ukázka z knihy Dane Rudhyar: An Astrological Study of Psychological Complexes, 1966; 7. kapitola

Přeložil a poznámkou doplnil Ondřej Lesák.

O Merkurovi toho lze napsat mnohem více, než se obvykle učí v astrologických učebnicích. Říká se o něm, že je symbolem mysli, ale sám tento termín je spojen s mnohou záhadou. Merkura lze však považovat i za představitele různých procesů a funkcí osobnosti, zejména pokud se tato osobnost rozvíjí mimo rámec běžné škály činností, které lze předpokládat u průměrného moderního člověka.

Pokud se podíváme na sluneční soustavu z heliocentrického hlediska, vidíme Merkura jako první planetu, obíhající kolem Slunce. Lze tedy říci, že se vztahuje k prvotní diferenciaci jediné, nerozlišené solární energie, vyzařované do prostoru. Jako takový představuje Merkur bipolární elektrickou sílu, která je samou podstatou všech organických projevů a aktivit. Tento Merkur-elektřina je „tónem“ života, udržujícím a stále obnovujícím organismus, izolovaný narozením v podobě samostatně fungující jednotky, základu individuální osobnosti. Zmíněný „tón“ (individualizovaná solární energie) je Merkurovým involučním vyjádřením. Uvádí se, že je soustředěn do středu kříže tvořeného páteří a linií ramen v rozpažení. Představuje silový aspekt této planety.

Toto mystické Merkurovo centrum je „místem“, kde kvetou růže v jádru všech ukřižování, podle rosekruciánské symboliky zvláště zvýrazněným v Kristově duchu. Odpovídá pažní pleteni (plexus brachialis) moderní anatomie, samému ohnisku Merkurovy funkce. Tradiční astrologie přisuzuje této planetě vládu nad pažemi, rukami, plícemi a dýcháním. Zdá se přitom, že existuje jisté spojení mezi pažní pletení a bludným nervem (pneumogastrický systém), který má původ v hlavě (vládce Beran) a větví se směrem dolů po obou stranách krku.

O tomto aspektu Merkura jsme hovořili jako o involučním, protože se vztahuje k prvotnímu sestupu a prenatální diferenciaci jediné solární energie, která je esencí individuálního života a svébytnosti. Avšak to, co o funkci Merkura obvykle víme je jeho evoluční aspekt, který pojednává o osobním a sociálním životě – a v této roli je Merkur služebníkem Jupiterovým. Merkur by měl dále sloužit osobní integraci, zachování  a růstu osobnosti a její celistvosti. Merkur zastává v této roli mysl. Nikoli jako například elektrická síla ve svém tvůrčím aspektu, ale jako funkce vztahu sebe sama k prostředí a k dalším bytostem.

Nicméně je třeba obezřetnosti při rozlišování mezi typem adaptace na prostředí, které odpovídá funkci Luny a typem, který nese znaky Merkura. První z nich je „placentální“ a psychický, druhý je nervové a mentální povahy. Funkce Luny, která vykazuje ženskou polaritu Saturna, přizpůsobuje osobnost jejímu prostředí v rámci hranic jejího fyzického těla a ega, ale dál jít nemůže. Má co do činění s životními adaptacemi kmenové povahy a je ve své podstatě konzervativní a tradiční, vyhrazuje si nebo přisvojuje. Naproti tomu Merkurova funkce (ve svém evolučním a osobnostním aspektu) vykazuje ženskou polaritu Jupitera a je nositelkou základního významu rozvoje a růstu, stejně jako Jupiter. To přináší do života osobnosti kvalitu navíc, která se pak může stát skutečným základem pro rozvoj její podstaty při přechodu z jedné úrovně na jinou.
O schopnosti skutečného dosažení tohoto přenosu vědomí z jedné úrovně na jinou (nebo proměny osobnosti) vypovídají transformační funkce, symbolizované transsaturnskými  planetami, především Uranem. Nicméně revoluční a regenerativní potenciál Uranu může být destruktivní nebo jalový, pokud jednotlivec neupevnil významnou měrou svůj duševní základ, na kterém se může rozvinout nová úroveň vědomí a individuality – organicky a harmonicky. Chcete-li přejít z jedné úrovně na další, je třeba skutečně rozšířit svoji sféru vědomí, aby bylo možno působit v obsáhlejší, více zahrnující oblasti bytí. A toho může být dosaženo jen zvýšením schopnosti navázat vztah.

