Netajím své narození a v den, kdy začne třicátý šestý týden, mám kulaté narozeniny. Je mi rovných padesát a vstupuji do nejisté dekády. Pátou uzavírám a ta další rozhodně není jistá. Klid, nemaluji čerta na zeď. Mám  už dost zkušeností s tím, že život je setsakramentsky křehká záležitost a taky mi došlo, že nic nevím ani o délce své existence natož o životě jako takovém. Mám sice notné zkušenosti, ale právě na jejich základě stojím stále s očima dokořán, neb vidím čím dál tím víc věcí a jevů, kterým nerozumím a se vší skromností musím uznat, že ani rozumět nebudu. Ale dost melodramatu s padesátkou, nakonec je to jenom číslo.

Ovšem s číslem se nese oslava a jak pravila moje sousedka Kateřina, je čas, abych si dala do kupy, uspořádala oslavu a jako pravá dáma si nechala udělat gelové nehty. Nelenila a hnedle mne objednala k ní do  Kralup nad Vltavou na manikúru. Pojala jsem věc tak, že si prostě udělám den pro jen pro sebe. Tak se i stalo. Minulý pátek jsem vyjela do Prahy a tam přestoupila na vlak jedoucí do Kralup. Cestou jsem se dojímala krásou Vltavy a každá stanice couráku mi přišla jako fantastické místo krásného kousku země, kterou jsem okem cizince zbožně obdivovala. Půlhodinová cesta mi udělala dobře na duši a v Kralupech na nádraží vykročila z vlaku uvolněná, do pohody nahozená žena v černých šatech a nových páskových botkách. Manikúru jsem našla příliš brzy a tak jsem si ještě na chvíli sedla do besídky pod skálou a urovnala si věci v hlavě. Na do nehtového salónu jsem přišla přesně a milá světle rezavá dívčina s velkýma modrýma očima mne vpustila dál. Zapnula mobil a strohým prostorem se rozezvučel ruský pop. Ráda poslouchám hudbu a zrovna k ruskému popu se opravdu jen tak nedostanu, takže jsem vcelku napjatě poslouchala hudbu, která se od anglického či amerického popu lišila jen jazykem. Holka měla příjemně jemné, teplé ruce a mrštné prsty, které prohmataly mé prsty notně studené a notně otrhané ze z různých fyzických prací a zahrady. Pak, aniž by se na mne podívala, řekla: „To je děsný stav, ty Vaše ruce. Víte, že si můžete koupit v drogérii olej a mazat si nehtová lůžka? Ta kůžička opravdu trpí. Ehmm, ehmmm je to dost hrozný, jak to máte.” Můj pocit pohody se rozplynul jako kouř elektrické cigarety a jeho místo obsadil doposavad neznámý pocit nedostatečnosti z péče o své ruce. „Jsem na nehtech poprvé”, odvětila jsem dívce, ale ona na to nebrala ohledy a střílela do prostoru jednu citoslovci za druhou, vše opřené o tón naprosté vnitřní nespokojenosti se stavem mých rukou. „Dělala jsem na zahradě”, dodala jsem skoro omluvně. Na to se na mne vážně až mrazivě zadívaly její mrazivé oči a drobná souměrně řezaná ústa špitla: „Vadí vám ruská hudba?” „Ne nevadí, naopak jsem ráda”, usmála jsem se v domnění, že tady se s ní potkám a vrátím naše setkání do roviny pohody. Nestalo se tak.

Dál asi dvacet minut mlčela, krom toho, že vydávala pokyny, abych si ruce strčila do příruční pekárny, nebo jak se ten UV přístroj jmenuje, umožňující tepelnou proměnu  gelu v pevný nehet. Ve volném čase jsem zaměstnala hlavu a  snažila se dát v duchu dohromady zbytky své ruštiny a přeložit si dosti zřetelně zpívaná slova písní. Z každé písně to řvalo láskou a tím, zda ji bude či nebude mít dotyčný rád. Až na jednu píseň, ve které jsem ztratila v překladu a nechala se nést na vlně ruské mostalgie, která oscilovala na hranici kýče, ale tak příjemného, že se moje duše rozpadala ve všech nenaplněných citech, které jsem, kdy zažila. Zrzka však rázně zasáhla. „To snad chtějí, abychom umřely nebo co?” a přeladila v kanálu youtube na skákající ukřičenou popinu. Přelom se však prolnul i do našeho vztahu a dívka na mne několikrát vrhla svůj kouzelný pohled a mne bylo jasné, že její rozervaná duše brzy promluví. „Vy jste ta astroložka?” „Ano,” odvětila jsem. Po chvíli ticha dívka spustila a já se dozvěděla, že zrovna v lásce se jí tedy nedaří. Kráska, co si vybírá blbouny, projelo mi hlavou, ale co já vím, jak to je doopravdy, že? Nakonec netrvalo to ani pět minut a bylo jasné, že přijde na horoskop. Proč ne, docela ráda bych jí pomohla, neb taková květina by měla znát své „zbraně“ a najít si k nim patřičného chlapíka, co se jí nebude bát a co ji navíc ochrání. Po necelé hodině jsem odházela se stejně temnou rudou barvou nehtů, jako měla ona. Moje ruce proměnily její prsty v umělecké dílo a toto dílo jsem měla tu čest nést směrem k nádraží.

