Člověk na cestě katedrálou byl zaplaven vlivy telurickými,
zvukovými a vizuálními…
I když dnes leccos ztratilo ze své síly,
architektonický soulad zůstal téměř nedotčen,
a nikdo nemůže ani v současnosti říci,
že by z katedrály v Chartres vyšel takový, jako do ní vešel…
Louis Charpentier: Mysterium katedrály v Chartres (zkráceno)
Daleká cesta aneb Co všechno se někdy může skrývat za „okamžikem zrození“.
Viktor Novák
Vzpomínám si, jak jsem jednou v létě, bylo to někdy v polovině devadesátých let, podnikl let balonem. Přesně vzato slovo „podnikl“ zde není zcela namístě, protože si vybavuji už jen onu fázi, kdy se balon začal snášet k zemi. Nebe bylo až neuvěřitelně modré, slunce svítilo, ale neoslňovalo, a balon se přibližoval – nejprve pomalu, pak stále rychleji – k travnaté vyvýšenině obklopené osamocenými skupinami stromů. Zelená krajina pode mnou si svojí sytostí nikterak nezadala s barvou oblohy a rychle se přibližovala. Přitom jsem si povšiml, že na vrcholku oné vyvýšeniny stojí jakési malé zděné stavení. Nebo spíše cosi jako miniaturní sklad stavebního materiálu, kterému však k dostavění chyběla jedna boční stěna. Balon přistál uprostřed této scenérie, travnaté a liduprázdné krajiny, slehl a roztáhl se na louce kolem, já jsem vystoupil z koše a zamířil přímo do domku / skladu. Vstoupil jsem chybějící stěnou a v nastalém přítmí jsem se pokusil rozhlédnout zevnitř po zdech onoho zvláštního stavení. Netrvalo ani pár vteřin, a za svými zády jsem uslyšel jakýsi šramot. Rychle jsem se ohlédl a vidím, jak onu chybějící boční stěnu zazdívá skupina zedníků, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml. Sotva jsem se však otočil, abych vyšel zpět ven a mohl se vrátit na to krásné prosluněné prostranství, mohl jsem už jen zaznamenat, jak zedníci dokončují poslední řadu cihel a světlo zvenku mi mizí před očima spolu s poslední zazdívanou škvírou v prostoru mezi zdí a stropem. Otočil jsem se tedy zpět, neboť jsem pochopil, že jediná možná cesta vede vpřed. Moje oči si mezitím zvykly na šero uvnitř domku a já jsem před sebou rozeznal tmavé dveře. Popošel jsem k nim, ale sotva jsem se přiblížil na dosah, ozval se zpoza nich řev, charakteristický pro hladové, velmi hladové šelmy. Couvl jsem zpět, ale v tu chvíli se dveře začaly jakoby pootevírat a řev zesílil. V této naprosto bezvýchodné situaci jsem i já zařval hrůzou, jednou, dvakrát…a potřetí jsem se probudil. Přesto jsem ještě slyšel doznívat svůj hlas. Pokoj, ve kterém jsem ještě před chvílí spal, se mi ještě dlouhé minuty zdál méně skutečný, než ono stavení / sklad / ZOO uprostřed jiskřivě zelené louky pod nebem modrým jako Novalisův květ.