Ale jaký vlastně vztah, a mezi čím? Co je třeba uvést nejprve ve vztah jsou pocity, pak komplexní obrazy spojující tyto pocity a později zjevné příčiny těchto obrazů (objekty, lidé apod.). Dalším krokem v procesu vztahování je to, jak jsou těmto zdrojům komplexních pocitů-obrazů přiřazovány vlastnosti dané osobnosti, a mohou tak být spojovány s něčím egem. Vztah ego-ego se stává smyslem a podstatou společenského života, v rámci širšího životního, kmenového nebo rodinného prostředí ustálených životních zvyklostí a zkušeností.

Jupiterský hlad po potravinách a snazších životních podmínkách stimuluje tento smysl pro vztahování k externím subjektům, kterým jsou jako první přiřazovány atributy osobnosti, ať už jde o skály, stromy, zvířata nebo lidi. Primitivní život je těžký, prostředí plné nebezpečí a antagonismů. Jupiterská funkce vyžaduje, aby byl nalezen způsob, jak si vytvořit přátele, kteří mají vliv na všechno v daném životním prostředí. Kmenová magie, modlitby, oběti a všechny nástroje náboženského života jsou vyvíjeny pomocí kombinace jupiterské víry v nějakou základní univerzální harmonii (bez níž by se nikdo nemohl smířit s jinými lidmi, bohy nebo přírodními duchy) a merkuriální vynalézavosti při budování komunikačních mostů a způsobů, jak obchodovat operacemi typu dávej-ber, které uspokojí všechny zúčastněné strany. Imitace zvuků pomocí hlásek, ze kterých se brzy stala slova a které nabyly podoby písmen a  uměleckých symbolů, dále pak využití objektů standardizované hodnoty jako prostředků směny (peníze a všechny jejich kulturní ekvivalenty), to všechno představuje základní způsoby, prostřednictvím kterých působí Merkur – s tím, jak rostou sociální zkušenosti co do složitosti a rozsahu.

Vynalézavost (vzniklá na základě schopnosti najít korelace mezi fakty a jevy různého druhu) a koncepční generalizace (která převádí jupiterský pocit a intuici univerzální harmonie na studium kosmických zákonů) jsou spolu se schopností „spoutat čas“ pomocí historických záznamů a obecného vzdělání stavebními kameny civilizace – a všechny jsou aspekty merkuriální aktivity. Tuto aktivitu uvádí do pohybu jupiterský pud sebezáchovy, zabezpečující pro všechny typy skupinové spolupráce a skupinového rozvoje více pohodlí a větší pocit štěstí, usnadněním účasti na životních rytmech vesmíru.

Tato aktivita Merkura je tak komplexní, všezahrnující a dalekosáhlá, že může začít běžně využívat a ovládat stále větší množství energie a upoutávat pozornost osobnosti na své jednorázové použití. Pokud se tak ale děje na úkor jeho opačné polarity, komplementární funkce Jupitera, vzniká situace, ve které se prostředky ke zvýšení schopnosti jedince vztáhnout sama sebe ke stále větší oblasti reality rozšiřují na úkor schopnosti zažívat a vstřebávat jupiterské zkušenosti. Výsledkem je závažná nemoc moderní civilizace, spojená se vznikem nekonečných komplexů a psychosomatických potíží: duševní přetížení. Je to nemoc odpovědná za atomovou bombu i za nemilosrdnou mentalitu lidí, kteří „vědí příliš mnoho pro své vlastní dobro“, neboť jejich intelektuální znalosti již dávno nejsou v rovnováze s hlubokým a intenzívním pocitem účasti na životě společnosti a vesmíru jako celku. U těchto lidí se intelekt – který měl představovat pouze celkovou sumu prostředků – stal pohlcující mocí, která je zaslepila vůči konečnému poslání lidské existence, nesmrtelnosti vědomého Já. Jupiter, planeta duše byla překonána svým asistentem a přirozeným služebníkem, tj. Merkurem, planetou techniky a efektivity.

