(přeložila Radmila Valtrová)

 

 

GZ: Jaký význam má, pro Vás, ve Vašem životě, astrologie, a jaká je podle Vás funkce astrologie v dnešní společnosti?

 

AR: Málokdo se ptá sám sebe, proč se vlastně o astrologii zajímá; a to je důvod, proč ji používá špatně – špatně ve smyslu hodnot, které by měly být předmětem diskuse a zpochybnění. Astrologie je pouze prostředkem, jak se dostat k něčemu neastrologickému; v okamžiku, kdy se lidská bytost začne zabývat hledáním vlastní identity, stává se astrologie velice důležitým nástrojem. Využívání astrologie tak, jak se to děje dnes, je pouhá salónní hra – bez jakéhokoli vztahu k základním potřebám Člověka; a to je důvod, proč se snažíme zdůrazňovat, že skutečným cílem astrologie je pomáhat lidem s ohledem na jejich skutečné potřeby. Astrologie je nástroj, který máme k dispozici. Pokud tento symbol dokážete interpretovat ve smyslu základních potřeb člověka, dojdete k tomu, co my nazýváme humanistická a transpersonální astrologie. Je však pouze pro ty, kdo už se vydali cestou osobního průzkumu. Ti, kdo ještě necítí potřebu tohoto typu života, nemohou tuto astrologii používat, poněvadž se jich netýká a ani jí nerozumějí.

My ale chceme vidět JEDNU astrologii, ne brát to tak, že se astrologie dá aplikovat na cokoli. Jsou stovky astrologií. To, co je dnes naprosto zásadní, aby bylo pochopeno, i s ohledem na vědecké poznání vesmíru, je, že je jedna země a jedno lidstvo. A protože lidstvo jako celek se teď nachází v období přechodu mezi dvěma způsoby bytí, my, kdo jsme se do tohoto přechodu narodili, tu máme něco na práci, a to nejen pro naši vlastní záchranu (bezpečnost), ale i v zájmu celku jakožto jeho části, tak, aby přechodem prošel dobře.  Tím, jak jednáme, míříme buďto do strašné propasti, nebo k čemusi, co může být nádherné – to záleží jen na nás. Astrologie je tu od toho, aby nám ukázala, že nadešla ona chvíle; a astrologie humanistická se snaží o to, abychom pochopili, že neseme zodpovědnost za svůj osud. Jsme nejen bytosti pasivní, odevšad k něčemu nucené a pobízené – jsme i bytosti, které si musí klást otázky: „Kdo jsem? Proč tu jsem? Co mám dělat?“ Tím, že naše nativita je výrazem vesmíru v určité chvíli a na určitém místě, nám astrologie jednoznačně ukazuje, že výrazem vesmíru jsme my sami. Většina lidí je vůči tomuto zásadnímu určení slepá, a žijí vším možným krom toho, co opravdu jsou – natolik ovlivněni společností, která chce nebo přinejmenším říká, že člověk je jenom „vzorkem“ společenství, že nejsou ani individuem v pravém smyslu tohoto slova. Chcete-li se však individualizovat, chcete-li zaujmout stanovisko k tomuto generalizovanému způsobu, jak chápat sebe a věci kolem sebe, astrologie ukazuje, jakým způsobem pro vás osobně vhodným to udělat, neboť jste jedinečný výraz toho, co je univerzální.

Astrologie nabývá na významu, a to i psychologicky, protože se staví proti falešnému přístupu vědy 19. století, který stále ještě ovládá – a to i na akademické půdě – většinu světových vědeckých myšlenkových konceptů, totiž že individualita je bezvýznamná. Zredukovali nás na pouhá čísla, zrnka písku, v obrovském vesmíru ztracená a nepatrná, bez vůle, bez cíle. Lidé bloudící ve městech už proto ani nejsou schopni spolu mluvit. Hodně se píše o potřebě komunikace a šíří se psychologická osamocenost. Neumíme už dát svému životu smysl, a to nás trápí. Astrologie je s tímto vědeckým přístupem v přímém rozporu – s přístupem, který jedinci jako takovému nemá co říci, redukuje ho na jakousi kategorii, aniž bere ohled na jeho jedinečnost a na jeho zvláštní potřeby. Hodně lidí vyhledává astrologii právě proto, že jim pomáhá nabýt smysl života; a hodně psychologů zdůrazňuje fakt, že nadat vlastní život smyslem je nejdůležitějším prvkem pro zdraví člověka, důležitějším než mít hodně peněz nebo co jíst. Neumíte-li dát svému životu smysl, všecko ostatní se hroutí. Kdyby astrologové v tomto smyslu chápali úkol astrologie, vyšli by vstříc pravé potřebě a pomohli by lidem chopit se otěží jejich životů, nacházet smysl jejich existence, a pomoci pochopit, jakou etapou je nutno právě projít. Tak takový je přibližně význam, který vidíme v astrologii.