Druhý den ráno, a ještě více po několika následujících dnech jsem si uvědomil, že si tento sen stále pamatuji, s takovou jasností a přesností, jakoby skončil právě před několika vteřinami. Ve víru dalších událostí jsem však na tuto noční epizodu postupně zapomněl. Uplynulo několik týdnů a měsíců, když jsem se začal blíže zajímat o knihy Stanislava Grofa, které tenkrát čerstvě vyšly v češtině…Holotropní vědomí, Za hranice mozku a Dobrodružství sebeobjevování, které mě snad zaujalo nejvíc. Hned v prvních kapitolách této knihy jsem se začetl do slov, která mi nejen vše znovu připomněla, ale jejíž některé pasáže mi chvílemi zněly až povědomě (kráceno):
—————————————————————————————————————–
„Model lidské osobnosti, kterým se zabývá tradiční psychiatrie a psychologie, je omezen na biografickou rovinu a individuální nevědomí, jak je popisuje Sigmund Freud. Tento přístup by se snad mohl zdát adekvátní v kontextu psychoterapeutického sebezkoumání, spoléhajícího na metody užívající verbálního kontaktu, jako je metoda volných asociací nebo otevřeného rozhovoru. Takový model je však zcela neadekvátní pro porozumění dynamice emočního a psychosomatického léčení, přestavby osobnosti a rozvoje vědomí…techniky, které aktivují a mobilizují hluboko uložené vrstvy nevědomí a nadvědomí lidské psychiky, vyžadují značné rozšíření pojmového rámce. Člověk, který je používá pro poznávání sebe sama nebo jako terapeut, musí mít model či mapu psychiky, zahrnující oblasti, jež přesahují doménu biografických údajů (…) Nový model zahrnuje tradiční biograficko-vzpomínkovou rovinu a dvě hlavní transbiografické roviny: perinatální oblast, spojenou se zážitky týkajícími se narození a smrti, a transpersonální oblast…
Zážitky náležející do oblasti vzpomínkově biografické se vztahují k okolnostem provázejícím život člověka od narození do současnosti. Na této rovině sebezkoumání se mohou ze sféry nevědomí vynořit nejrůznější záležitosti (…) Jedinou podmínkou nutnou pro to, aby se vzpomínka vynořila, je její dostatečný emoční náboj. Zde spočívá jedna z velkých výhod prožitkové psychoterapie oproti verbálním metodám. Techniky, které mohou přímo aktivovat nevědomí, se zdají selektivně posilovat příslušný citový materiál a umožňují jeho vstup do vědomí. Poskytují tedy cosi jako vnitřní radar, který snímá systém a vybírá materiál s nejsilnějším nábojem a citovým významem (…) Celkem vzato, biografické údaje, které se vynořují při prožitkové práci, odpovídají freudovské teorii nebo některé její odnoži. Existuje tu však několik velkých rozdílů. V hluboké prožitkové psychoterapii nejde jen o vzpomínky nebo rekonstrukce týkající se biografického materiálu, jde o jeho úplné znovuprožití. Platí to nejen o emocích, ale i fyzických pocitech, vizuálních vjemech a intenzívních údajích ostatních smyslových orgánů. Typická je zde úplná regrese do doby, kdy se událost skutečně odehrála.
Podařilo se nám demonstrovat, že časová regrese pozorovaná při mimořádných stavech vědomí je úplná a autentická (…) Další důležitou odlišností je to, že odpovídající vzpomínky a jiné biografické údaje se nevynořují odděleně, ale tvoří významné dynamické konstelace, pro které užívám termín COEX-systémy (systems of condensed experience, systémy zhuštěných zážitků). COEX-systém je dynamickou konstelací vzpomínek (a souvisejícího fantazijního materiálu) z různých období života dané osoby, kde společným jmenovatelem je silný emoční náboj stejné kvality, konkrétní fyzický počitek nebo jiné důležité zážitky (…)
Většina biografických COEX-systémů je dynamicky propojena se specifickými stránkami porodu. Perinatální motivy a jejich části pak mají zvláštní spojení s odpovídajícím prožitkovým materiálem z transpersonální sféry. Není neobvyklé, že dynamické konstelace obsahují materiál z několika biografických období, z biologického porodu a z určitých oblastí transpersonální sféry (…) Termín „perinatální“ je řecko-latinská složenina, kde předpona „peri-“ znamená „okolo“ nebo „blízko“ a kořen „natalis“ označuje to, co má souvislost s narozením. Tohoto termínu používá medicína běžně pro označení procesů, které bezprostředně předcházejí narození dítěte, jsou s ním spojeny, nebo následují okamžitě po něm (…)
Napojení na zážitky, které plod prožívá během porodu, funguje jako selektor umožňující přístup do konkrétních oblastí kolektivního nevědomí. Pro teorii a praxi hlubinné prožitkové práce se ukázalo jako užitečné stanovit čtyři hypotetické dynamické matrice řídící procesy spojené s perinatální rovinou nevědomí. Označujeme je jako bazální (základní) perinatální matrice, BPM.
