Strom poznání dobrého a zlého, utržení jablka a jeho ochutnání…
S kolika interpretacemi tohoto tématu jsme se již setkali, počínaje výběrem samotného plodu a jeho snědením konče. Někteří křesťanští teologové minulých staletí na základě tohoto příběhu neváhali problematizovat poznání jako takové, zejména rozumové. Kabalisté dávají ovoce tohoto stromu do souvislosti se sefirami stromu kabalistického (1) a tak bychom mohli pokračovat. S výkladem, který v kontextu současného chápání světa považuji za obzvlášť výstižný, přichází Zdeněk Neubauer (2). Utržení ovoce ze stromu poznání se podle něj v podstatě neliší od vytržení z kontextu, který je ve svém celku analytickým rozumem neuchopitelný. Na tento výklad podobenství o utrženém jablku lze navázat výkladem jeho snědení. Učiňme v této souvislosti krátkou jazykovou odbočku.
Strom poznání dobrého a zlého, v současné hebrejštině וְרָע טוֹב הַדַּעַת עֵץ lze skrze toto hebrejské vyjádření (a jeho anglický ekvivalent) chápat i v trochu jiném, modifikovaném významu. Hebrejský ekvivalent slova poznání דַעַת (jako samostatně stojícího podstatného jména) se v angličtině překládá nejen jako knowledge, tj. poznání, znalost, moudrost, ale i jako opinion, tj. názor, mínění či posudek (!) A právě tento význam lze s dobrým svědomím přiřadit druhé fázi podobenství, kdy po utržení jablka následuje jeho ochutnání. Řečeno slovy dávného podobenství, jablko rostoucí na stromě poznání není dobré ani zlé, tím či oním se stává až po utržení a ochutnání. Řečeno slovy současnými, poznání jako takové je něčím jiným než to, s čím se bohužel tak často setkáváme – tj. s analytickým až vivisekčním vytržením rozpoznaného z kontextu, které je následováno hodnotícím posudkem, který velmi často začíná nějakým sugestivním označením. Možná, že se v této fázi skutečně začínají, nenápadně a podprahově, rozbíhat určité navazující psychické procesy, kolektivní i individuální. Ty nám v mírnější podobě harašivě otravují život nebo hůře, začnou se projevovat v podobě otevřeně brutální. Nezřídka ve jménu něčeho, co je v danou historickou dobu „in“.
Jak to ale všechno souvisí s astrologií? Domnívám se, že velice. Velmi zhruba řečeno, astrologie se od své dávné sestry astronomie liší tím, že zatímco astronomie nanejvýš vytrhává z kontextu, astrologie velmi často nastupuje do další, subjektivně hodnotící fáze. Týká se to zejména značné části astrologie tradiční, které však nelze upřít, že už dlouhou dobu pracuje alespoň na zjemňování svých vynášených soudů, kterými hodnotí pozice planet v domech, znameních a jejich aspektaci. Méně než dříve se setkáváme s pojmy jako vládce, oslabení, poškození, velké / malé (ne)štěstí, špatný či dobrý aspekt apod. a častěji slýcháme pojmy jako domicil, exil, harmonické / disharmonické aspekty apod. Tento přístup však není důsledný, je právě jen oním zjemněním…a zde si dovolím druhou krátkou odbočku.
Nejsem nikterak příznivcem Theosofické společnosti, avšak v souvislosti s ní je v tématu zde diskutovaném namístě zmínit dva muže. Jedním z nich je Jiddu Krishnamurti (Džiddu Krišnamurti), který se nakonec vzbouřil proti roli, jež mu byla Theosofickou společností určena a dokonce rozpustil jeden z jejích řádů. Pro Krishnamurtiho je charakteristické odmítnutí jakýchkoli uzavřených systémů filozofických i náboženských, důraz na tvůrčí intuici a zejména na indiferentní, nehodnotící postoj(3). Řečeno symbolikou našeho kulturního okruhu jakoby říkal „Děkuji, ta jablka už nechci!“ Druhým je Dane Rudhyar – a zde se již dostáváme přímo k astrologii – který klade důraz na významy prvků horoskopu namísto jejich hodnocení, běžného v tradiční astrologii. S tímto přístupem úzce souvisí, že namísto izolovaných planetárních pozic věnuje Rudhyar hlavní pozornost planetárním cyklům, jako obrazům cyklických pozemských zkušeností, v jejich úplnosti (4, 5). Aspekty mezi planetami tedy chápe především jako různé fáze těchto cyklů.Tento přístup lze nazvat tichou astrologickou revolucí či reformací.
