Vyprávějí, vyprávějí opřekot, co všechno viděli, zažili, ale na něco nebo někoho zapomněli.
Vrček je přešťastný, že má svůj pelíšek a nemusí ťapat. Už ho doopravdy moc a moc bolely ťapky, tlapky. Ek musí do školy, ale nejdřív přepočítal všechny lelky v teráriu. Žádný se neztratil.
Ka a Ma se nudí a tak trochu myslí na to, co by kde vyvedli. Jo, jo, blbiny a voloviny, to je naše kaše.

Je, je je, kde to jsme. Jak jsme se sem dostali. Vrček se klepe strachy, tolik vody a neznámého je kolem něj. Kluci ještě drží ohryzky zakázaného nedojedeného jablka, ze stromu poznání dobrého a zlého. Z ráje, pampeliškového. To jsme to tedy vymňoukli. Tam nahoře bylo tak krásně. Všade žluto, cinkání všech zvonů světa a teď jsou tady, v tmě starověku.
Na dně, pod hliněným džbánem. Pampeliškový pyl se rozpouští kolem nich, vypadá to jako by měli kolem sebe žluté sukýnky, které odplouvají. Až jsou zase celí nahý.

Ka a Ma se na rozloučenou polechtali fousky, pravda, byli trochu uslintaní, ale to nevadí. Slíbili si, že po cestě, po které už půjdou sami, si budou zpívat stejné písničky a tím budou stále spolu.

Ek šel pěšinkou, bez cíle. Vzpomínal na chvíle s těmi uličníky, kteří tak rádi blbli a byli veselí a zároveň měli úžasné dušičky. V kapse svíral dárek od nich. Kámen, který mu připomíná mapu. Když je z tohoto místa, tak to tady zná a může mu ukázat, kudy má jít. Jen zatím neví, co má najít, nebo kam až dojít. Prochází lesem. Žilky lístků, podobných žebroví majestátných chrámů jej povznáší do velebného ticha. Je sám. A je mu zvláštně. Slyší jen svoje kroky, šepot stromů, pohladí jejich kůži, přivírá oči, vidí probleskující světlo a siluety stínů. Les potemněl, stíny se prodlužují a začínají strašit. Ek se ale nebojí, trochu si píská, chvíli si zpívá, hvízdá.