především z fází cyklu Jupitera a Saturna, modulovaných dále fázemi cyklu Uran-Neptun. Zdůrazňuji zde pojem fáze, který se jeví vhodnější než pojem aspektu. Neboť korespondence mezi postavením velkých planet, sluneční činností, klimatem a společenským uspořádáním se projevují v širokém rozmezí let (jupitersko-saturnský cyklus) a desetiletí (uransko-neptunský cyklus), což odpovídá spíše širšímu rozmezí fází než přesným hodnotám aspektů.
Výběr z použité literatury:
1) Charvátová, I.: Can origin of the 2400-year cycle of solar activity be caused by solar inertial motion? Ann. Geophysicae 18, 399-405, 2000
2) Charvátová, I.: O možném vlivu sluneční soustavy na planetu Zemi. Vesmír 70, 270-273, 1991
3) Rudhyar, D.: Astrologie transformace. Praha, Půdorys 1997
4) Rudhyar, D.: Astrologická znamení - Pulz života. Praha, Půdorys 2001
5) Turnovský, P.: Rozloučení s tradiční astrologií. Praha, Půdorys 2003
6) Encyklopedie historie světa. Praha ,OTTOVO nakladatelství 2001
Obr. 1 Tvary oběžné dráhy slunečního středu kolem těžiště sluneční soustavy (v jednotkách 0,001 AU = 149 000 km) v různých obdobích - převzato z 2). Jsou znázorněny dva základní typy pohybů: uspořádaný (v jupitersko-saturnských (JS) trojlístcích) (nahoře) a neuspořádaný (dole). Strana čtverce ve kterém se Slunce pohybuje má rozměr 0,02 AU, tj. je 4,4 x větší než sluneční poloměr (= 3 miliony km). Všimněme si, že zatímco JS trojlístky se sobě navzájem podobají, neuspořádané typy pohybu se jeden od druhého liší. Vyznačené Wolfovo, Spörerovo, Maunderovo a Daltonovo minimum sluneční aktivity koincidují s neuspořádaným typem pohybu slunečního středu. Dva historicky poslední a jeden budoucí JS trojlístek jsou vyznačeny trojúhelníky. AU - Astronomical Unit, Astronomická jednotka = 149 milionů km)