 

GZ: Jak dlouho se o astrologii zajímáte?

 

AR: Víc než 50 let. Zprvu jsem hledal v astrologii prostředek k pochopení člověka a jeho fungování. Studoval jsem tradici. Navštěvoval jsem kurs u profesionálního astrologa, abych se naučil vypočítat horoskop. Četl jsem veškerou dostupnou literaturu. Stal jsem se členem astrologické společnosti v Londýně (Loggia Astrologica), která byla v podstatě součástí teosofického hnutí. Nebyl jsem teosofem, leč Loggia Astrologica byla v té době nejserióznějším sdružením. Obroda astrologie byla v Británii v tomto století více vázaná na duchovní proudy než zde v Evropě či přinejmenším ve Francii, kde teosofie nikdy nezapustila kořeny. Vzpomínám si, že zpočátku, v letech 1976-77, když někdo v Paříži promluvil o karmě, všichni se usmívali. Teď o ní mluví každý. Ovšem v té době prezentovat astrologii tímto způsobem znamenalo něco legračního, něco, co nemá žádnou hodnotu. I dnes, když se snažíme prezentovat Rudhyarovy myšlenky, narážíme na četné astrology, kteří vůči tomu, co jsme, zaujímají velmi nepřátelský postoj.

 

GZ: Kdy jste se setkal s Rudhyarovou astrologií?

 

AR: Bylo to v roce 1936, v době, kdy jsem chtěl astrologie zanechat, protože nesplňovala mé představy a očekávání. Když jste se začali zajímat o astrologii, kladli jste si jisté otázky, na něž jste nenacházeli odpovědi? Ano, a já vám řeknu proč. V knihách se píše, že ta a ta pozice planety znamená to a to; ovšem z hlediska systému – „proč zrovna takto?“ vám neřekne nikdo nic, a to jsem si, v té době, nedokázal vysvětlit. A v roce 1936 jsem se dozvěděl, že má vyjít kniha, která se snaží reformulovat astrologii ve smyslu myšlení 20. století, a která má objasnit všechna „proč“ týkající se astrologického symbolismu. Dostal jsem tu knihu k Vánocům. Byla od Dane Rudhyara, o němž jsem do té doby nikdy neslyšel. Ta kniha mě doslova dostala, a hned jsem se s ním zkontaktoval, pochopitelně poštou, protože byl v USA. Obratem mi odpověděl, a to velice vstřícně. Dál jsem si s ním psal, protože to, co říkal, bylo zcela jasné. Leccos už jsem věděl, ale on ty všechny věci vyjadřoval jazykem pro mě naprosto fascinujícím. A to, co z toho všeho vysvítalo, bylo mnohem víc než astrologie. Astrologie sama o sobě je jen způsob života ve smyslu jisté kvality bytí, kterou se snažíme rozvinout. Mimo tento rámec nemá žádný smysl, psychologicky řečeno. Takže jsem začal bedlivě sledovat celý tento směr myšlení a snažil se ho dál šířit – napřed v Anglii, ještě před válkou, a pak ve Švýcarsku, kam jsem roku 1939 přijel na prázdniny; a tehdy vypukla válka. Ve Švýcarsku jsem zůstal, protože moje maminka byla invalidní, nemohla chodit, takže jsem ji nemohl opustit. Tehdy jsem začal překládat Rudhyarovy myšlenky do francouzštiny. Hned po válce jsem začal pořádat semináře, jejichž obsah byl zapisován a dáván do oběhu, i zde ve Francii. Tím jsem se zabýval asi do roku 1952, kdy jsem opět začal pracovat ve svém oboru, což je medicína.