Lze říci, že vývoj moderního, generalizujícího intelektu, založeného na logice saturnského typu a tudíž hluboce spojený s paralelním procesem na zdůraznění ega začal již v Řecku – ačkoli také Indie má zkušenosti s důsledky přehnané racionalizace a zvláštního druhu duchovního sobectví. V Řecku to vedlo k sofismu a orgiím spekulativních argumentací. V novém rámci se pak totéž znovu objevilo v Evropě během scholastického období.

S příchodem moderní experimentální vědy a intelektuálních, mechanistických teorií poznání byl položen důraz na technické aspekty Merkurovy funkce a na uctívání intelektuální zvídavosti, která není vyvážena žádným uvědoměním toho, že – vědět bez znalosti toho, co člověk ví, se může stát pomalou formu sebevraždy. Technická dovednost zbavená možnosti svého využití ve službách duchovního účelu, nebo jako únik ze situace, která si žádá abychom rozvíjeli svůj pocit účasti na všelidských záležitostech účinnějším a méně egocentrickým způsobem, povede nevyhnutelně k duchovnímu sobectví a pýše a nakonec možná i k jakémusi druhu morálního sebezničení.

Každý dnešní člověk s obvyklým rozsahem západního vzdělání a duševního tréninku čelí možnosti, že podlehne této nakažlivé chorobě a intelektualismu – „knowledgitis“*) s jeho vedlejšími produkty. Těmi jsou sterilní, přehnaná specializace a atrofie smyslu pro přímé a bezprostřední zakoušení života. Nicméně soustředěnější projevy této celkové, funkční nerovnováhy se objevují pouze v životě takových jedinců, kteří mají dispozice pro její rozvinutí. Dojde-li k tomu, měli bychom se zaměřit na indikaci stavu čehokoli, co se týká nativitního Merkura.

O interpretaci této planety v nativitě a různých přístupech k jejímu studiu by mohla být napsána celá kniha. My se zde však omezíme na posouzení toho, co zřejmě představuje základní otázku, týkající se Merkura: na jeho vztah ke Slunci a Měsíci. Psychologicky řečeno jde především o způsob, jakým mysl jednotlivce funguje v kontextu bipolárního životního principu, reprezentovaného dvěma Světly.

Můžeme se setkat s hlubokým konfliktem mezi sférou mysli a přirozenou vitalitou, což u moderního člověka vede k vnitřnímu rozkolu. Vědomé myšlenky pak působí jako výzva zákonům nevědomých instinktů – v těch případech, kdy se člověk snaží přenést ohnisko své bytosti z biopsychické kmenové úrovně na úroveň individuální diferenciace a sebeurčení prostřednictvím myšlení. Rozum jde proti citu a adaptace, vytvořená v podmínkách zachování rodu, biologického a psychického přežití je frustrována. Čelí novému odhodlání člověka zažít zkušenost vědomého myslitele a „svobodného“ jedince a vzdát se blahobytu, omezeného jeho smrtelností, ve prospěch nesmrtelného Já se sídlem v mysli.