Jak už to bohužel bývá, po reformaci často přichází protireformace, v lepším případě zapomnění a návraty do starých kolejí. A tak tam, kde nám Dane Rudhyar pomohl ukázat například aspekty Merkura, Marsu, Saturna a dalších – jako speciální případy cyklických vztahů mezi významovými rovinami, týkajících se v případě jmenovaných planet komunikace, akčnosti, uspořádání apod. – se místo toho opět víc a více střetáváme s rovinami názorovými*), ne-li platformami, které nemají daleko do oněch výše zmíněných posudků. A s jednotlivými aspekty či jinými prvky horoskopu více či méně vytrženými z mnohotvárného cyklického kontextu.
Předpoklad k vytvoření hodnotícího postoje, které lze symbolizovat oním utržením jablka začíná pojmenováním prvku ještě předtím, než s ním jsou vytvořeny dostatečné zkušenosti. V případě těles, která získala ad hoc astronomické názvy se s tím bohužel nedá příliš mnoho dělat, což je případ nově objevených trpasličích planet Quaoar, Sedna, Orcus nebo Eris (6). Navíc lze připustit, že každé z těchto pojmenování je jakýmsi impresionistickým vyjádřením stavu vědomí lidstva v okamžiku objevu daného tělesa. Ale je třeba si uvědomit, že i tak je zde zaděláno na interpretační problém od samého počátku: Jméno objeveného tělesa, jehož charakteristice astronomové nepřikládají žádný hlubší význam se v astrologických rukou okamžitě mění na jeden z hlavních nástrojů pravé či falešné divinace. Jeho často bezmyšlenkovité převzetí a následné, více či méně košaté interpretace pak mohou být ošidné, ne-li scestné. Je to jako bychom chtěli numerologicky interpretovat hodnoty čísel, která nám vyjdou řešením dvou rovnic o dvou neznámých – a místo X a Y bychom jednu z těchto neznámých nazvali apriori třeba Belzebubem a druhou Sv. Antoníčkem. Lze si pak představit, jakých numerologických významů bychom se asi dobrali u čísel, která vyjdou. I kdybychom se dodatečně stokrát pokoušeli o nestrannost, už to prostě nepůjde.
Je možné namítnout, že podobná situace tady byla už dávno v případě velkých planet. Nejspíš nebyla, jejich přiřazení božstvům jako společenským, fyzickým a psychickým funkcím vznikala postupně, po tisíciletí a na základě dlouhodobé zkušenosti s pohyby planet po obloze, zejména s délkou jejich cyklu. Navíc se nabízí domněnka, že relativní nestrannost novodobých interpretací velkých planet souvisí i s tím, že v době osvícenství a následného úpadku zájmu o astrologii (7) se na původní významy planetárních božstev prostě zapomnělo. A touto přestávkou, trvající zhruba tři staletí byl oslaben sugestivní – a k hodnotícímu posuzování svádějící – vliv jejich tradiční terminologie.
Jinými slovy, funkční astrologické významy planet, dané pozorovatelnými parametry, jako jsou doba oběhu, jasnost, barva, přítomnost satelitů, sklon k ekliptice aj. tak byly v nemalé míře očištěny. Od letitých nánosů informačního šumu zkreslených až nesmyslných pseudovýznamů, navázaných na jejich pojmenování.
—————————————————————————————————————–
*) Podobnost mezi slovním označením významová či názorová rovina a fyzikální rovinou oběhu korespondujících nebeských těles není náhodná. Jejich průsečíky s rovinou ekliptiky, tj. lunární či planetární uzly pak odpovídají přibližně tomu, jakým směrem se budou ubírat-vyvíjet významy / názory, vybrané z oné názorové roviny, v konkrétních specifických podmínkách (které se stále mění, a po nějaké době se více či méně opakují). Jde o přesnou korespondenci mezi nahoře a dole, kterou nevědomky vystihuje i běžný jazyk při svém dennodenním používání.
Literatura
- Moučka, L.: Cesta pouští, Sefer Jecira a Tarot. Půdorys, Praha 1998
- Neubauer, Z.: O počátku, Cestě a znamení časů – Úvahy o vědě a vědění. Malvern, Praha 2007
- Tomáš, E.: Jóga pozornosti, Avatar, Praha 2000
- Rudhyar, D.: Lunační cyklus, Půdorys, Praha 1999
- Rudhyar, D.: Astrologická mandala, Půdorys, Praha 2003
- http://en.wikipedia.org/wiki/Trans-Neptunian_object
- http://www.transformotor.cz/wp/cesta-k-postmoderni-astrologii-robert-hand/
Pokračování