…
První bazální perinatální matrice I (BPM I):
amniotický vesmír
Biologickým základem této matrice je původní symbiotická jednota plodu s mateřským organismem v období existence uvnitř dělohy. Ve chvílích, kdy plod není ničím rušen, probíhá jeho život v téměř ideálních podmínkách (…) Patří sem hluboké prožitkové ztotožnění s oceánem a různými formami života ve vodě. Jinou variantou je ztotožnění s vesmírem, mezihvězdným prostorem (…) popřípadě s astronautem vznášejícím se v beztížném stavu prostorem nebo kroužícím ve vesmírném korábu po oběžné dráze (…) Archetypální témata z kolektivního nevědomí, která jsou v této souvislosti zpřístupněna, představují nebesa a ráje různých kulturních oblastí světa. Zdá se, že to má hluboký smysl, protože archetypální popisy nebe často mluví o obrovském otevřeném prostoru, obloze, zářících nebeských tělesech, jako například o slunci nebo hvězdách či jiných prvcích a charakteristických rysech astronomického kosmu…
Druhá bazální perinatální matrice (BPM II):
pohlcení kosmem a pocit uvěznění (No exit)
Tento prožitkový vzorec je spojen s počátkem biologického porodu a s jeho prvními klinickými fázemi. V této chvíli je původní harmonie a vyváženost existence plodu porušena, nejdříve alarmujícími chemickými signály a později mechanickými stahy dělohy. Na vrcholu této fáze je plod pravidelně stlačován děložními stahy. V té chvíli jsou ještě porodní cesty zcela uzavřeny (…) každý stah omezuje dodávku krve a tedy i kyslíku, živin a tepla k plodu. Konkrétní vzpomínky na hrozbu, kterou pro plod představuje počáteční fáze porodu, má své symbolické průvodce v zážitcích pohlcení kosmem. Tento zážitek obsahuje zdrcující pocity vzrůstající úzkosti a strachu z bezprostředního ohrožení života (…) Charakteristickým rysem této situace je zážitek trojrozměrné spirály, trychtýře nebo vodního víru, který prožívajícího vtahuje nezadržitelně do svého středu. Blízkým ekvivalentem tohoto ničivého malströmu je zážitek, kdy je člověk pohlcen strašlivou příšerou, jako je například obrovský drak, leviatan, krajta, krokodýl nebo velryba…Méně dramatickou verzí předešlého zážitku je motiv sestupu do nebezpečného podsvětí, říše mrtvých, do systému tmavých jeskyň nebo matoucího labyrintu. Odpovídajícími mystickými tématy jsou tu počátek archetypální cesty hrdiny, pád andělů a ztracený ráj…Vír představuje vážné nebezpečí, které hrozí organismu spokojeně se vznášejícímu…a nutí ho do nebezpečného jednosměrného pohybu. Podobně situace, kdy je člověk spolknut, znamená změnu stavu volnosti na život ohrožující omezení pohybu, srovnatelného se situací plodu zaklíněného do dutiny pánevní (…) Symbolickou analogií plně rozvinuté první porodní doby je zážitek pekla nebo uzavřeného prostoru (no exit). Přináší pocit uvíznutí, uvěznění v kleci nebo polapení do jakéhosi klaustrofobického světa…
Třetí bazální perinatální matrice (BPM III):
zápas smrti a znovuzrození
Mnoha důležitým aspektům této složité prožitkové matrice je možné porozumět s jejich spojení s druhým klinickým stadiem porodu. V tomto stadiu pokračují děložní stahy, ale na rozdíl od předchozího stadia je děložní hrdlo rozšířené a umožňuje postupné posouvání plodu porodním kanálem. To vyžaduje nesmírný zápas o přežití; je třeba prodrat se mechanickými tlaky a překonat nedostatek kyslíku, který často způsobuje dušení (pozn. autora: toto vše ovšem platí jen do určité míry, resp. do určitého okamžiku, je-li spontánní průběh porodu urychlen císařským řezem)…Z fenomenologického hlediska BPM III představuje neobyčejně bohatý a komplexní prožitkový komplex. V regresní terapii na sebe bere podobu zarytého boje smrti a znovuzrození. Vedle skutečného a realistického znovuprožívání různých aspektů zápasu v porodním kanále obsahuje ještě širokou paletu archetypálních a jiných jevů, které se vyskytují v různých tematických shlucích a sériích (…) Jednou z charakteristických forem, které může tento prožitek mít, je ztotožnění se zuřícími přírodními živly, například s vulkány, elektrickými bouřemi, zemětřesením, přílivovými vlnami nebo tornády. Jinou variantou tohoto prožitkového útvaru jsou scény z válek nebo revolucí a obrovská energie vytvářená účinnými technologiemi – termonukleárními reaktory, atomovými bombami, tanky, raketami, lasery a elektrárnami…
