Máme za sebou novoluní, spojené s Plutonem, a to by nás už v těchto dnech mělo vést k podstatě. Proč?

Pluton je symbolem toho, co nalézáme v hlubinách, které se nám tedy rozhodně nemusí líbit. Jsou to ony hlubiny, o kterých například psal Gustav Meyrink, když uprostřed špíny, zápachu a výkalů pražských odpadních kanálů nacházel primu materii – bílé hovno – nejčistší a léčivou substanci. Takto bychom měli s Plutonem zacházet i v tomto lunárním měsíci. Mohli bychom začít tak, že se odkloníme od manipulací, spekulací, moci a bezmoci, které tedy neodmyslitelně k Plutonovi patří. Jsou to totiž je průvodní jevy, projevy stavu, ve kterém je možno hlubin dosáhnout. Nehleďme na okolnosti, ale držme si směr a ten je tentokrát dolů, do hlubin. Nejde o to, že abychom byli účelově ponořeni do nevábných témat a obrazů a oscilovali mezi mocí a bezmocí, ale o to, zda dokážeme rozpoznat, jakou opravdovost dno – hlubina ukrývá!

Pokud se touto optikou podívám na volbu prezidenta, rozpoznávám „opravdovost na dně“ v tom, že víc než na skutečnost a roli úřadu, sníme o iluzi panovníka, který shlíží z Hradu na lid této země. Prezidentský úřad je jen role, kterou zastává volený občan, který je zas jen člověk, jako kdokoliv jiný. Není pomazaný ani vyvolený natož superman, aby změnil ekonomiku či sociální zřízení, natož aby zabránil plnění našich smluv. Je to speciální úředník, který má jasně definovanou roli zaštítěnou ústavou. Pohledem Plutona, můžeme tohle vidět. Měli bychom zahlédnout tuto podstatu a přistoupit k roli prezidenta střízlivě.

Pohledem Plutona je daleko důležitější, než kdo je onou zvolenou osobou, to, čeho je ona osoba prostředníkem a co naplňuje její působnost. Uvědomíme-li si, že prezidentská kancelář sídlí na kdysi posvátném vrchu Žiži, kde je v Praze slunovratová linie, a kde při letním slunovratu zapadá slunce, můžeme si vzít na mysl i tento symbolický obraz. Západ slunce při letním slunovratu je symbolem repolarizace, proměny, při které vláda dne dosahuje vrcholu i tajemství, že od chvíle slunovratu bude její vliv slábnout až do dalšího vrcholu – extrému – zimního slunovratu, kdy dosáhne maxima síla tmy. Tohle je další kontext, který nám může symbolicky ukázat, že prezident nám svou orientací, chováním a svým výkonem ukazuje, jaká temnota vstupuje do našich životů a vůči jaké temnotě se máme vymezit a na jakou temnotu je třeba vrhnout světlo. Podívejme se na prezidenta ne optikou láskyplného spojovatele lidu, odložme tento sentiment a zkusme si všimnout, jakou diskusi jeho role vyvolává a jaké temno odhaluje. Každý, kdo tento úřad zastával, byl nástrojem odkrývání temnoty, ať si o něm myslíme, co chceme. Z Plutonova úhlu pohledu pak prezidentský úřad ukazuje to, co je na pozadí, jaké strachy se objevují a jaké temnoty je třeba vidět, neb jinak nás ovládnou.

