Sedmnáctý týden přinese ve čtvrtek novoluní. Do té doby jsme v poslední lunární osmině s poetickým názvem Balzamická luna. Poslední lunární čtvrť vede k uzavírání, hledání smyslu toho, co během měsíce proběhlo. Střádá podklady pro to, co by mělo povstat či alespoň povstat mohlo.

Zaměření do minulosti, rekapitulace se pomalu a jistě promění v zaměření do budoucnosti. „…minulost je sen, z kterého se každé ráno budíme. Nikdo z nás už není takový, jaký byl před tím…” pronese Emilia Clarke (ano, Maminka draků) ve filmu Hlas z kamene, který v hodnocení diváku dost propadá. Jenže ono hodnocení je otázkou toho, co v dějové linii příběhu, koho chytí za srdce. Mne chytilo téma filmu. Věta, kterou cituji vše jen v závěru filmu korunovala.

Celý film v romanticko-poetickém a trochu mysteriózním duchu je v podstatě o tom, jak obtížné může být uzavřít minulost a začít tam, kde jsme uzavřeli její poslední část. Film tak může být odrazem poslední lunární osminy v tom smyslu, že téma uzavírání minulosti, tj. dát tomu, co proběhlo smysl, jedinou cestou, jak začít něco nového. Jak začít bez toho, abychom byli minulostí příliš svázáni a omezováni. Sejdou-li se v tomto počínání všichni zúčastnění, jako tomu bylo ve filmu, dějí se pak zázraky, které se mohou zdát naivní a romantické, ale ono tak v podstatě je, jen se nám této zkušenosti v reálu dostává velmi zřídka. Velmi zřídka dokážou ve stejný čas uzavřít všichni svou osobní jistotu skýtající minulost, dát ji smysl a společně se postavit a otevřít se nejisté budoucnosti.

Ukončování je tématem dnů do novoluní. Jde o to zachytit moment proměny. Který to je? Například ten, kdy se budíme, probíráme ze snu a ještě napůl v polospánku se tělo a mysl probouzí. To je chvíle, kdy se vše zaměřuje na věci budoucí a ukončuje minulé. Je to mystérium, že? Ukončovat a zároveň otevírat v těžko postřehnutelném předělu. Ale vědomí tento předěl zachytit může a může mysli ukázat, co uzavírá a do jaké zatím zcela neznámé budoucnosti  naopak dveře otevírá.

Každé ráno tak víme, co nás v hrubých črtech čeká, např. cyklus dne – ráno, poledne a večer, že půjdeme či nepůjdeme do práce, budeme vařit atd. Přesto nám unikají důležité podrobnosti a detaily, mající potenciál vše rázem proměnit – naše proměny nálad, nečekaný telefonát, nepozornost a pád, změna u druhých lidí, let ptáka, letmý úsměv, které jsme si povšimli…atd. Přechody však stále zůstávají mystériem. Zažíváme je každý den dvakrát, když usínáme, a když se budíme. Přechody v sobě nesou minulé a budoucí. Vzpomeňme na další film ze sekce romanticko-poetických a mysteriózních a to Jestřábí ženu, kde se Michelle Pheiffer a Rutger Hauer proměňují a jen ve chvíli proměny mohou jeden druhého na moment spatřit a lehce se dotknout. To je poetika těchto dnů, to je to, co se děje pod vším tím rámusem na povrchu. Vše se připravuje na proměnu, která zazní úderem čtvrtečního novoluní.

Do čtvrtka bychom se měli trochu probrat. Uvědomme si, že má-li něco nového začít, bude třeba uzavřít právě tu kapitolu, kterou žijeme. Uzavřít ji můžeme jen tak, že její poselství pochopíme a dáme takovému dění smysl. V praxi tedy: Probereme, co se za poslední měsíc událo, jak nás to změnilo, co z toho plynulo, jaký to má smysl a kam s tím můžeme dál.

Uzavíráme směs pozoruhodných postojů a názorů na to, co je příčinou pandemie, uzavíráme iracionální nápady a proměnlivé reakce, uzavíráme rozhodování o tom, co máme a nemáme dělat, jak se chránit a jak žít a otevíráme se novému, tedy pokusu dělat vše tak, jak jsme byli zvyklí.

A tady pozor! Má-li člověk být vědomou bytostí, musí si uvědomit, že si sice například každý ráno čistí zuby, ale pokaždé jinak a za jiných okolností. Takže máme-li začít dělat vše tak, jak jsem byli zvyklí, měli bychom si uvědomit, že to tak doslovně prostě nejde, že se mnohé změnilo. „Nikdo z nás už není takový, jaký byl před tím…”  V těchto dnech bychom měli zachytit, co je v nás krapet jinak!

K uzavírání ovšem patří i zvědomění toho, co uzavřít prozatím v tuto chvíli nejde. Nemáme lék, nedali jsme sluchu všem, kteří by mohli pomoc, neodškodnili se ti, co utrpěli ztráty, neproplatilo se ošetřovné… Resty, jak nedodělkům hezky říkáme, si ponese do nového měsíce  vláda i my osobně stejně tak, jako si poneseme sílu a odvahu dělat věci jinak, než jak to bylo doposavad.

Na rovině praktické si tedy můžeme připravit na výkřiky, že jsme v určitém smyslu za vodou, ale  podstatou bude, že budeme dost špinaví od bahna, které se začne ukazovat, jen co voda opadne. Neměli bychom zapomínat na to, že rozhodně vyhráno nemáme a to jak s virem, tak po stránce ekonomické, ani po stránce systémové, natož po stránce proměny přístupu člověk k člověku, přírodě a životu. Oslavy nejsou na místě, neboť není, co slavit. Vzbudit se z minulosti neznamená ji vymazat. Neuzavřená minulost má sílu nás dohnat a připomenout se nám oklikou.

Co tedy dělat?

Lidé narození mezi 23. – 26. dubnem by si měli povšimnout toho, co se jim mění pod rukama, co je nutí být rychlejší a víc improvizovat, co ji uniká či je vede k tomu, aby spěchali. To mohou být místa, kde pro ně bude dobré udělat nějakou změnu.

My ostatní bychom měli zachovat chladnou hlavu. Jsme prostě v situaci, kdy se strukturální síly upevňují a čekat, že nás někdo bude informovat pravdivě, by bylo naivní. Každý stát si teď začíná uvědomovat sám sebe, svoje mechanismy fungování, svoje tlaky a limity a to je něco, co se jen tak nezapomene. Zjištění je podobné tomu, co se během posledních dnů dovídáme sami o sobě a o tom, jak dokážeme ustát tuhle podivnou situaci, přijmout či proměnit.

Důležité je zachytit vědomím to, co děláme či začínáme dělat jinak. Jak myslíme a jak jinak konáme. Na politické rovině sledujme to, jak vláda dostává či nedostává svým slibům, na rovině společenské si všimněme, kdo se tlačí do čela a kdo a jak bojuje o korýtko,  na rovině individuální se  neváhejme vnitřně usebrat a můžeme-li věnujme chvíli hlasu své víry, svého srdce, neboť v jeho rytmu zní hudba multiversa.

O novu napíšu později, aby tento text nebyl příliš dlouhý. Mějte se dobře váš Marluk. 20. 4. 2020