Jak pak jste prožili zatmění Měsíce? Ptám se proto, že zatmění Měsíc přináší možnost odpíchnout se od minulosti, která až příliš fixovala pozornost a nasměrovat aktivity do neznámé budoucnosti. Paradoxně letos poprvé jsem byla s Karlem na výletě bez dětí a našich zvířat. Byli jsme na Jestřebí boudě, kde byl Last summer (miniaturní hudební festival). Počasí nebylo zrovna vlídné pro pěší chůzi po kopcích. Na déšť ovšem už dávno nežehrám, neb u nás ho je tak málo, že jsem ráda, když prší a to kdekoliv. Cesta do Trutnova byla dobrá a svítící kontrolka došlého oleje v motoru nás zdržela právě tak dlouho, abychom se vyhnuli autu, které to v nepřiměřené rychlosti na mokré vozovce napralo z protisměru do vykácené mýtiny. Ve chvíli, kdy jsme jeli kolem, ho zrovna hasiči dohasili. Už ani na zdržení nežehrám, neb jsem si všimla, že často jsou „ochranou“ před setkáním s něčím, co by nebylo zas tak veselé.
Po setkání s přáteli, kteří jako my „lehcí“ na dva dny od dětí, jsme se vydali cestou lesem k Jestřebí boudě. Jak jsme vyšli, slunce zahnalo mraky a svými paprsky rozehrálo barevný ohňostroj podzimem zbarvených listů stromů smíšného lesa kolem nás. Nebýt kondice osoby většinou sedící u komputeru, bylo by vše snad až ideální. Cestou jsem zvědavě nahlížela mezi stromy, zda nezahlédnu nějakou houbu, neb u nás vinou sucha letos houby otálejí vystrčit své plodnice. Místo hub jsem spíš viděla deštěm umyté a slunce odrážející kameny, mezi kterými tu a tam byly zakutálené kaštany podstatně světlejší hnědé barvy, než jsou spadlé kaštany u nás doma. Pro kontrolu jsem jeden vydala z kapsy. Nosím je totiž po kapsách a prsty je všude kudy chodím hladím. Tady bych na ně málem zapomněla, ale v Praze mi pomáhají přežít.
Na chatě jsme nakonec byli včas. Ubytovali se na pokoji pro deset lidí spolu s našimi kamarády z Polska. Je to silný zážitek potkat se zas po letech s lidmi, s kterými jsme kdysi zažili pár společných chvil na zahradě, u ohně, při společné práci na polské premiéře 1. astrologické výstavy. Někdo by klidně mohl říct, že to nebylo nic hlubokého, a přesto se ukazuje, že to málo se hluboce zapsalo, Padli jsme si prostě do oka, což nám zůstalo a pokaždé, když se vidíme, oboustranně se dojmeme z radosti setkání i z toho, že ještě žijeme, chodíme a máme chuť žít.
Koncerty kapel pěkně šlapaly a na malém podiu se střídala jedna parta za druhou. Já se těšila na koncert Luboše Pospíšila. Kdy jsem na něm byla naposledy naživo… ani nepamatuji a pryč se vzpomínkami, neb když začal zpívat „Tenhle vítr jsem měl rád…“, došlo mi, že je jedno, kolik je vám let, ale zda máte vůli to nezabalit a stále tvořit. Lubošovi je 73 let. Je narozen ve stejný den jako já, což mi vlastně celou dobu, co ho poslouchám nedocházelo, až teď po zatmění. Jeho hudba byla do sobotního večera takový můj svět, neb jsem nikdy neposlouchala jeho hudbu s někým druhým, vyjma Karla, kterému jsem to jednou prozradila a on se zaposlouchal a hned na to si ho ukryl do svého světa. Pospíšilova hudba odrážela, jak jsem si dřív myslela, cos z mého světa, o kterém jsem měla v mládí pocit, že vlastně nemůže nikoho moc zajímat neb je tak jednoduchý a obyčejný, že by o něj nikdo nestál. Luboš mě provázel zvláště ve chvílích, kdy jsem potřebovala rozpustit některé těžkosti, co mě trápily.
Nu, a teď po letech se vidím, jak vyndávám po koncertu LP desku z obalu a slyším, jak ho prosím, aby mi ji podepsal. On se vlídně otočí a vidí, jak nemotorně vysunuji elpíčko z igelitového obalu. Začne mi pomáhat a já si uvědomuji, že jsme skoro stejně vysocí, což mi taky nikdy nedošlo. Mám jen on pár cenťáku víc, ale to se ztratí. Díváme se sobě do očí a já se směju, že už snad ten obal při společné spolupráci sundáme. Luboš drží desku a já tánu a deska se „narodí“, vyklube se z obalu, ale to už má Luboš vytažený zlatý fix a věnuje na obal podpis. Poděkuji. Usmějeme se na sebe a on odchází domů. Vypadá dobře, ale přeci jen není jeho chůze tak jistá a jeho oči tak jiskřivé, jak si pamatuji z dřívějška, ale co, nikdo nemládneme. Zpívá mu to, hraje bez chyby a na to, že se v životě nešetřil, drží formu.