Lidé jsou nyní spojováni otázkami, na které nemáme nikdo přesnou odpověď. Nevíme přesně, jak nás technologický vývoj umělé inteligence pohltí, jak a kam se jím necháme ovlivnit. Nevíme, zda se válečné běsnění rozroste. Nevíme přesně, co se to děje s planetou, jakým cyklem prochází. Nevíme, co nás čeká a přirozeně hledáme odpovědi. V čase takovýchto velký proměn, kterými jako lidé nyní procházíme, bychom měli věci veřejné brát věcně a uvědomovat si, co vlastně máme v konkrétní situaci před sebou. Nemusíme se bát, že v roli prezidenta bude někdo, kdo tam nepatří, neboť to není možné. Bude tam ten, kdo bude zvolen a ten je služebníkem, prostředníkem, který ukáže, vůči čemu je třeba být ve střehu, stejně jako to ukázal kdysi Havel zvláště v druhé části jeho prezidentského úřadu, Klaus ve vztahu k EU, Zeman ve vztahu k Číně, Rusku, které jsme na něm odsuzovali, aniž bychom si více připouštěli, jak náš hlavní obchodní partner Německo s ním udržuje čilé obchody. Pluton nám může připomenout, že prezident není král, že Pražský hrad je národní klenot, ale chceme-li demokracii, měli bychom ho umět oddělit od snů o králi a „otci“ národa a žádat, aby ve veřejném prostoru byly pravidelně otevírány otázky, které vedou k dohadům a dezinterpretacím a to by jakákoliv figura v roli prezidenta mohla dokázat, budeme-li to od ní soustavně žádat.

Nový týden vyvrcholí první lunární čtvrtí, která spojí Slunce s Neptunem a Lunu s Uranem. Dohromady se tito účstníci složí do dynamikou překypujícího oktilového trojúhelníku, který svým vrcholem v Neptunu prosadí vizi či utopii. Prezident, který bude za této konstelace zvolen, poodhalí to, co nám zatím prokluzuje mezi prsty, co nedokážeme přesně vyjádřit. Měsíc symbolizující lid v konjunkci s Uranem překvapí v tom, že přinese změnu. Uran je symbol nečekaných změn, revolucí či revoltujících tendencí a Neptun zas ideu či apatii. Proto mne napadlo, že spíše rozhodnou ti, co k volbám nepůjdou.

V rovině osobní bychom měli využít tohoto období pro nasměrování svých plánů. Tohle je doba, kdy si můžeme zhmotnit to, co jsme tušili a cítili, co prosakovalo emocemi a bylo kolikrát lepkavé či smradlavé. Právě teď to můžeme s chladnou hlavou uvidět a pochopit, odkud to šlo a k čemu to přispívá. Neboť po Plutonovu novu je třeba to, co si uvědomíme, začlenit zpět do kontextu našeho životního příběhu. Jakmile to zkusíme vyčlenit, označit a vyloučit, dožene nás to mnohem větší silou. To, co nám nevoní na jakékoliv rovině, je třeba vidět z hlediska toho, jaký to má právě teď-a-tady smysl. K čemu to slouží? Jak se to propojuje s ostatním v mém životě? Plutonovo téma je chybně vnímáno jako život proti smrti. To je však omyl, neboť smrt neodmyslitelně patří k životu není jeho opozitem, ale jeho fází. Narození je opozicí k smrti a obé jsou životní fáze. Opozita se bojíme, ale fázi jsme schopni přijmout. Měli bychom to, co se nám v rovině osobní ukáže jako nepříjemné přijmout, neb to je dar, který ukáže širší souvislosti našeho jednání, odhalí motivace a možná i záměry. Pluton jde hluboko. Hledáme-li podstatu, je pro nás leden klíčový měsíc, kdy můžeme najít opravdu nosné odpovědi a po takové zkušenosti čerpat z Plutonova bohatství, z toho, že jsme hotovi vnímat souvislosti.

Na závěr malá osobní poznámka. Složila mne nemoc, a tak mám co dělat, abych fungovala, ale stalo se mi, že mi přišel nečekaný, neobjednaný dar. Jedna čtenářka mých textů mi jako dárek koupila obraz Evy Francové, o kterém jsem se onehdy pochvalně zmínila. Obraz přišel souhrou okolností ve stejný den, kdy jsem od kamarádky z její cesty do Indie dostala lingam. Sešly se mi tedy dva dary zvláštního obsahu. V souvislosti s Plutonským tématem a jeho neviditelnou říší vztahů a souvislostí mi došlo, že jsem tyto předměty dostala jako odraz toho, co dělám. Uvědomila jsem si, že je mám propůjčeny stejně jako mám propůjčen život a že mě zavazují a znovu stvrzují v tom, abych z toho, za co mi byly darovány neustoupila. Přišly, aby posílily víru a ducha a za to moc a moc děkuji. Ať se nám ukážou poklady hlubin! Váš Marluk