Čtvrtá bazální perinatální matrice (BPM IV):
zážitek smrti a znovuzrození
Tato perinatální matrice souvisí s třetím klinickým stadiem porodu, vlastním narozením dítěte. Tady končí mučivý zápas zrození. Po průchodu porodním kanálem, spojeným se vzrůstající úzkostí, tlakem a sexuálním napětím, následuje náhlé osvobození a uvolnění. Dítě je na světě a po dlouhém období tmy se poprvé setkává s jasným denním světlem nebo s jasem umělého osvětlení porodního sálu. Přerušením pupeční šňůry je fyzická separace od mateřského organismu dokonána (…) Symbolickým protějškem této konečné fáze porodu je zážitek smrti a znovuzrození a jeho vyřešení. Je paradoxní, že v této chvíli, kdy zbývá jen malý krůček k zážitku mimořádného osvobození, má člověk pocit obrovské hrozící katastrofy (…) Zánik ega a znovuzrození se neodehrávají ve stejné chvíli…nevědomí předkládá tento proces opakovaně, s důrazem kladeným na jeho různé stránky, dokud není zcela dokončen. Pod vlivem freudovské psychoanalýzy se pojem ega spojuje se schopností člověka prověřovat běžnou každodenní realitu a odpovídajícím způsobem jednat. Ti, kteří sdílejí toto omezené hledisko, sledují perspektivu zániku ega s hrůzou. Ale to, co skutečně zaniká v tomto procesu, je v zásadě paranoidní přístup k světu, odrážející negativní zážitky člověka při porodu i v pozdějším životě (…) Po zážitku totálního zániku a „pádu až na dno vesmíru“, který je charakteristický pro smrt ega, bezprostředně následuje vize oslnivého bílého nebo zlatého světla nadpřirozeného jasu a krásy. Může být spojena s úžasnou přehlídkou archetypálních bytostí, s barevnými duhovými spektry, spletitými pavími ornamenty nebo úchvatnými přírodními scenériemi. S tím se pojí záplava kladných pocitů…svět se zdá krásným a bezpečným místem… Je však třeba zdůraznit, že tento popis odráží průběh normálního a nekomplikovaného porodu. Dlouhotrvající a vyčerpávající porod, použití kleští, celková anestézie a další komplikace a zásahy mohou způsobit zvláštní zkreslení zážitku a abnormality ve fenomenologii této matrice.“
—————————————————————————————————————-
Tyto řádky psané S. Grofem mě přiměly k tomu, že jsem se začal zajímat o praktické možnosti odhalování všeho toho nevědomého, zejména co je spojeno s perinatální oblastí a zaměřil jsem se na semináře holotropního dýchání. Tím spíše, že podle vyprávění rodičů jsem se na tento svět dostal císařským řezem per placenta praevia a díky prý snad až několika(?) litrům spotřebované transfúzní krve. Absolvoval jsem několik těchto sezení / ležení, vesměs ve skupinách pod vedením Jana Šilara (certifikát od S. Grofa), které byly velmi inspirativní a obohacující. Navykl jsem si zde rovněž systematickému výtvarnému vyjadřování pomocí mandal, jejichž vytváření bylo pravidelnou součástí těchto seminářů. Je však třeba přiznat, že – tímto, přinejmenším částečně řízeným a metodickým způsobem, spojeném navíc až někdy s křečovitým vlastním očekáváním – jsem hloubky onoho spontánního vstupu nedosáhl na žádném z nich. Navštěvoval jsem v té době již několik let kurzy, semináře a přednášky humanistické a transpersonální astrologie v pojetí Dane Rudhyara, pod vedením Pavla Turnovského a Martiny Lukáškové. Vzhledem k tomu jsem se tedy rovněž snažil o porozumění perinatální oblasti z astrologického hlediska. A skutečně, o řadu let později jsem byl na jednom z těchto seminářů upozorněn na astrologickou, přesněji planetární symboliku bazálních perinatálních matric v knize, navíc přímo od Stanislava Grofa, a to s tímto přiřazením (blíže viz Dodatek I):
BPM I – Neptun
BPM II – Saturn
BPM III – Pluto
BPM IV – Uran
Jednalo se o jeho knihu Psychology of the future: Lessons from modern consciousness research, která vyšla v r. 2000 a nebyla ještě tenkrát přeložena do češtiny. Zmíněné planetární korespondence mi však v té době jako základní vodítko stačily. Základním společným jmenovatelem psychologického přístupu Stanislava Grofa a astrologického přístupu Dane Rudhyara mi byla transpersonální oblast, kterou jsem jako jedinou považoval a považuji za autentický průnik obou těchto oborů – a to přesto, že pojem transpersonální není u obou autorů chápán zcela totožně.