Je to v podstatě tento konflikt, který vytváří intelektuální komplexy. Buď proto, že takový člověk cítí, že není schopen shromáždit dostatek duševní síly, aby přeorientoval svou osobnost z oblasti „života“ do oblasti „mysli“, ať se snaží jak chce.  Anebo proto, že – poháněn přehnanou horlivostí a ctižádostivou mentalitou – nedobrovolně ztrácí svoji životní sílu a smysl pro zakotvení v biopsychických tužbách, i když se zatím není schopen vymanit z jejich instinktivního vleku a které v takových případě nabývají „osudové“ podoby. V obou případech se ocitá v meziprostoru dvou oblastí, vykořeněn a dezorientován. V prvním případě pro něj instinktivní způsob života na biopsychické úrovni vitálních pocitů a tužeb ztratil svou hodnotu, ale mysl je příliš slabá, nejistá nebo zmatená nést břemeno absolutní, integrální reality.                Ve druhém případě se setkáváme s myslí silnou, avšak netrpělivou nebo příliš stimulovanou vnějšími vlivy a různými psychologickými tlaky (hlavně některými druhy otcovských komplexů), kdy zbytek osobnosti, který lpí na starých tužbách po naplnění života a rodovém štěstí nemůže nebo odmítá tuto mysl následovat.
Takové předpoklady mohou být v horoskopu indikovány různě v závislosti na tom, jakým způsobem se tyto psychické stavy objevují během časného vývoje osobnosti. Nicméně by v této souvislosti měly být vždy studovány některé důležité etapy a fáze ve vztahu Merkura ke Slunci a Měsíci…společně s řadou dalších prvků horoskopu.

Nejnápadnějším, avšak často chybně interpretovaným rysem Merkura je, že při svém pohybu po obloze je „direktní“ nebo „retrográdní“. Nesmíme ovšem zapomenout, že to ve skutečnosti znamená, že se Merkur pohybuje ve směru pohybu Slunce a Měsíce nebo proti tomuto směru. Retrográdnost planet je způsobena tím, že pozorovateli na Zemi se naskýtá, jako ve všem, pouze neobjektivní a zkreslený pohled na sluneční soustavu, jíž  je tato Země součástí. Ostatně nikdo nemůže s naprostou objektivitou vyhodnotit to, v jehož středu se nachází. Přímé hodnocení chování planet pozemským pozorovatelem je tedy, přinejmenším částečně, subjektivní: Je zkreslené při pohledu z geocentrického stanoviště na ostatní planety sluneční soustavy. Tak je tomu zejména v případě Merkura a Venuše, neboť tyto planety se pohybují uvnitř oběžné dráhy Země.

Merkur, mysl, působí i v osobnosti člověka. Pohybuje se v těsné blízkosti Slunce, skutečného zdroje jeho života. Asi třikrát za rok (tj. v průběhu jednoho slunečního cyklu) Merkur předběhne nebo se zpozdí za Sluncem. Přitom tedy vykoná šest geocentrických konjunkcí – třikrát projde mezi Zemí a Sluncem (dolní konjunkce), třikrát projde za Sluncem (horní konjunkce). Před a po dolní konjunkci se Merkur, viděno ze Země, zdánlivě pohybuje zpětně, tedy v opačném směru než Slunce a v určitých chvílích stojí zdánlivě na místě, je tedy „stacionární“.

Retrográdní nativitní Merkur neznamená v žádném případě slabou, hloupou nebo línou mysl. I přes názory mnohých z těch, kdo studují astrologii a myslí si, že by to tak mělo být. V obecné rovině znamená spíše mysl, která působí v protikladu vůči instinktům člověka a jeho toku životní síly. To může samo o sobě znamenat spoustu věcí, a nebylo by moudré činit ukvapené závěry jen z toho, že je Merkur při narození retrográdní. Objevuje se v nativitě Benjamina Franklina, který byl přitom jedním z nejvýznamnějších myslitelů století, ve kterém žil. John Gadbury, jeden z největších evropských astrologů a Abdul Baha, velký perský prorok a náboženský vůdce, se oba také narodili s retrográdním Merkurem…a tak je tomu u bezpočtu dalších významných mužů.

