Letíš, letím, letíme ve vrtuníku odkvetlého pampeliškového květu. Ka a Ma fouknutím odstartovala kamarádka Radka. Bylo to nahodilé, zbrklé fouknutí, jen tak ze srandy a už se to nedá změnit. A ani neví , proč letí co mají hledat. Bude to asi tím, že si dali nektar z hluchavky bílé a jsou trošku opilí nebo jen opojení z neznámého. Rozhodně je to dobrodružství, jsou veselí a křičí radostí a taky se trošku bojí, ale to si neříkají. Letí, přes záhony nerozkvetlých růží, ale stromy už voní a mají krásné šaty z bílých a růžových květů. Létají kolem nich maličtí i větší ptáci a popohánějí vzduch mávajíce křídly. Letí bez navigace sem a zase tam, chvíli rovně, pak se směr otočí ve vzdušném víru, motá se jim z toho hlava.
Letí, stoupají vzhůru a pak klesají, rovně, zatáčka a dál, dál, dál. Jako by to nemělo konce. A to, co bylo ze začátku radostí, vzrušení a dobrodružství se proměňuje. Začíná to svíráním v břiše, to budou asi břišní duchové. Ale ne, stoupá to výš, někam ke krku a výš do hlavy, která se točí, šumí v ní a už ani nekřičí radostí, už mají stažené krčky a přejí si, být na zemi a ve svém pokojíčku v šišce pod jadérkem. A vůbec by jim nevadilo, kdyby slyšeli to věčné houkání a koukání maminky Alminky.
Najednou je úplné černo, mrak velký jako pták nad nimi. Neznají ho, vypadá, jako havran, ale co ten tu létá, má být přeci dávno pryč. A zima. Zakryl celé slunce. Třesou se jim bradičky a ani, ni, ni nemůžou nic povědět. Bác, něco na ně spadlo. Je to hrozně těžké a smradlavé!!! Nemůžou se pod tím hýbat, dýchat, to je konec, konec všemu. Alminko, Voděnko, pomozte nám, modlí se v duchu. Budeme hodní, poslušní, budeme uklízet i se učit a vůbec už nebudeme dělat blbiny a pitominy, jen nás zbavte toho zlého.
Tma tmoucí, tíha a smrad. To je k nepřežití. Něco ťuká, jsou to rány jako z děla. Au, ukousne mi to nohu. Nebojte se, jsem lékař, lékař stromů, ťuká pan datel. Vysvobodím vás. Čekají, rány kolem nich duní jako v kamenolomu. Je to strašné, jako ve válce. Ten strach, úzkost, tak moc se bojí, že do hromady na ně spadlé přidají i tu svou hromádku strachu z kalhot. Fůj, fůj, toho smradu se už nikdy, nikdy nezbavíme.
Kdyby tady byl náš urychlovač času. Ručičkami budíku bychom točili. Kam? Dopředu, nevědět, co nás čeká? Dozadu, zpátky na začátek?
Ach jo, nejhorší je nevědět. Ťuky, ťuky,ťuk už se blíží k nim. Trochu světla, jako zrnka máku, kousek vzduchu na lžičce od medu. Jak je to opojné, vidět, dýchat. A už můžou vyskočit. To tedy moc nejde, jsou celí ulepení, smradlaví, pohnojení. Buďte zticha. Něco šumí, Voděnka je tady s vámi. A omývá jim nohy, ruce a všechno, co k nim patří.
Omývá je a snímá z nich tu hrůzu a strach a vrací jim znovu cítit radost, z vůní světa. A už si také vzpomínají, proč se vydali na cestu, co jim babička Voděnka říkala o starém světě a jaký je jejich úkol.
Urychlovač času nepotřebují, jsou tady a teď a vědí, že mají pokračovat dál. A ne bez rozmyslu, náhody a srandy. Najít pampeliškový ráj, podívat se pod dno džbánu. Nerozbít ho a vynést na tento svět to dobré, pěkné, vzácné.
Bude to těžké, říká maminka Alminka, která se také zmenšila tím, že k jejímu jménu Alma, přidali ka. A dýchá na ně ranní snídaňovou, co mají rádi, do pěkného začátku dne. Jejich meruňkovou vůni. Do nového světa budou voňaví o a ne podělaní.