Na cestě astrologickými symboly jsme se dostali do míst, kde opouštíme osobní planety a vesmírná Odyssea naší pozornosti vstupuje na pole funkcí společenských. Ty reprezentují planety Jupiter a Saturn. Jupiter byl v době před naším letopočtem spojován Mezopotámci s Mardukem.
MarLuk byl uctíván jako bůh moudrosti, zaklínání, hubitel zla, dárce světla a určovatel osudu i klimatických změn. Časem se jeho funkce rozrůstaly až po epitety stvořitele bohů a jeho kult se šířil krajem. (Nakonec jej převzal svět antický – Zeus.) Symbolem jeho síly byl drak Mušchuššu, který býval zobrazován u vstupů do budov či se v podobě sošek našel v základech domů vše proto, aby ochránil místo před vniknutím zlých sil.
Jupiterská funkce je expanzivní, navazující na impulzy martovské akceschopnosti, které všemi dostupnými prostředky rozhojňuje. Osobnost člověka tak získává obsažnější rozměr. Představme si to na Michelangelově soše Davida. Nechme stranou Davidovo mladé, útlé, svalnaté tělo a opusťme i jeho martovsky vyhlížející obličej, odhodlaný směle čelit střetu s protivníkem. Podívejme se „jupitersky“ dál, skrz zákulisí k vzniku a významu sochy. Šestadvacetiletý Michelangelo byl vybrán, aby využil mramorový blok a dokončil sochu zvanou Obr. Umný mladík nejenom, že nedodržel zadané téma, dokonce i překročil dobu dodání sochy. Zkažený blok však mistrně využil a přetvořil. Roku 1504 byl za všeobecného obdivu a úžasu David umístěn u vchodu do florentské radnice. V té době byla vyhlášena nová ústava a protimedičejská vláda spatřila v Davidovi symbol vítězství a svobody nad tyranií. David se stal patronem města a vzorem spravedlivé a statečné městské správy. A v tomto místě se dotýkáme jupiterských kvalit. Pro Michelangelovy součastníky se socha stala příslibem prosperity, ochrany před zlem, spravedlivosti, šťastnější časů i nové městské správy a samotný Michelangelo se proslavil. Florentští jsou po staletí právem pyšni na Davidův význam i smyslný půvab. Pýchu také řadíme mezi jupiterské projevy. Říkáme si: „Pýcha předchází pád“, ale ze zkušenosti víme, že jím i mnohdy prochází. Přesvědčí se o tom ti, kteří nemoudře vždy znovu a znovu baží po nových prožitcích a požitcích, atraktivitou, velkolepou září věcí, které jsou „in“. Takoví si nevšimnou smyslu, ke kterému nás Jupiter, zvoucí za hranice známého, vybízí. Uděláme-li odvážný krok, jupiterský zlatý déšť oživí naši vůli hledat jedinečný smysl našich životů.
Marduk – arkadsky, sum. Amar-Utu „býček slunečního boha“ Mar-duku „syn svatého pahorku“. Syn boha Enki, moc nad veškerým lidstvem. Bratr Šamaš, sestra Inanna. Bůh moudrosti a zaklínání, hubitel zla, bůh-léčitel, vegetační božstvo, božský soudce a rádce, dárce světla, určovatel osudů…Symbol drak Mušchuššu, rýč. Marduk je v Enúma-Eliš („Když nahoře, bylo jako dole“) zachráncem ostatních bohů v jejich roztržce s Tiamatou a vítězem nad jejími vojsky chaosu a zla vedenými. Mardukovi je připsaná úloha stvořitele světa, organizátora kosmu a inspirátora stvoření člověk, jemuž ostatní bohové odevzdávají do rukou nejvyšší moc, budují jeho sídlo, Babylon s chrámem oslavujícím výčtem padesáti jmen, z nichž každé je definicí určitého aspektu Mardukova božství.
Jasnost Jupitera ukazovala na slávu krále a růst slávy. Nejjasnější bod ukazoval na mír, vyřešení problémů, urovnání komplikací, bohové přijmou modlitby a vyslyší prosby, osudová znamení kouzelníka budou učiněna zjevným. V konjunkci s Měsícem avizoval invazi nepřátel, neklid ve společnosti a dokonce i smrt krále. Jupiter tranzitující Orionem značil úrodu, zničil škůdce, v konjunkci s Marsem symbolizoval přímé ohrožení krále.
