Nastal čas, čas, který zůstává, i když se zdá, jak je pomíjivý. Všichni tři Ka, Ma a Ek tančili, skřepčili, výskali. Skákali v rytmu dum, dum, bum, hned na rukou a pak zase patami, až vydupali kruh. Kruh kouzelného přátelství. Vytvořili si ho sami, bez čar kouzelníka.
Byli svobodní, volní a připadali si, jako přesýpací hodiny. Protékal jimi čas, tam a zase sem, byli deštěm padajícím z nebe, spojí se v zem a pak letí, letí proměněni v páru vzhůru a je to k nezastavení. A z toho smíchu a radosti, jim tečou slzy a napláčí si celý oceán.
Ek věděl, že zde musí zůstat, Ka i Ma musí pokračovat v cestě, hledat a nerozbít džbán, ve kterém je ukryta paměť dávných věků, potkat a možná i poznat svého otce.
Ek má maličkou slzu, podobnou kapičce ranní rosy na stéblu trávy, která zvoní průzračností a chvěje se každým vzdechem vánku. Beze slov předá na cestu mapu a časomíru.
Darem od Ka a Ma dostane lístek stromu se žebrovím, kámen s vrásněním a kůru stromu.
Tu budete potřebovat na loď, kterou vám pomůžu vyřezat. Tak pojďte, dokud prší to zázračné, kouzelné pršení. Je zvláštní, sladké i slané.
A jim se nechce. Prosí a smlouvají jako večer před usnutím, ještě maličkou, úplně malinkatou chviličku, než se zhasne.
Co mám dělat, tváří se přísně Ek. A kapička toho slaného upadne na kolena. Je na zemi a musí mít rozum, když oni dva ho nemají. Dobrá, s úsměvem pod fousy, které ještě nemá. Povoluji minutečku. Tečku.
Už zase, ten chytrej nebo moudrej Ek. Musí mít pravdu, za každou cenu. Ale ať, nenecháme si to zkazit. Skáčou přes louže a do nich, voda na všechny stříká a řehtají se jako řehtačky o Velikonocích. Slunce a déšť kouzlí duhu, je jim dobře, a blbnou, aby zaplašili smutek z loučení a obavy, co je čeká.
Ek vyřezá lodičku, Ma a Ka nasedají, odráží se stébly trávy, mávají a nesmí už tolik plakat, protože by se lodička slzami potopila.
Ek odchází po pěšince učesané paprsky, s mašlí duhy, ohlídne se jen po očku, tak trošinku, protože tak zvláštní a zázračné kamarády v lidském světě nenašel.