…
Od první snové perinatální události uplynulo přibližně dvanáct let, během kterých se úvodní téma, které lze charakterizovat jako závěr BPM I a začátek BPM II objevilo v různých obměnách ještě několikrát, jakýkoli postup do dalších fází však zůstal zablokován. Ve volné souvislosti s tím se jen zmíním, že ve své nativitě mám nedaleko svého IC planetu Saturn, který je aspektován kvadrátem na Merkura. Ten je v místě mého bydliště situován v těsné blízkosti Ascendentu.
Psal se rok 2007 ajá jsem po mnoha letech odkladů – a občasného studia gotické architektury – v červnu toho roku podnikl cestu do Francie, jejímž završením byla celodenní návštěva katedrály v Chartres. Po relokaci do oblasti Paříže a okolí se mi zde do blízkosti Ascendentu posouvá planeta Uran a do blízkosti IC se dostává Venuše. Je těžké popsat slovy všechnu tu vizuální nádheru, skloubenou s dokonalou akustikou a zvláštní atmosférou katedrály, ve které se paradoxně spojuje velebnost obrovského, strukturovaného prostoru s pocitem důvěrné známosti http://museumchick.com/wp-content/uploads/2010/12/Chartres-Cathedral-5.jpg. Při dobré paměti, hned první večer po návratu z Francie, jsem si porovnal to, co jsem viděl s popisem této sakrální stavby v knížce Louise Charpentiera Mystérium katedrály v Chartres. Pokud se týká astrologické situace, jen ve velmi hrubých obrysech vyjádřeno, docházelo právě k přechodu Slunce přes pozici mého nativitního Uranu, zatímco nativitní Slunce bylo samo aspektováno Uranem v kvinkunxu. Pomalu odeznívala konjunkce Pluta s Marsem (nat.) a Saturna (aspektovaného Neptunem v opozici) s nativitním Plutem. Tu noc po návratu domů jsem poměrně brzy usnul…když se přede mnou, někdy k ránu, začal odvíjet zvláštní příběh.
Na nástupišti, připomínajícím svojí spletitostí a šedavou atmosférou pařížské metro, se náhle objevuje hezká a příjemně vyhlížející žena, oblečená v šedém kabátě. Pak se obejvuje znovu, a znovu mizí. Obracím se za ní a, ani nevím jak, ocitám se v chodbě, která zahýbá po kamenných schůdcích doprava dolů. Za zády mi zůstává eskalátor plný lidí, směřujících dolů směrem k jakési zdi mým původním směrem chůze, vše teď ovšem zůstává za mými zády. Každopádně se již na tento eskalátor nemohu vrátit, je náhle oddělen příčnou zídkou
(obr. 1).
Schodiště, na kterém stojím je dole pode mnou uzavřeno dveřmi, s malým průzorem uprostřed a já cítím, že jimi musím projít. Slyším svůj zrychlený, chrčivý dech plný hrůzy a zároveň odhodlání jít dál. I v tomto stavu si uvědomuji, jak se tato situace nápadně podobá popsané snové scéně před dvanácti lety. Při letmé vzpomínce na tento nedokončený příběh sáhnu na kliku dveří, děj se co děj. Dřevo kolem ní je však najednou tak ztrouchnivělé, že jím bez problémů prostrčím ruku a dveře se v jediném okamžiku dokořán otevírají do dlouhé, vodorovné chodby. Vede přímo dopředu, atmosférou popelavě šedavého, bezkrevného přítmí. Zdá se, že tu tentokrát nikdo není. Hned za vstupními dveřmi je však chodba částečně zatarasena velkým, tmavým předmětem jeřábovitého tvaru, ve kterém rozeznávám pásový přepravník. Vypadá ale, že je mimo provoz, zakrytý černou plachtou.
(obr. 2)
Pro jistotu mačkám tlačítko na čelním panelu zařízení. Jak se ale dalo čekat, žádná odezva. Obcházím tedy přepravník zleva a pokračuji dál temnošedými, nevysvětlitelnou hrůzu nahánějícími zákruty chodby
(obr. 3),
až se dostávám dveřmi po levé straně na jakýsi miniaturní dvorek. Je sevřen tmavými zdmi a ozářen podobně šedavým světlem jako labyrint chodeb, které mě k němu dovedly. Roste na něm nízké zahradní křoví a stromy vzhůru k šedočernému nebi.
