Pozorujeme-li Slunce během roku, rozpoznáme v jeho dráze cyklus. Střídá se poměr světla a tmy. Hraničními vrcholy tohoto cyklu jsou rovnodennosti a slunovraty. Zimní slunovrat (solsticium) je pro lidi na severní polokouli nejdelší nocí v roce, Slunce se nachází na obratníku Kozoroha. Po něm následuje rovnodennost, den a noc jsou v rovnováze, stejně dlouhé. Světla přibývá až do nejdelšího dne v roce, kdy se Slunce dostává do oblasti obratníku Raka, což nazýváme letním slunovratem. Od té chvíle začíná narůstat tma a spolu se dnem je vyvážena podzimní rovnodenností a nakonec převáží opět v zimním slunovratu.
Od dob, co si člověk uvědomil tento základní cyklus, mu bylo jasné, že nemůže tyto momenty opomínat. Rozdělovaly rok, pomáhaly mu stanovit kalendář a orientovat se v čase. Nabízely možnost připravit se na budoucí. Každý ze slunovratů i rovnodenností s sebou přinášel pro danou kulturu svou specifickou oslavu.
Podívejme se na zvyky Slovanů, od kterých se na našem území udržuje, i když ve značně proměněné podobě, zvyk oslavovat slunovraty a rovnodennosti. Době zimního slunovratu říkali Kačun „krátký“. Odkazovalo se na nejkratší dny v roce. Vláda boha Slunce Dažboga (dárce všeho dobra) byla oslabena. Kačůn byl dočasně personifikován a stával se hrozbou pro všechny lidi. Obavy byly na místě: „Vrátí se světlo? Prodlouží se opět den?“ Samozřejmě, že měli zkušenost, že se vláda dne opět vrátí, ale také si byli vědomi toho, že nic na této planetě není stoprocentně jisté. Měli v úctu a pokoru před cyklickými fázemi zasahujícími každého tvora na Zemi. Dažbog se o zimním slunovratu rodí jako dítě, které roste a během jara sílí a o letním slunovratu dosáhne své plné síly, aby ji pak postupně ztrácel. V době Kačunu umírá a zároveň se rodí. Je to den, kdy na svět vstupuje chaos a mizí hranice mezi světem lidí a démonů. V době Kačunu mohou po světě volně chodit démoni, běsi, upíři, vlkodlaci a další temné bytosti, ale také duše zemřelých předků. Je to nebezpečná noc jak pro boha, tak pro lidi. Obranou je posílení světla a to nejenom v rovině vnější – založení velkého ohně, ale i vnitřní – spojení všech lidí kol ohně. Plamen se zažehl a lidé se sešli kolem ohně, aby společně posílili světlo a přečkali těžké období. Slunovratový oheň se zapaloval při západu Slunce a hořel celou noc. Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně – na jediném bezpečném místě. Oslavy ohně a lidské sounáležitosti pokračovali do Štědrého dne, kdy všichni pocítili, že světla přibývá.
Jak příznačné, navázat na slunovratovou tradici a spojit pozoruhodné a mystické období s narozením Ježíše Krista (bez nároku na institucionalizované církve). Nyní je Kristus světlem, které se o slunovratu vynoří v našich srdcích a postupně sílí. Rozpomenout si na jeho cestu může být právě v těchto nelehkých dnech nebývale posilující. Udržet se na cestě světla neznamená permanentně zářit, ale znovu a znovu vstávat, znovu a znovu probouzet mysl do křišťálového klidu jezerní hladiny, která jako zrcadlo odráží světlo hvězd, světlo nesené Láskou.