Pak jsem asi 20 let astrologii nedělal: léčil jsem lidi. Roku 1973 jsem dostal od Rudhyara dopis, v němž se mě ptal, zda bych nechtěl zastupovat Švýcarsko v mezinárodním hnutí, které se začíná formovat za účelem astrologických výzkumů; hledal zástupce ve všech zemích a pro Švýcarsko navrhoval moje jméno. Jelikož to byl on, kdo mě požádal, řekl jsem „Ano, jdu do toho.“ Hnutí pořádalo jednou ročně kongres, každý rok v jiné zemi. První rok jsem se nemohl účastnit, ale na druhý kongres – v Kanadě, v Montrealu – už jsem jel. Můj způsob výkladu Rudhyara se setkal se značným zájmem. Hodně lidem se líbilo, co Rudhyar říká, ale ne tak úplně tomu rozuměli, a já jsem jim pomohl. Stal jsem se v jistém smyslu mostem mezi ním a mladými lidmi, kteří se začínali zajímat o jeho myšlenky. Jen některé jeho knihy byly přeloženy; první dvě byly po prvním vydání rozebrány a podruhé už nevyšly. Jeden nakladatel z Holandska, poté, co vyslechl Rudhyarovu přednášku při jeho návštěvě Evropy, řekl: „Vydám jeho knihy vlastním nákladem a zajistím jejich distribuci ve Spojených státech.“ A tím to začalo. Knihy přišly v Holandsku na trh a byly vzápětí rozebrány. Přirozeně si toho všimli nakladatelé američtí a chopili se příležitosti.

 

GZ: Jak si vysvětlujete to, že jste se v určitou chvíli setkali?

 

AR: Mluví se o synchronicitě. Když nastane pro určitou věc pravá chvíle, dostáváme se vždy do vztahu s takovými okolnostmi, které vše umožní, a je na nás, zda se příležitosti chopíme, nebo zda projde jen kolem se zavřenýma očima. Máte-li silnou vnitřní potřebu něčeho, vždycky někdo nebo něco přijde, aby nám pomohlo udělat další krok; jsme-li ve svém usilování opravdu poctiví, potkáme nějakou okolnost, knihu, člověka, myšlenku, kterou jsme připraveni potkat. Po válce jsem ve Francii hledal pro Rudhyarovy knihy nakladatele, ale nikoho to nezajímalo. Ale od té doby, co jsme aktivní, je zájem takový, že nakladatele nemusíme hledat – chodí sami. Což znamená, že ta pravá chvíle je teď, ale předtím, když jsem to zkoušel, ještě nebyla. Je potřeba být připraven, když ten moment nastane, a umět se chopit příležitosti. Takže teď dost tlačíme na pilu, i přes všelijaké obtíže – přece jenom už mi není dvacet. Budeme každý víkend pořádat semináře a konference, ale samozřejmě nemůžeme být všude. Jezdíme na všechna možná místa ve Francii, jakoby to bylo za rohem, a někdy to je hrozná námaha. Už si musím vybírat jen to nejpodstatnější. V tomhle období přechodu, kdy se dostáváme na konec cyklu, přicházejí lidi – semena, dávají nám jisté náznaky, směrují nás, abychom byli vědomější, a ukazují, co je třeba dělat, abychom šli dál a pomáhali… Rudhyar je jedním z těchto lidí. Ne přímo on, ale to, co jím prochází – myšlenkový proud, jehož je představitelem, a jemuž sloužil celý život. My se snažíme pokračovat v jeho práci. Právě teď má velkou zodpovědnost jeho žena i já, za to, aby se řetěz nepřerušil.

 

GZ: Dá se říci, že Rudhyar v západním světě představuje myšlenkový proud poněkud podobný tomu, co ve světě východním Srí Aurobindo?

 

AR: Ano. Jsou jediní, kdo mluví o budoucnosti, aniž by se vraceli hledat řešení do minulosti. Aurobindo píše doslova: „Tradice je veliká, ale její místo je v minulosti. Dnes potřebujeme něco jiného.“ Ale dnešní člověk nic „jiného“ nehledá. Neustále spěchá: a vrací se k tomu, o čem si myslí, že bylo kdysi jako řešení míň komplikované. Na naše současné problémy – které si působíme tím, že jsme natolik materialističtí, že už neexistuje žádný základ – nemají formy, jež na sebe vzala Pravda v minulosti, už žádný vliv. Stala se z nich prázdná slova. Snažíte se o reinterpretaci oněch forem, které jsou stále platné? Je potřeba je reinterpretovat v intencích naší mentality 20. století, a je málo takových, kdo chtějí či jsou schopni takovou práci dělat. Většina chce jen jednoduše opakovat to staré. Pořád je tu snaha vracet se k tomu, co už je známé, což blokuje možnost si uvědomit existenci problému nového. Jsme totiž ve způsobu chápání a nazírání věcí velice osobní, což je vlastně novinka: před čtyřmi či pěti staletími něco jako jedinec, tak, jak ho dnes chápeme, vůbec neexistovalo. Když jsem byl mladý, neexistovaly ještě žádné osobní či psychologické problémy. Dnes jen těžko chápeme, jak moc se v tomto století vše změnilo. A jsme posud vázáni situacemi, které jsme dávno měli překonat.

