Před úplňkem nás to táhlo poznat prostředí, z kterého čerpá naše povaha. Mohli jsme intenzivněji nahlédnout zděděné, převzaté, naučené či vštípené i to, co v nás uvízlo i přesto, že jsme si mysleli, že už je to dávno pryč. Prošla jsem si svým a musím přiznat, že prohra na domácím poli je citelná a že tváří tvář rodině mám tedy hodně co dohánět, uvědomovat a napravovat. Při tom všem sebe-nahlížení jsem však našla aspoň něco „pozitivního“: Daří se mi nehodnotit. Vnitřní přísná práce snad už nese plody. Úplněk otevřel dveře orkánu a nám perfektně zametl zahradu, vyhodil proud a cestě pokácel stromy, takže mi v pondělí zkomplikoval cestu do práce i přístup k internetu. Pondělí tak bylo náročné, ale za mne vše dobře dopadlo.

Vítr přinesl nové téma, kterým je přesun energie z tlaku na akci do tlaku na uvědomění. V lunárním cyklu bude toto téma kulminovat v sobotu druhou lunární čtvrtí. V sobotu při druhé lunární čtvrti se Měsíc dostane do přesného sextilu k Saturnu a Plutu, čím nám naznačuje, že téma saturnsko-plutonské konjunkce znovu zazní. Ukázat by se měla podstata pojmu POMPÉZNOST v protikladu k JEMNOSTI CITU. Inspirací jsou mi sabiánské symboly stupňů Slunce a Měsíce při druhé čtvrti – FÁZE 327 (Vodnář 27°): STAROŽITNÁ KERAMICKÁ MISKA PLNÁ ČERSTVÝCH FIALEK a Fáze 237 (Štír 27°): VOJENSKÁ KAPELA HLUČNĚ MAŠÍRUJE ULICEMI MĚSTA.

Tím, že má Měsíc přesný sextil k Saturnu a sextil k Plutu, získávají obrazy na naléhavosti a vedou nás k tomu, všimnout si dalšího aspektu našeho života. Neměli bychom přehlédnout to, co se stává v naší společnosti a v našem životě pompézním, okázalým, příliš dominancí a pýchou prosáklým chováním, které vylučuje určitou kvalitu a veřejně ji označuje za správnou, hodnou tedy obecné podpory a následování. Jakmile je něco nad něčím vyzdviženo, glorifikováno, bývá to provázeno agresí, která pomáhá upevnit moc dané hodnoty nad druhou. Vojenská kapela, je tak symbolem právě oné agresivní glorifikace výlučnosti toho, co je správné. A teď do světa kolem nás. Podívejme se na to, co se kolem nás poslední dny glorifikuje, co na sebe a svou výlučnost upozorňuje? Kdo se nám ukazuje, že je tím správným, hodným následování? Navádět vás budu jen k tomu, abyste si toho všimli a ujasnili si, zda za tím jdete na základě sdílených idejí, nebo jen pro opojnou „hlučnost“, s kterou se dané prosazuje.

Osobní rovina je také zajímavá a ukazuje nám, že i zde bychom měli hledat to, co se vyvalí ven v touze po slávě, po pompéznosti, lesku a výlučnosti. Mohou to být naše tendence, zvyky, ale také inklinace a silné emoce, které se prosadí a strhnou naši pozornost jinam, než bychom chtěli. Jak to myslím?

Před časem mi pomohl najít vhodná slova rozhovor s Evou Francovou. Mluvily jsme spolu o tom, jak nás jednu jak druhou obsedne nějaká představa a strhne nás k pokušení ji realizovat. Budu-li mluvit za sebe, tak mne ondá strhl pocit euforie z rychlé jízdy. Vsadila jsem na rutinní znalost svého dennodenního úseku a jela na plný plyn. Ke svému překvapení jsem podlehla svůdné myšlence, jet v protisměru a to, na nepřehledném úseku, což vše trvalo jen malou chvilku, neb jsem si záhy uvědomila, že nejsem tady-a-teď, ale že mé vědomí uvízlo v jaké si představě, která glorifikovala část povahových rysů a osobnostních zkušeností. Tento, jak Eva řekla „opojný“ a „svůdný“ pocit, vyzdvihl a glorifikoval moc a vnuknul vědomí ideu, že jsem paní svého konání. Ke svému štěstí, jsem se včas probrala, a když spořádaně a v přiměřené rychlosti a směru vjela do zatáčky, nebyla už překvapena tím, že jet rychle, byla bych to napálila do tahače, co za zatáčkou odklízel zbytky nabouraného auta, které mělo nehodu. Jako by se vědomí naladilo na to, co přede mnou udělal někdo jiný, jen mu to nevyšlo… Jako bych se naladila na rovinu, která svou svůdností jen halí zmar a chaos, ale vždy vede k destrukci. Projev této destruktivní síly je vždy svůdný, ale aby mohl svádět, musí mu před tím vědomí lidí nabídnout něco, čeho si cení, co glorifikuje, co vyčlení, na co poukáže, že to, je to správné a hodné uznání. U mne to byla glorifikace odvahy. Místo, abych si jí vážila, převážila pompéznost a svou odvahu jsem glorifikovala víc, než je zdrávo.

Obraz vojenské kapely hlučně mašírující ulicemi města, je symbolem pozice Měsíce, tedy toho, čemu se budeme přizpůsobovat. Oproti tomu Slunce, zdroj životní síly ponese při sobotní čtvrti obraz starožitné keramické misky plné čerstvých fialek. Obraz odkazuje na tradiční dovednosti, jakou je výroba keramiky, která je nejen užitková, ale má i svou podstatnou uměleckou stránku. Lidská tvořivost vedená potřebou vyrobit si pomůcky pro život se vždy snoubí s uměleckou činností, ve které se otiskuje vnitřní přesah, spiritualita a estetická hodnota tvorby. Fialka, (v našem případě violka vonná), které zdá se i zanedlouho pokvete, je symbolem skromnosti a nevtíravé a přesto mocné vůně, která otevírá duši do šíře. Její vůně má přirozenou moc přimět osobnost k soucitu, pokorné otevřenosti lásce. Síla této na pohled křehké rostlinky je v tom, že dokáže v organismu přispět k vylučování toho, co do něj nepatří. Je močopudná a protizánětlivá, přispívá k uvolňování hlenů a odkašlávání, navíc její listy se výborně hodí při hubnutí. Jedna z prvních kvetoucích jarních rostlinek je v obrazu v keramické misce a spojuje tak svou skrytou sílu s řemeslnou prací člověka. Opora v přirozených tradicích, v tvorbě zamezí emocím se přemrštěně či násilně předvádět.

Z toho plyne, že v nadcházejícím týdnu bychom měli čerpat více z procesu tvoření než z výsledků tvorby. Trochu přísněji hledět na to, co se v nás začne okázale předvádět, zvláště pak v kontaktu s jinými lidmi.

Jakmile rozpoznáme opravdovou vůni fialek, bude pro nás hluk pochodující kapely jen připomenutím, že být ve střehu, tedy být bdělý je živnou půdou pro radost, která kvete a voní tam, kde se dílo daří.

Vše dobré přeje Marluk 11.2.2020