Důležitým faktorem je zde vztah – daný založením osobnosti – mezi vědomím a jeho mechanismy bdělosti a pozornosti (Merkur) na jedné straně straně a vitalitou organismu, případně osudově danými tendencemi (Slunce) na straně druhé. U člověka existují určité fáze duchovního vývoje, při kterých je dosaženo největšího růstu právě za situace protichůdného vztahu mezi merkurickými a solárními faktory osobnosti – a  k tomu může dojít na jakékoli úrovni vývoje. U primitivního člověka nebo „mladé duše“, stejně jako u vysoce rozvinuté osoby, kulturně či duchovně.

Retrográdní Merkur pouze indikuje tuto protichůdnost. Ta může vést k větší individualizaci prostřednictvím vzpoury duševního života proti instinktivně rodové povaze pocitů, nebo také může vést, což je asi to nejhorší, k mentalitě neurotického charakteru. Ta je stále ve válce s životem a ve snaze psychologicky uniknout realitě si buduje jeden sebeklam za druhým Může to znamenat i zřetelnou mentální nezávislost na iracionálních nevědomých energiích, nebo naopak život v područí mentálních obav, subjektivních klamů nebo racionalizací.

Direktní Merkur může na druhé straně signalizovat mentalitu podmíněnou především přirozenou potřebou přežití a osobního rozvoje (od primitivní mazanosti až po vědecký intelekt, objevující nové vztahy a nástroje za účelem zisku a zvýšení moci). Může také znamenat mysl schopnou objektivně a efektivně formulovat centrální „solární“ vůli a účelnost v chování jedince.

Tyto duševní vlastnosti, resp. polarity jen zřídka trvají po celý život, i když základní tendence tu je. A zde nám mohou doplnit obraz progrese Merkura v průběhu života. Období retrográdního Merkura trvá asi 20 až 25 dnů, v progresích tedy stejný počet let (klíč: 1 den po narození = 1 rok života). Pokud toto retrográdní období spadá do rozpětí jednoho lidského života, je třeba očekávat určité změny ve vědomém postoji mysli v průběhu roku, kdy je progresívní Merkur stacionární (a jeho pohyb se tak změní z direktního v retrográdní nebo naopak), ať už je tato změna zvýrazněna vnější událostí či nikoli (1).
Rozdíl mezi direktním a retrográdním Merkurem však není jediným způsobem vyjádření vlastního dualismu mysli, resp. jejího bipolárního charakteru. Astrologie tradičně rozlišuje mezi Merkurem, který vychází za úsvitu před Sluncem, a Merkurem vycházejícím až po Slunci. V prvním případě je zodiakální délka Merkura menší než délka Slunce a Merkur je „Jitřenkou“, ve druhém případě je tato hodnota větší a Merkur je „Večernicí“.

Stejný dualismus planetární pozice s ohledem na vycházející nebo zapadající Slunce byl používán ještě v širším měřítku, pokud jde o Venuši. Z pochopitelných důvodů by měl mít obdobný význam v případě obou těchto vnitřních planet, tj. planet pohybujících se uvnitř oběžné dráhy Země, v těsné blízkosti zodiakální polohy Slunce. Venuše jako Jitřenka tak byla nazvána Luciferem, což znamená posel světla. Jako Večernice byla pojmenována Hesperus, což znamená „na Západě“. Venuše a Merkur jako jitřní hvězdy mohou být považovány za symbolické heroldy Slunce. V období své maximální úhlové vzdálenosti od Slunce (28° pro Merkur, 47° pro Venuši) jasně svítí na obloze, zatímco v období kolem konjunkce se Sluncem se ztrácejí v jeho záři, zejména Merkur.

Na tom, zda je nativitní Merkur Jitřenkou nebo Večernicí založil klasifikaci duševních temperamentů  Marc Jones (v knize „Jak se naučit astrologii“). Uvádí, že Merkur jako Jitřenka znamená „horlivou“ mysl. Pokud je vzdálen více než 14° od Slunce, pak se navíc jedná o mysl nejen horlivou, ale i takovou, která není omezená.                                   O Merkura v roli Večernice Marc Jones píše, že ukazuje na mysl rozvážnou a obezřetnou. Je-li dále než 14° od Slunce, znamená mysl rozvážnou a navíc (opět) takovou, jež není omezená. Tedy nezávislou na Slunci, resp. na svébytném Já.