Měla jsem jasno. Jednou za měsíc si udělám den pro sebe a podniknu tuhle martýrium, abych získala nové umělecké dílko. Skoro před nádražní budovou, kde se chodník proměnil v zákopy z první světové, jsem špatně šlápla a kámen pod mou novou botkou neudřel došlap a já se natáhla na zbytek jeho pěkně ostrých a tvrdých bratříčků jak široká tak dlouhá. Noha vězela v díře, druhá zkroucená, brýle někde v dáli a stejně tak i mobil, který stihl následovat můj pád startujíc z vrchu kabelky. Za pozorného a částečně dohledu lidí čekajících před nádražím jsem se probrala a postavila opět na nohy. Nasadila si brýle a jala jsem se sčítat škody. Odřené naražené koleno, odřené boty, rozbité sklo mobilu, nepomohlo ani ochranné sklo, poškrábané sklo od brýlí a jako třešinka na dortu odřený lak na třech prstech levé ruky. Uf. Hlavně, že jsem celá, pomyslela jsem si a pokračovala jako dáma dál. Nedalo mi to a podívala jsem se, těm přihlížejícím lidem do očí, v domnění, že snad tak odtuším, proč mi nikdo z nich nepřišel na pomoc. Určitou chvíli jsem před nimi zápasila s vyndáním zaklíněného chodidla z kamenů. Ve vlaku mi bylo jasné, že tohle je opravdu den pro mne, a že materiální škody začínají předcházet, investice do nehtů. Nuže co, chci-li proniknout do světa žen-dam, nesmím se zaobírat malichernostmi. Naladila jsem se opět do pohody a pokračovala na domluvený sraz. Den se vyladil opět do pohody, koleno pálilo, ale co….

Cestou domů jsem byla naprosto spokojená až do chvíle, kdy jsem zavrávorala naprosté rovině a moje sto osmdesát šest centimetrů se zřítilo na zem. Tentokrát však na levé koleno, které rázem zkrvavělo. Pravé koleno poničené z dopoledne se z toho vyvléklo tím, že švihem přetrhlo pásek u bot a moje zbrusu nové sandály tím pádem staly lehce nepoužitelnými. Nu, co vám mám vyprávět. Řidič autobusu, co si zavtipkoval při pohledu na má zkrvavělá kolena: „Kdepak madam padala…” a já suše odpověděla: „Neptejte se” a šla zaujmout bezpečné místo na sedadle v části autobusu, kde bylo relativně nejméně světla. Na dálnici konečně v autobusu začal vát vzduch, což osazenstvo zadní části přivedlo ke zpěvu a mne k vědomí, že nakonec den pro sebe jsem přežila ve zdraví, neb ještě chodím a trochu vidím, takže co bych si mohla stěžovat. Dáma jsem možná duší, neb zevnějšek do dámy asi nenaladím, neb dáma by jela od manikérky taxíkem a rozhodně nešlapala cestou kolem Peňáče přes rozkopaný chodník. Aneb jak mi ten den napsala kamarádka Janka: Ty nemáš pech, ty jsi sběratelka příhod.

Poučení z příběhu se pro mne skrylo v nedělním přání mého přes sedmdesátiletého souseda Tomáše, který co ho znám, se chová a žije jako mladý kluk: „V téhle desetiletce to, Martino, už bude jenom lepší.” Já se na něj usmála a duchu si vzpomněla na přání dalšího mého dobrého kamaráda Pavla, který mi napsal, že teď mám konečně vedle sebe lidi, s kterými jde jít dál a to vlastně je to nejdůležitější v každé nejisté dekádě.

Nový lunární měsíc začne v úterý na 15°Panny v opozici na Neptuna a hlavně pěkně silném trinu na Urana. Dejme si pozor na sladké mámení, kterého teď bude tolik, že se nám z oněch dobrot může udělat až nevolno od žaludku a hlava točit na obraty, které jak korouhvička mnozí učiní a to nejen v médiích ale i v osobních životech. A pokud nezahořkneme a neutečeme se do nějaké ideologie či fanatismu, můžeme spatřit světýlko ve tmě, kterým bude možnost objevit nové postupy, odhalit pravdivou tvář toho, kdo se ptá i toho, kdo odpovídá a to za trochu námahy stojí. Vždyť Uran je obrazoborec, tj. ten, kdo strhává falešný obraz i falešnou víru pěkně zhurta a radikálně.

Takže pěkný a barevný čas pozdního poletí a směle do všech změn a nových úkolů. Váš Marluk