 

GZ: V dnešní době je velký zájem o humanistickou astrologii, máte dojem, že vám lidé rozumějí?

 

AR: Ne, vůbec ne. Ale to jediné, co můžeme dělat, je snažit se prezentovat ty myšlenky nejsrozumitelnějším možným způsobem, a doufat, že to pár lidí pochopí a bude v tom pokračovat. Nehledáme dav nohsledů. Prostě šíříme to, co je v našich možnostech šířit, co si najde adresáty, lidi, co jsou schopni to pochopit. Je obtížné vysvětlovat, že v chápání existuje jistá hierarchie. Neseme si v sobě rovnostářství, snažíme se zobecňovat, tak, aby všichni chápali všechno. Čímž ale natolik deformujeme základní myšlenku, že ona většina už pak nechápe absolutně nic. V momentě, kdy nějaká kultura začne popularizovat-zobecňovat-vulgarizovat, začíná její úpadek. Předžvýkané jídlo je nezdravé – a to platí jak na fyzické, tak na intelektuální úrovni. Musíme žvýkat sami, a když se nám žvýkat – čili opravdu přemýšlet – nechce, plácáme se na místě. Aby nás něco uvedlo do pohybu, k tomu je třeba se sami řádně pohnout – čehož je dnes schopen málokdo. To je ten důvod, proč Rudhyar stanovil 4 základní úrovně, z nichž je třeba vycházet při výkladu nativity podle daných možností. Neexistuje JEDINÝ výklad. Je to ten člověk, co se počítá, ne ta nativita. Nativita představuje to, co se v ten moment narodilo, může to být i pes nebo kráva. Když si nejste jistí, zda to není nativita krávy, nemůžete vykládat. Každý ovšem říká: „to je moje nativita, můj Saturn je v kvadrátu k Marsu atd.“ Což není správně. Nativita je plán cesty pro toho, kdo z ní sešel. Ukazuje úpravy, s nimiž je potřeba pracovat, ale to, co má být opracováno, v nativitě jako takové není. Nativita se natolik týká duše, že je jako příslušně upravený nástroj. Ovšem omezovat člověka jen na ony úpravy, tak, jak to dělá většina astrologů, to nikomu moc nepomůže.

 

GZ: Co by mělo být cílem astrologova výkladu?

 

AR: Musí v člověku, jemuž vykládá, vyvolat potřebu se pohnout na další úroveň, a ukázat mu jeho možnosti. Je nutno ponechat mu absolutní volnost se rozhodnout, zda to, co mu vykládáte, přijme nebo odmítne. Je dobré vysvětlit, že práce astrologa je interpretace situací, které je s pomocí astrologie možno vidět úplněji než jen z osobních dojmů. To, že jste astrolog, vám dává možnost být více či méně užitečný. Důležitá nejsou astrologická data sama o sobě, nýbrž to, jak s nimi naložíte, jak s nimi pracujete. Něco vědět nemá smysl, když zapomenete vzít v potaz člověka, který to něco má použít – což je jeden z důvodů, proč máme v dnešním světě tolik problémů. Klade se důraz na uspokojování potřeby vědomostí, aniž se bere ohled na to, jak s těmito vědomostmi lidé naloží. A velká většina s nimi naloží špatně.  Máte-li povědomí o idejích humanistické astrologie, můžete jednat na společenskokulturní úrovni, i odpovídat na povrchní otázky, a to způsobem mnohem méně povrchním, než kdybyste ono povědomí neměl. To proto, že dokud je člověk díky vlastní inteligenci schopen se vypořádat s vlastními problémy, astrologa nepotřebuje; hledá ho, když se věci zkomplikují a stanou se nesrozumitelnými, když je zmatený a vykolejený – pak může astrologie jasně promluvit.  Neprocházíte-li krizí, pouhá zvědavost nestačí, abyste dostali jasný výklad. Nevím, jak se věci mají s jinými divinačními praktikami, ale například I-Ťing se chová tak, že když si hodíte klacíky a ptáte se na něco hodně povrchního, dostanete symbol, který vám dá na srozuměnou, abyste se ptal vážně nebo vůbec ne. S astrologií se to má trochu podobně; z nativity dostanete to, co do ní vložíte (v závislosti na vašem úsilí, na hloubce vašeho zkoumání, na tom, jak se do ní zapojíte) – nic víc; nativita sama o sobě říká velmi málo. Čili, není to nic proti astrologii, když vám deset astrologů podá deset různých výkladů téže nativity. Totéž se děje v medicíně, a v každém oboru, kde se interpretuje. Octnu-li se před někým, kdo mě svou úrovní bytí převyšuje, nemůžu mu plně rozumět, ale vedu ho na svou úroveň, vykládám mu ze své úrovně. Je potřeba si uvědomit, že nejsme nic než interpreti, že nejsme pánbůh, a že vlivy planet za nic nemůžou. Zodpovědnost neseme my – a nesnažíme-li se lidi pomocí astrologie posilovat, tak ji používáme špatně.