(obr. 4)
Otáčím se, abych se rozhlédl a vidím, že jedna ze zdí, která dvorek ohraničuje, je ve skutečnosti stěnou srubu – chaty z dětství. Uprostřed rozeznávám okno, kterým jsem kdysi každou chvíli lezl ze zahrady dovnitř.
(obr. 5)
Naučeným pohybem se chytám lišty na římse okna, opírám se nohama o vnější dřevěné obložení…a už jsem vevnitř, v pokoji. Po chvíli se mě tady ale znovu zmocňuje onen tísnivý, hrůzyplný pocit, který mě obklopoval po cestě podzemními chodbami. Beru si alespoň baterku a s nejvyšší ostražitostí prohlížím a kontroluji nejprve pokoj s postelemi a posléze kuchyň. Lůžka v pokoji jsou rozestlaná a zválená do té míry, že nelze určit, zda tam někdo leží či nikoli. Palanda v kuchyni je zas nacpaná až ke stropu dusivě tlustými, růžovo-béžovými peřinami .
(obr. 6)
Vidím je jasně i v kalném světle baterky, jako hmatatelný symbol neprůchodnosti a zatarasení. Obracím se zpět do pokoje, chci pokračovat k hlavnímu východu z chaty, ale už to nejde dál protahovat a probouzím se… Bude čtvrt na tři letního času, přemáhám se ze všech sil, vstávám a všechno zapisuji.
Uplynul zhruba týden a v TV zrovna běžel dokumentární film o explozi a zániku vzducholodi Hindenburg. Pamatuji si, že mě pořad velmi zaujal, ale z různých důvodů jsem od něj musel neustále odbíhat a všechny klíčové scény jsem stačil vidět sotva napůl, což ve mně zanechalo určitý pocit momentálního nenaplnění. Avšak v noci, následující po shlédnutí filmu se, snad jakoby místo toho, vrátil můj vlastní perinatální příběh a pokračoval přesně tam, kde skončil minule. S myšlenkami na přesnost této časové návaznosti mě později napadlo, zda například obsedantní oblíbenost TV seriálů není projekcí něčeho hlubšího:
Ocitám se znovu v pokoji na chatě, přímo uprostřed místnosti. Všechna okna jsou ale tentokrát zavřená, okenice zabedněné, přítmí. Chystá se nálet a bombardování pozemku v bezprostředním okolí chaty. Ve vzduchu je cítit hrozba, ale zároveň dobrodružství. Atmosféra, jakou pociťujeme při sledování dokumentárních záběrů, které zachycují vjezd tanků osvobozující armády. Šedavá, bezkrevná a dusivá atmosféra je pryč.
Vtom zazní první rána, kterou si v tom okamžiku vybavuji jako náraz stíhačky do stromů vedle chaty. Po chvíli zaduní daleko silnější exploze, způsobená na rozdíl od té první skutečným dopadem bomby těsně vedle chaty. Je strašná ale zároveň osvobozující, a otřásá do základů celou chatou i s pokojem, stále zabedněným v přítmí.
(obr. 7)
Možná je těch explozí víc, už si přesně nepamatuji. Každopádně, jakmile bombardování ustává, vycházím z pokoje na verandu a vzápětí ven z chaty. Nemohu se vynadívat na sytě modrou oblohu a svěží zeleň stromů. Přímo před sebou vidím vysoký smrk, vedle kterého roste modřín, čerstvě přeražený (ale neporažený) v polovině své výšky stíhačkou, kterou jsem předtím slyšel a která se mi nyní před očima promítá jako zpřítomněná paměťová stopa. Náraz do stromu je doprovázen jasným, namodralým zábleskem na jejím levém křídle.
(obr. 8)
Vracím se na chvíli na verandu, odkud vidím slavnostní ohňostroj na louce pod chatou. Spousta lidí tam vystřeluje rakety, jakoby soutěžili. Celá louka je zlatavě osvětlená a lze jen s obtížemi říci, je-li tak ozářená sluncem nebo ohňostrojem.
