Na jedné z klínopisných tabulek, které se nám dochovaly, nalézáme zatím, nejstarší písemný záznam příběhu o bohyni Inanně „Paní nebes“. Pro sumerský a akkadský svět byla Inanna bohyní smyslné lásky a války, ochránkyní planety Venuše. Akkadská princezna, kněžka boha Měsíce Nana-Suen, Encheduanna, která žila kolem r. 2300 př.n.l., sepsala v sumerštině básnický příběh, známý pod názvem „Sestup Inanny do podsvětí“.

Inanna (v podobě Venuše Večernice) se rozhodne navštívit svou sestru Ereškigal, vládkyni podsvětí. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že k Inanniným rozmarům patřilo, že když ji nějaký muž či věc padli do oka, chtěla je okamžitě získat. A tak snad z rozmaru nebo proto, aby získala větší moc, vstoupí Inanna do podsvětí. Náhlostí svého rozhodnutí vyruší Ereškigal, oplakávající mrtvé a proto musí dle staré tradice projít sedm bran, kde nikdo nehledí na její božský původ. Je podrobena stejnému rituálu, jako kdokoliv jiný. V každé bráně musí odložit své odznaky moci. Do podsvětí vstupuje nahá. Za svůj nevítaný a tím i násilný vstup do podsvětí je po zásluze „odměněna“ a vsazena na kůl, kde je sužována nemocemi. Mezi tím je na Zemi bez její plodivé síly ochromena veškerá obnova vegetace. V momentu, kdy Inanna umírá, prosí její průvodkyně bohy, aby se smilovali a Inannu vzkřísili. Bůh Enki „Pán země“, ochránce moudrosti, kultury a civilizace se smiluje a ze špíny svých nehtů stvoří bytosti, které pošle do podsvětí, aby Inannu omyli vodou Života, nakrmili chlebem Života. Probuzená Inanna opouští podsvětí, ale musí za sebe někoho poslat. V jedné verzi příběhu je jím „vyvoleným“ manžel Dumuzi. Oživená plodivá síla (Venuše v podobě Jitřenky) se vrací v celé své kráse na Zem.
Venuši přisoudili Mezopotámci číslo 15. Venuše (Inanna, Ištar) na svět přišla podle dvou různých teorií, různým způsobem. Buď je to dcera krále bohů Anu anebo je to dcera syna boha Měsíce. Zde se historikové nedokáží rozhodnout, jak to tedy je. Nicméně má podvojný charakter, pro Sumery to byla buď bohyně války nebo vášně ve smyslu silného nasazení, anebo byla bohyní lásky v pohlavním slova smyslu. Inanna není trvale ničí manželkou, její vztahy jsou proměnlivé, což asi souviselo s jejím proměnlivým postavením nad obzorem. Nejdůležitějším partnerem je Dumuzi. Centrum uctívání Inanny bylo ve městě Uruk. Shrnutí funkcí: válečnická, ozbrojená bohyně, která poskytuje vítězství tomu králi, kterého miluje. Zároveň je však řídící silou, ochránkyní milostných aktů a zosobněním sexuality ve všech jejích aspektech.
Mýtus o Inanně se může analogicky zrcadlit v cyklech přírody, v její klidové a plodivé fázi, ale i v osobním životě každého z nás. S Venuší Večernicí získávají na síle emoce. Je Venuší večerní, brzy zmizí pod obzorem, a proto je tento druh emocionality skrytý, netoliko spontánní, rezervovaný. City jsou podmiňovány minulými zkušenostmi. Vášnivost, která chce být „objektivní“, je opravdu třaskavá nálož, napovrch vynášející hlubokou lásku, ale i strach a nicotu podsvětí. Venuše – Jitřenka, vycházející před Sluncem, jde vstříc světu dychtivým očekáváním, jak dopadne jakékoliv setkání. Vřelost citů je nesena tvůrčím nadšením pro vše nové. Lidé, ve znaku Jitřenky, promítají své vize do života společnosti, chtějí ji vštípit své záměry, ale někdy ji mohou jen „nakazit“ svými úlety.

popis k obrázku č. 1
Soška Inanny nás tiše láká do vášnivého světa Encheduanniny tabulky, do mýtické básně plné všech zkušeností s temperamentní Inannou, Venuší – Večernicí.

popis k obrázku č. 2
Sumeři rádi znázorňovali Jitřenku s vyhrnutou sukní. Plna nadšení a oproti Večernici zcela bezprostředně, vábí svým obnaženým klínem. Probuzená jarní příroda, která prošla „sedmi branami podsvětí“ se vrací v podobě Sedmikrásky Venuše – Jitřenky. Této léčivky si nesmírně považoval lékař a alchymista Paracelsus.