 

GZ: Myslíte, že Vám osobně astrologie pomohla k vyzáření smyslu Vašeho života?

 

AR: Snažíme se žít svou nativitu, a pokud tak nečiníme sami pro sebe, nemůžeme to chtít po ostatních. Jak málo lidí však svoji nativitu opravdu žít chce! Většina si nepamatuje ani vlastní postavení planet. Dostáváme dopisy od lidí, kteří se zajímají o humanistickou astrologii. Přečetli si nějaké ty knihy od Rudhyara i ode mě. Říkají: „S nativitami ostatních nemám potíže, ale s mou vlastní mi to nejde“. Je to pořád dokola – nepochopili nic. Když si někdo myslí, že může druhým vykládat něco, co se nepokusil aplikovat sám na sebe, je to totéž, jako by psychoanalytik sám nikdy neprošel analýzou. Chceme-li nějak působit na druhé, musíme napřed něco zažít. Astrologie totiž není jenom něco jako kulturní výměna intelektuálních idejí. Proto jsem mluvil o evokaci. Nemůžu evokovat něco, co já sám nejsem. Takže jste-li humanistický astrolog, zkoušíte někomu pomáhat se individualizovat a jste přinejmenším na cestě k témuž, nebo se na to chystáte. Pouze v takovém případě můžete jiným pomáhat činit totéž. Ale pokud je to pro vás jen teorie, kterou jste si načetli a aplikovali, bez toho, abyste se do toho osobně pustili, je něco špatně a vy ještě nejste připraven se humanistickým astrologem stát. Můžete praktikovat jiné formy astrologie, bez tohoto osobního závazku, protože se nedotýkáte psychologie lidské bytosti. Můžete jiným objasňovat na vnějším plánu hlavní linie jejich existence. Nepotřebujete k tomu být osobně zapojen; ale uvedete někoho v omyl, pokud věříte, že ten vnější plán existuje sám o sobě a nemá nic vnitřního, co s ním koresponduje. Ideální je najít nějaký význam, který může něco změnit v přítomnosti. Bez pochopení opakujete neúnavně pořád stejnou věc, a jste jen prodlouženou rukou minulosti, nejste nikdy noví, nikdy „znovu-zrození“, jak se obvykle říká, nikdy narození podruhé. Vezmeme-li to z pohledu způsobu života, tradiční astrologie se snaží najít cesty, jak se vyhnout tomu, co pokládáme za „špatné“ – ale v životě nic nejde přeskočit ani obejít. Když to uděláte, neprojdete příslušnou zkušeností; tak či onak se s ní stejně setkáte, a budete mít ještě větší potíže jí projít. „Dobré“ a „špatné“ existuje jenom jako předjímaná idea toho, co je dobré a špatné. Co je dobré pro jednoho, může být špatné pro druhého. Ale my kolikrát vykládáme nějakou situaci jako by byla „dobrá“ nebo „špatná“ sama o sobě, protože ji nevnímáme jako dynamický moment, řekněme kritický, v němž je zahrnuta změna směru či proudu. To, co pojmenováváme jako „špatné“, bývají okamžiky, kdy je bezpodmínečně třeba se rozhodnout – a když se rozhodujete, musíte něco opustit, abyste mohli něco jiného přijmout. Rozhodujeme se neradi – chceme, aby vše zůstalo, jak je. Když se na to podíváme s větším nadhledem, všechny takzvaně špatné etapy nabudou jiného významu: nejsou už špatné. Víme jen, že až potud jsme měli vše, co potřebujeme, a že je tu další kapitola, která se má otevřít a o niž se musíme zajímat. Když se tomuhle otevřete, a nebudete vědět, co se stane, budete mít život tak bohatý na zážitky, že už si nikdy nepoložíte otázku: „Tak, co budu dělat dneska odpoledne?“ Kdyby lidi neměli předem nalinkovanou práci, nevěděli by, co se sebou. A všecky naše zábavy jsou jenom únik. A to je hrůza. Žijeme v polospánku a proto je všecko tak smutné.

