Nasedat. Počkej, musíme mít plán, mapu a časomíru. To je legrační, míra na čas, to je jako všeho s mírou nebo s vesmírnou mocí. Heleď, nech toho žvanění a podívej se po kraji, jestli něco nenajdeme, co by nám pomohlo. A nacházejí. Čas v kůře stromu, na pařezu letokruhy, vrásnění v kameni. Žebroví v listech stromů. Hodinář Slunce odměřuje dny, noci a na nebi je tolik, znamení, že jsou z toho až zmámení. A v těch starodávných znacích paměti, neumějí číst. Jsou unavení a usínají.
Zdá se jim sen. O chlapečkovi se zvláštním jménem Ek. Je to bratránek. A hra na zmenšování pokračuje. Třebas, malík – malíček, dům a domeček, tatík – tatíček. Kam se jim ztratil? Vždyť ho vůbec neznají, co s ním maminka Alminka udělala? Snad ho nesnědla. Protože on k nám asi nepatří, když je i Ík. Ne on je taky ek- tanínek. Ale ty jsi přeci ka. Je to nějak moc spletité. Vůbec neví, kdo je kdo, čí jsou. Maminka je tajemná a možná něco zatajila. Musí tátu najít. Třeba je v tom dávném světě.
Je to jen sen nebo zdání, že chlapec ze sna Ek je vedle nich. Má mapu i hodinky a popohání je k cestě.
Ek taky zvláštně voní, tak nějak švestkově, asi proto, že má v kapse pecku od švestky, tu kterou krmili sluníčko, až mělo modřiny a pecku hodili na zem. Ek, který zrovna tou dobou neměl co na práci a jen tak lelkoval, chytal lelky, ježíšmarjá, co tohle je zase za slovo, lelek není to lilek? Ne to je zelenina, ta se jí. Já ti nevím, já už jsem z toho celej blbej. No, nebudeme to rozebírat, jestli až teď. Nech si toho a pustí se do rvačky. Au, au, au, ouha, ouha, ouha, naříkají oba. Ek, je z povzdálí pozoroval, myslel si své, protože je moudrý, asi podobně jako sova Alminka .No, tak usmiřte se, tak jo. Do smrti dobrý, říkávalo se za babičky.
Už jste zase ztratili pojem o čase, a zase nevíte, proč a kam a za čím mate jít. Vezměte rozum do hrsti a vůbec nedumejte, proč se to tak říká. Prostě to tak zkrátka je. Tečka. Ty jo, ten nám to nandal, ten je nějak chytrej, třeba jako vopice. A ne jako sova? Ta je moudrá, ty chytrej. Mlč, ale musíme si na něj dávat pozor, na bratránka od bratra- nech toho už. Jdeme. Nasedat.
No to je tedy průšvih, říká se situace. Neopravuj mě pořád, říká se stále. Ach, jo, proč já jsem tě bral sebou, jen abys mě otravoval. Správně, alespoň si cvičíš postřeh. Málem to vypadalo na novou rvačku, ale slíbili si do smrti dobrý, tak to vydrželi a místo pěstí, začali spolu mluvit. V čem je problém? Uvědom si laskavě, že my jsme přiletěli na odkvetlém květu pampelišky, na chmýří, které vypadá jako vrtulník a to opravdového chlapečka Ek neunese. Musí tady zůstat.
Kdo mu to řekne, bude mu to líto a my nebudeme mít ani mapu ani časomíru. Poradíme se s kouzelníkem Hahaha. Jak jsme ho jen zavolali?
Vzpomínají, lámou si hlavy, ťukají se do čela a nic. Hlavy jsou duté.
Začnou do nich bubnovat a rytmus jim roztančí nohy, ve starodávný tanec, který se odněkud z tajemné mysli vynořil, tančí, vydávají různé skřeky a mumlají neznámá slova. Ek který je pozoruje, chce se s  nimi dát také do tance, přichází k nim, přidává rytmus svých opravdických nohou, tluče rukama do hlavy a hrudi a vyslovuje slova, která slyšel v pohádkách, nebo která četla jeho maminka i babička a vrací se zpět do časů, které už nikdo nezažil, a přesto zůstávají stále zde.
Je to kouzelné, omamující a ztrácí se pojem o čase, ale ne čas.