Ek šel pěšinkou, bez cíle. Vzpomínal na chvíle s těmi uličníky, kteří tak rádi blbli a byli veselí a zároveň měli úžasné dušičky. V kapse svíral dárek od nich. Kámen, který mu připomíná mapu. Když je z tohoto místa, tak to tady zná a může mu ukázat, kudy má jít. Jen zatím neví, co má najít, nebo kam až dojít. Prochází lesem. Žilky lístků, podobných žebroví majestátných chrámů jej povznáší do velebného ticha. Je sám. A je mu zvláštně. Slyší jen svoje kroky, šepot stromů, pohladí jejich kůži, přivírá oči, vidí probleskující světlo a siluety stínů. Les potemněl, stíny se prodlužují a začínají strašit. Ek se ale nebojí, trochu si píská, chvíli si zpívá, hvízdá.
Heleme se, koukejme se, co se stalo. Po dlouhém zapískání k němu přiběhne zatoulané štěně. Je celé černé, jen jedno ouško má bílé, lísá se k němu olizuje mu ruku a je celé šťastné, že už není samo. Zrovna tak Ek, je rád, že není sám. Přeci jen na něj padal strach, musí si přiznat. Jak se jen jmenuješ, jak ti mám říkat, tak třebas Vrčku, protože asi umíš i vrčet, nebo se to ještě musíš naučit. Vrček vrtí ocáskem a radostí si poskočí, kolem něj a vybízí ho, aby ho dohonil. Běhají, za sebou, jednou je vepředu Vrček, pak zase Ek, až jsou celí udýchaní a musí si odpočinout. Svalí se do mechu, stočí se do klubíčka a ve společném objetí usínají. Probudí je hlad a chlad, je tma, jen lampičky světlušek poletují kolem nich. Kudy mám jít, Ek hledá kámen ale s tím je ámen. Ztratil ho někde v běhu. Zatraceně, zavrčí a Vrček tak směšně potichoučku taky, protože to ještě pořádně neumí.
Vrček natahuje krček, čenichá, něco slyší, stříhá ušima. Drcne do něj, tak pojď. Já jsem se sice zatoulal, ale cítím, že někde blízko je doma. Ťapou vedle sebe, občas Vrček vykvikne, jak ho Ek nakopne, protože v té tmě pořádně nevidí a Vrček je celý černý, až na to bílé ouško, ale to je vepředu a pořád sebou třepe. Promiň, promiň, já nechtěl. Já vím, zavrtí ocáskem Vrček a pomalu vycházejí z lesa, na louku se širokou cestou. V dálce svítí okna  domku, namalovaném jako v pohádce O Perníkové chaloupce. Běží, běží a už jsou u dveří a tam pán. Je strašně, ale strašně velikánský, jde z něj hrůza. Co tu chcete zahučí. My, my, my jsme se prosím ztratili. Klopí hlavy, aby neviděli ty strašlivánské oči. To asi není doma, pomyslí si oba a utíkají pryč.
Ani se neohlédnou, protože ten velikánskej pán, by je svým pohledem přimrazil. Tlučou jim srdce, Vrček vyplazuje jazyk a Ek, sotva popadá dech. Jejda, jejda, co si jen počneme. Kdyby tu byl Ka a Ma, určitě by na něco přišli, nebo by zavovali toho svého kouzelníka. Ach jo, to jsem tedy dopad a přitom se se na ně tak vytahoval, že jsem chytrej a moudrej a protože jsem na zemi, tak mám rozum. Teď mám jen hlad jako vlk, Vrček pláče, ztratil se a neví kudy kam a já neumím pomoct ani sobě. Vrček se na něj dívá těma krásnejma, moudrejma a věrnejma očima. No musíme jít dál, už se rozednívá a určitě najdeme něco na zub.
Hele, co to mám v kapse? Pecku od švestky, když jsem chytal lelky a potkal jsem Ka a Ma. Pecka, není jen tak obyčejná. To je teda paráda když vidí, jak se mu v dlani proměnila ve švestku. Pohladil pecku několikrát, rozdělil se s Vrčkem. Jdeme. Zase hezky ťapou vedle sebe a jsou si nějak blíž po tom společným zážitku.
Ajta, krajta, vzpomene si znovu. Že mám možná i něco v kapse tajné. Lístek se žebrovím, který to tu taky zná, jako kámen, který ztratil. Druhý dárek, který ukazuje směr.
Beznaděj se obrátila v naději, najdou to, po čem oba touží. Domov. Už ví, kam a za čím má jít a svět je rázem hezčí a cesta veselejší.
To jsou tedy velmi, převelice vznešené myšlenky. Jako z nějaké urozené knihy, kterou však nestačil dočíst. Přeci jen ztratil fůru času chytáním lelků a doma jich má plné terárium.
Uvidím ještě někdy Ka a Ma, abych jim poděkoval za pomoc a přátelství, prolétne mu hlavou. Co asi dělají a kde jsou?