(obr. 9)
Rakety létají až k nebi, jehož hlubiny jsou stejně černavé, jako když jsem poprvé vyšel z podzemních chodeb. Jiskry ohňostroje a hvězdy na nebi jsou nerozlišitelné a ztrácejí se mi z dohledu, když mizí za okapem nad mojí hlavou. Jdu tedy dolů na louku mezi soutěžící, přičemž občas uhýbám před některými modely, které mezi námi létají horizontálně na způsob miniaturních křižujících raket a stíhaček, které spíše žertovně znepokojují, než by ohrožovaly. Mezi pruhy dýmu, svistem trysek a plamenů poznávám jednu kamarádku-cizinku, která u mě byla tou dobou na několikaměsíční zahraniční stáži a které jsem během jedné exkurze do Českého krasu dělal průvodce při návštěvě Koněpruských jeskyň. Zdravíme se, zaklekáme k rampám a vzájemně si pomáháme při odpalování svých raket.
Opět se probouzím, vstávám a všechno zapisuji. Motiv dvojice stromů, z nichž jeden je poškozen či rozseknut mi připomíná dávný sen z dětství, nezapomenutelný ve své tehdejší děsivosti. Díval jsem se v něm tehdy na…šikmo rostoucí borovici s dvojitým kmenem, rostoucí na pozadí jasného nočního nebe, na kterém zářil tenký srpek měsíce. Sotva jsem se však na něj zahleděl, srpek se pohnul, sklouzl s oblohy dolů a zaťal se hluboko do jednoho z kmenů této borovice. I když jsem se tenkrát okamžitě probudil, atmosféra snu se dlouho nedala setřást. Byla skutečnější, než místnost a předměty kolem, skutečnější než i ta borovice-předloha, která rostla venku na zahradě o dvacet metrů dál. Emocionální náboj tehdejšího snového výjevu lze v rámci odpovídajícího COEX systému (viz výše) vyjádřit jednoduše: Odpovídal atmosféře události 911, jmenovitě nárazu letadla do prvního z newyorských dvojčat. Vzhledem k tomu, že jsem tenkrát nevěděl nic o astrologii, nemohl jsem ocenit, do jaké míry byl snový zásah lunárního srpku symbolicky přesný a zároveň mnohovýznamový. Nevěděl jsem nic o své nativitní Luně ve znamení Kozoroha, ani o borovici jako signatuře Saturna. Netušil jsem, že kmen či stonek (sám o sobě signovaný Marsem) koresponduje – v souvislosti s mohutným zastoupením vodivých pletiv – s živlem Vody, mízou a krví v cévních systémech rostlin, živočichů a člověka.
O souvislostech mezi různými perinatálními matricemi, jejich projekcemi, stejně jako o odpovídajících biografických událostech v životě člověka toho bylo napsáno mnoho, většinou v souvislosti s takovými okolnostmi porodu, jako je putování porodními cestami, operativní zákroky, ztráta krve, nedostatek kyslíku či přítomnost anestetik. Do příběhu, který jsem zde převyprávěl, lze zahrnout všechny z nich, snad jen v trochu jiném pořadí. Jedna podstatná okolnost však zůstává opomenuta. Je jí krev dárce či dárkyně, obvykle neznámých, bez které by často nepřežila matka ani dítě a která je spolu s prvním nádechem jako svým životadárným doplňujícím protějškem prvním, bezprostředním darem života. Nejen to, přítomnost v její původní formě a složení, s jedinečným celkovým charakterem jako živé substance přetrvává v těle řadu měsíců…z pohledu astrologické techniky sekundárních direkcí tedy celý život! Přitom podle tradice (nejen) našeho kulturně-náboženského okruhu je právě krev sídlem duše a života (Gen 9.4 – 5, Lev 17.11, 14). Ještě i dnes se o ní hovoří, v evidentním rozporu s moderní představou o našem molekulárně-genetickém předurčení, také ve smyslu dědičnosti za použití slovního obratu „moje krev“. Plným právem, koneckonců již „obyčejná voda“ může zásadním způsobem ovlivnit i samotnou morfogenezi v oblasti minerální, rostlinné i živočišné v prvotních fázích vzniku morfologických prvků – v závislosti na nepatrných změnách složení nebo strukturního uspořádání svých molekul. V překvapivě aktuálních souvislostech bychom mohli pokračovat o Svatém přijímání a Svatém Grálu. V souvislosti s prenatální nebo neonatální krevní transfúzí se tak vynořuje nemálo otázek, zejména těch, které se týkají individuálního i rodového sebepoznání. Beze zbytku na ně dnes neodpoví ani tradice a její obvyklé interpretace, ani současná biologie a medicína. Přitom to, co dříve bývalo ojedinělým jevem, tj. lékařské operativní zásahy při porodu obecně, dnes nabývá pomalu ale jistě plošného rozsahu. Jejich vliv na kolektivní (ne)vědomí společnosti zůstává však až na výjimky nedoceněn. I když to bez těchto zásahů v řadě situací nejde – a bylo by ode mne hrubým nevděkem, kdybych to opomenul zdůraznit – jejich důsledky a pravděpodobně transformativní vliv na celou společnost je málo známý. Řečeno selsky zemitě, máme (už dlouho) nakročeno k homunkulům.