O tomto dualismu Merkurovy pozice lze dále říci, že koreluje s názorem, že „jediný významný rozdíl mezi myslí jednoho a druhého člověka spočívá v tom, že zatímco základní, všeobecná tendence jednoho je dosahovat pokroku či předvídat události, druhý se ohlíží zpět a tyto události shrnuje. Spolu s dalším rozlišením v tom smyslu, že mysl některých lidí si takto počíná v poněkud extrémní míře, zatímco u jiných se pohybuje poměrně blízko rovnovážného středu daném vůlí.“ Tento dualismus byl zřejmě znám i starým filosofům, kde nalezl vyjádření v symbolice dvou mytologických postav Prométea a Epimétea, tj. progresivního prototypu, který žije  leskem zítřkem nebo typu proroka – a toho, který shromažďuje „světlo minulosti“, ale s událostmi si ví rady až poté, co proběhnou. A lze skutečně říci, že tak jako je funkce Venuše známá ve svých dvou aspektech jako Lucifer a Hesperus, Merkur může – ve vztahu k duchovnímu zdroji v člověku – podle svých dvou základních rytmů fungovat jako Prométeus nebo Epiméteus.

Marc Jones má v podstatě pravdu, když charakterizuje prométeovskou mysl jako „horlivou“ a epiméteovskou jako „rozvážnou“. O tom není pochyb, avšak pod tímto rozdílem lze objevit ještě jiný, hlubší. Prométeovská mysl se vyznačuje neobyčejnou aktivitou involučního, elektrizujícího a tvůrčího Merkurova aspektu, zatímco u epiméteovské mysli převládá jeho aspekt evoluční, asociativní, rekapitulující a zobecňující.

Přijmeme-li však tuto klasifikaci dvou základních aspektů Merkurovy funkce (tj. Merkura uvažovaného geocentricky), musíme k ní přihlédnout i v naší interpretaci retrográdního Merkura. Když se Merkur vynořuje ze své dolní konjunkce se Sluncem v retrográdním chodu, zůstává Jitřenkou. „Horlivý“ prométeovský Merkur-mysl tedy může být zároveň Merkurem retrográdním; stejně jako může být Merkur po své horní konjunkci se Sluncem zároveň direktní a epiméteovský.

Logické řešení uvedeného problému lze nalézt, budeme-li cyklus Merkurova pohybu uvažovat z heliocentrického hlediska a budeme tedy posuzovat po sobě jdoucí sled heliocentrických konjunkcí a opozicí Země a Merkura. Merkur je ve své podstatě „sluneční“ planetou. Stejně tak je mysl ve svém výrazu, sama o sobě, bližší duchu než pozemské přirozenosti člověka. To, co se nachází u kořene všech psychických problémů člověka je základní uspořádání ducha (Slunce), mysli (Merkur) a těla (Země) v jeho osobnosti. Studie tohoto uspořádání je pravým, ne-li nejlepším klíčem k „chemii mysli“, v jejíchž základech mohou mít počátek – v důsledku různých podnětů  i různé abnormální či disharmonické projevy Merkurovy funkce.

_____________________________________________________________________

(1)    Popsané změny v pohybu progresívního Merkura platí i tehdy, jsou-li vypočteny „konverzní progresí“, kdy je jeden rok života reprezentován jedním dnem před porodem (počítáno od přesného času narození).V tomto případě může být například „změna názoru“ vnímána jako důsledek osudového, resp. karmického tlaku, vzniklého v dávné minulosti dané rasy nebo určitého duchovního směru.
*) Knowledgitis – hezký novotvar připomínající gastritidu, zde chorobné stavy spojené tentokrát s přehnaným zdůrazňováním analytických teoretických znalostí.