Druhá cesta.
Ka a Ma plují po potoce, pádlují stébly, pozorují krajinu kolem sebe.
Je čarovná, svěží, dýchá nejrůznějšími vůněmi. Její barvy, jak na paletě malíře kreslí v jejich očích roztodivné obrazy a nemůžou se vynadívat. Míjí kameny, pstruhy a těší se, co bude dál. Co asi dělá Ek. Jsou stále spojeni v myšlenkách, na chlapce, který chytal lelky, když nebyl ve škole. Umí už číst, psát i počítat. A oni. Těžko říct. Něco tuší. Na psí uši. Dobrá, máme se podívat na starý svět. Lodička pluje dál a dál, jako v té písničce. Drc, hrc, prc. Narazili na ostrou větev a v lodičce od Ekka, je díra. To je konečná. Spravíme to, třebas žvýkačkou nebo smolou za stromu. Žvýkačku nemají, tak se vydají je břeh a hledají, kousek smoly, smůly. Lepí se všade, jen ne do otvoru v lodi. Už mě to nebaví. Prostě máme smůlu. Tak to tedy ne. Musíme doplout do cíle, do slaného oceánu, který, jsme si naplakali.
Ach, jo, proč já jsem si tě sebou bral. No, jo, já vím, že má největší cenu to, co si vyrobíš sám. Jo. Do toho. Přines nějaké klacíky, uděláme si vor. Ty jsou dobré, jako když sjíždíš divokou řeku na raftech. Aha a co nás ještě čeká. Opakují si mantru zvědavosti okořeněnou se strachem a obavami.
Volali jste mě? Kouzelník Hahaha je tady. To je tedy překvapení. Zapomněli jaké je přivolávací slovo. Aha, které řekli jen tak náhodou. Co si přejete? Máme dva hlavní a jeden vedlejší úkol. Vrátit do světa to pěkné a nerozbít při tom džbán. Dojet do pampeliškového ráje a poznat svého, oči se najednou zamlží, no tak koho. No přeci toho, koho neznáme.
Ale nevíme jak a kudy.
Tak moji milí, skoro až vzácní, musíte si vybrat jen jedno. Víc vám splnit nemůžu a ani neumím. Co je pro vás, to nej, nej nejdůležitější, zadrhává se mu hlas.
My nevíme, nevíme.
Hahaha vytáhne kapesník, aby si utřel oči. Takové těžké rozhodování ho rozhodí na jednoho Ha. Vůbec jim tu volbu nezávidí.
Počkej, máme mapu a časomíru od Ekka. To je dobrý, rozumný, ale já bych ještě potřeboval teploměr. Krucipísek na co? To co bude mít největší teplotu, bude první, a tak dál a tak podobně, říkají dospělí, když nevědí, jak dál.
Kde ho teď seženeme? Ty přiděláváš jenom problémy. Tak si něco vymysli, představ. Zkusím to. Položí si ruku na srdce.
A.
Myslí si na svět, ráj a tátu.

Třetí cesta
Ruku na srdce. Řekni pravdu. Zauzlovalo se to. Je to složitý. Nevím, jak uzly rozetnout. Maminka Alminka nám to přeci taky říkala, když na nás dýchala ranní meruňkovou vůni. Vzpomínka na maminku, vůni a vůbec na celý začátek jejich cesty je rozesmutní. Je jim do pláče. Fouskama podobnýma od kočičky se vezmou za ruce a vzpomínají. Jak to jen začalo. Hráli si, blbli, zmenšovali se. Proměňovali se ve vítr, vodu, skálu. Letěli na pampeliškovém květu, chtěli do ráje. Tam je všechno tak krásné, bezstarostné, voňavé láskou.
A teď tady neví, kde jsou, kam a jak mají jít. Podobně jako Ek s kamarádem Vrčkem. Ale ten už přeci ví, kam jde.
Jak to jen poznal. Něco mu to napovědělo. Dárek od nich a zatoulaný Vrček. Chce domů.
Vždyť my taky, taky. Hurá, hurá hurá. Poskakují zběsile, až jim hlásky přeskakují. Hahaha si mne ruce, utírá oči, tentokrát plačící od radosti
A kouzlo si schová do rukávu budoucnosti.
Půjdeme hezky, pěšky, po svých. Ne že bychom nepotřebovali kouzla, ale ty nás někdy zavedou někam, odkud nevíme jak dál. Jsou tajemně zrádná, když o nich nic nevíš a neumíš s nimi zacházet.
Vyndají mapu. Kupodivu jsou tam jen tři cesty. Ka,Ma a Ek. Kamaráde, to se musíme rozdělit, jít každý sám, svou cestou.
Situace je vážná. Kdo si vezme časomíru. Víš, co, tu tady necháme. Tenhle čas je už minulost. Že by už kluci zmoudřeli? Toť se ví, potom, co všechno prožili.