 

GZ: Nedělá se snad všecko pro to, abychom se vyhnuli utrpení?

 

AR: Utrpení nastává, když neděláme to, co máme dělat, nebo když máme strach to udělat, nebo když si nevěříme, že to dokážeme…atd…ale to jsou všecko jen dezinterpretace toho, co je skutečně možné! Všecko posuzujeme naším maličkým intelektem, omezeným na každodenní hodnoty. Mluvíme o duši, když jdeme do kostela, ale to je abstrakce. Ale jsme-li opravdu duše, a necháme-li duši namísto našeho mini-ega rozhodnout, co je v životě pravé, všecko se změní! Duše se přestane projevovat skrze ego a všecko dostane úplně jiný rozměr. A vůbec se tím neuteče od každodenního života. Rudhyar se vždycky snažil reinterpretovat to, co se říkalo o otázkách vývoje – jak vzít do ruky vlastní osud, ale jazykem, který je přístupnější naší moderní mentalitě. Nepotřebujeme naši mentalitu změnit, ale musíme ji používat jinak. Dnes můžeme dělat věci, jichž naši předkové nebyli schopni, protože my jsme si vědomi sami sebe. V 15. století nebyly individuality v našem slova smyslu. Lidé byli něco jako „vzorky“ lidské povahy. Astrologie umožňovala vidět, jak by tato lidská povaha za určitých podmínek jednala –  ale člověk nebyl jedincem, vědomým si nějakého „Já“, které by mělo samostatnější, spirituálnější význam. A právě tento nový prvek každému z nás dnes umožňuje dělat věci, v minulosti vyhrazené jen nevelké elitě. Je tu potíž – nepomáhají nám náboženská hnutí, naopak nás chtějí udržovat na úrovni dnes už překonané; tato hnutí se nevyvinula. Na vědecké úrovni už víme, že je Země kulatá. Máme fotky, i zážitky, dokazující nám, že Země a biosféra, která nás obklopuje, tvoří organismus schopný autoregulace všech energií, což umožňuje udržovat neměnné podmínky pro život. Jinak bychom tu nebyli. Tudíž, jsme-li součástí něčeho živého, a nesedíme jenom na podložce z bezduchých kamenů, jak se v minulosti věřilo, je to úplně něco jiného. Zavazuje nás to brát Zemi a lidstvo jako celek, a z toho vycházet ve všem, co děláme na úrovni jednotlivce i národa. Překážíme evoluci lidstva, chceme-li trvat na hledisku, které je nutno překonat. Jsem přesvědčen, že všechny problémy a trápení, které máme, si způsobujeme tím, že bráníme síle evoluce, která chce, abychom se pohnuli z místa. Astrologie je něco, co by doopravdy mohla být obrovská pomoc, v tom, abychom si vybrali, co máme dělat. Nejen na individuální, ale i na národní úrovni…Bude-li každý jednat sám za sebe, nastanou konfliktní situace. Je to jako v organismu: orgány, které nechtějí vykonávat svou příslušnou činnost na příslušném místě, způsobí onemocnění, a buňky, které odmítnou pro organismus pracovat, se mění v rakovinu. Rakovinné buňky se rozhodnou vytvořit si svůj vlastní systém. A to je přesně to, co děláme my. Každý z nás se v momentě, kdy jedná příliš individualisticky nebo nacionalisticky, stává rakovinou v těle lidstva. A právě v tomhle plánu musí nastat změna. Národy čekají velké problémy, a my jsme do nich zataženi, protože jsme jejich součástí, pasivně, slepě. Jakožto individuality nepochybujeme o špatném přístupu našich vlád. Vybíráme do nich lidi, kteří nejsou na takové výši, aby mohli dostát úkolům národa coby součásti lidstva. Astrologie se dá aplikovat na všechno: a to by mohlo změnit svět, protože to jediné, co opravdu musíme změnit, je náš pohled na něj.