Vezmu si bundu a jdu plná emocí ven před chalupu. Venku opravdu hustě a jemně prší. Dlouho jsem takový vlídný déšť neviděla. Je nádherný. Jako by nebe uprostřed noci láskyplně a se vší jemností sobě vlastní zalévalo tenhle kout Jestřebích hor tak, aby se voda pomalu a jistě vsákla až ke kořenům všeho živého, co tu jen je. Kouknu na hodinky a dojde mi, že bylo přesné zatmění Měsíce. Odehrálo se v tu chvíli, kdy mi Luboš podepisoval LP. Sranda. To nevymyslíš, říkám si v duchu. Stojím pod nebeskou kropenkou a usmívám se do nebe. Tak tohle je „moje“ zatmění. Co bylo tajně mé, je nyní volné a veřejné. Karel se usmívá a říká, teď už si musíme koupit konečně gramofon… a já v duchu myslím, na tu hromadu desek, co mám z mládí uložené v krabici. „Jasně, koupíme“, odpovídám a tuším, že za tím obratem, kterým právě zažívám, je víc než jen poslech muziky, že se něco změnilo. Něco se ve mě pohnulo, něco uvolnilo a něco zůstalo kdesi ve tmách deštivé noci Jestřebích hor.
Ráno svítí slunce a my zvesela jdeme lesem zpět. V hlavně mi zní Lubošovy texty a vzpomínka na očistnou koupel v popůlnočním gejzíru bluesového toku tónů improvizovaného tria The Primitives Group s famózní houslistkou HeléN, které udělalo dobře hrstce lidí, co na ni vydrželi bdít. (To víte, fanoušci skupin hrajících na Last Summer je osazenstvo ve skladbě 50 až 80+let a k tomu asi 6 mladých lidí). Oslovení „Miláčkové“, jak nás z podia vlídně oslovoval Ivan Hajniš, se do mě tak vrylo, že ho snad začnu používat neb už je to po druhé, co mě to tak v tak krátké době udělalo dobře. Před týdnem nás tak oslovoval náš kamarád Robert z Brna, který se u nás stavil a mělo to stejný efekt dopadající jemné pohody mile osvěžující vědomí.
Zatmění za námi a co je před námi?
Není to žádná sláva, jak sami můžete vidět. Přesto je tu naděje. V září jsem vám psala, že se pod hezkými trigony skrývá silné napětí, které chce dostat prostor a jak vidno, dostalo. Tak nyní je pod dominujícím napětím, které je opravdu silné, skrytý zemský drak, což je pro změnu harmonické spojení. Je to prohozené, a tak zvláštní. Proč? Zemský trigon tvoří Venuše Jitřenka v Panně, Uran v Býku, Pluton v Kozorohu a sextily k vrcholu v Neptunu v Rybách. Tento drak by mohl přinést pevné postoje, a hlavně praktické možnosti, jak napětí uhlídat, aby se jako ohnivá řeka nepřelilo mimo své koryto, které ho spustilo. Stáhne divokou Jitřenku tam, kde by její vášnivá síla mohla být prakticky využitelná. Vstoupili jsme do divokých dnů, ve kterých vychází na povrch to, co bylo skryté. Není to však proto, abychom byli sraženi na kolena pod tíhou společenské situace, válek, osobních starostí či zdravotních obtíží, ale abychom si všimli toho, co potřebuje prostor a využívá napětí, jako možnosti dostat pozornost. Co se objeví, tomu je třeba se věnovat. Nic není možné strkat pod koberec, odkládat nebo dělat, že není. Vzpomeňme na to, že ti, co to mají v tuto chvíli nejdramatičtější, nejsou necháni na pospas situaci, ale že na pozadí je „záchrana“ v podobě zemského draka. Praktické řešení, ukotvení a zkušenosti se ozvou sice slabým hláskem, ale ozvou. Jakmile zaslechneme první „tón“, zarezonuje v nás a vzedme silu jednat. To je třeba mít na paměti. Nejsme v tom sami a ani ti, co trpí nejvíce v tom nejsou sami.
Každý z nás může uvolnit napětí tím, že si připustí, že má schopnost kultivovat své pudy, instinkty, touhy, samolibosti a vášně tak, aby sloužili ku prospěchu všeho živého, a nejen ku prospěchu sebe samého. Svět je a byl vždy na rozcestí. Tolikrát rozkročen mezi osudovou volbou, tolikrát na vrcholu a tolikrát v pádu, že lamentovat na dobu nemá smysl. Je to tady tak, že vše se opakuje v nových kulisách, dokud si toho nevšimne natolik, abychom jednali jinak, než jak nás sobectví žene.
Saturn se v sobotu zastaví a nabere na direktivním směru, což se může odrazit v tom, že bychom jako jednotlivci i společnost mohli začít nacházet nástroje, jak řešit vážné situace, ať už jsou na jakékoliv rovině. Takže se nabízí další dobrá možnost, které se můžeme chopit. Nakonec, jedinec svět ovlivňuje právě v tom, jaký příběh, který si společnost sama o sobě vypravuje, bude sdílet s druhými!
Rehek domácí u nás na verandě staví opětovně další hnízdo, neb ho teplo podzimu vyzývá pokračovat v „tvorbě“ potomstva místo, aby odlétl. Zjevně sdílí příběh o tom, že dokud to jde, tak se snaž a dělej to, co lze za dané situace dělat. My na rozdíl od ptáčků můžeme ustát nával instinktivních reakcí a naši tvorbu usměrnit třeba v tom, že se trochu uskromníme ve své životní rozpínavosti.
Jdu nasypat zrní do krmítka a zamést verandu od zbytků trav a mechů ze stavby hnízda za trámem. Zaměřím se při tom na to, že být sobec je přirozené lidské nastavení, ale ne nezbytně nutné výchozí nastavení pro jakoukoliv činnost, což není zrovna marný příběh na sdílení? Co myslíte?
Vše dobré a odvahu čelit tomu, co na nás leze ze tmy! Váš Marluk