Není bez zajímavosti,, jakým způsobem do procesu uvědomování perinatálních matric vstupují určité lokality, zejména posvátná místa. Leccos nasvědčuje tomu, že tato místa, podobně jako duchovní / náboženský / transpersonální kontext, ve kterém vznikly nebo ve kterém byly po staletí kultivovány, nejsou mrtvá. A to do značné míry nezávisle na tom, jakým způsobem si počíná vedení jejich institucionalizovaných forem, i když nečekaná překvapení v tomto směru nelze vyloučit. Jaké je však astrologické poselství tohoto příběhu? Je jich více, jedno z nich je však poměrně jednoduché. Při práci s horoskopem se často stává, že v určitém životním období, často trvajícím řadu let, věnujeme nejvíce pozornosti určité planetě – její poloze v domech a znameních radixu, aspektaci a tranzitům ostatních planet vůči ní, obvykle v preferovaném kontextu omezené skupiny dalších planet. Tyto „planetární preference“ se obvykle s časem pomalu mění. Zmíněné poselství bych formuloval asi takto: Všímejme si více a hlavně vědoměji, o jakou preferovanou planetu nebo skupinu planet se jedná. Zdá se, že přinejmenším v rámci skupiny Saturna a transsaturnských planet je tato preference v astrologickém výkladu zrcadlem toho, řečeno volně slovy Stanislava Grofa, jakou perinatální matricí právě žijeme. Platí to i obráceně. Je-li akcentována určitá planeta, ať v důsledku nevyhnutelně probíhajících tranzitů nebo direkcí, jak poprvé postřehl Richard Tarnas, či nevědomě například při relokaci nebo vědomě cílenou pozorností při výkladu, můžeme tím přinejmenším pootevřít bránu k určité perinatální matrici – někdy i k transpersonálním úrovním, které s ní korespondují. Přestože tato cesta nebývá tak dramatická jako způsoby využívající holotropního dýchání – o velmi riskantním užívání psychedelických látek nemluvě – může vést mnohem dál a hlouběji, než klasická verbalizace, jejíž transformativní účinky se obvykle pohybují v rámci společensko-kulturní nebo nanejvýš individuální úrovně.
Děkuji Evě a Janovi Šilarovým za iniciaci v oblasti holotropního dýchání. Otci děkuji zejména za podporu v mých zájmech a aktivitách, často značně bizarních. Dále děkuji Pavlovi Turnovskému za odkazy na odbornou literaturu, týkající se korespondencí mezi planetami a bazálními perinatálními matricemi a Radmile Valtrové za jazykovou úpravu textu. Děkuji své biologické matce, jakož i té neznámé, či spíše všem neznámým kmene po (adoptivní) přeslici, kteří se výše naznačeným způsobem sešli.
Literatura
Bible – Starý a Nový zákon, ekumenický překlad s výkladem, Kalich, Praha 1968.
Dubuis, Jean: Spagyrics, Lesson 20. Triad Publishing, Winfield 1987, 1997, 2000.
Fátorová, Ilona; Fenclová, Eva: Erytrocyty (jejich vznik, popis a životnost) http://ciselniky.dasta.mzcr.cz/hypertext/200620/hypertext/BOFIABR.htm
Grof, Stanislav: Dobrodružství sebeobjevování. Gemma89, Praha 1992.
Grof, Stanislav: Psychology Of The Future: Lessons From Modern Consciousness Research, 2000.
Marek, Vlastimil: Nová doba porodní – Přirozený porod jako cesta ke společnosti bez násilí. Eminent, Praha 2002.
Musil, Ivan; Leugnerová, Gabriela; Hamerník, Jan: Lesnická dendrologie 1 – Jehličnaté dřeviny, přehled nahosemenných (i výtrusných) dřevin. ČZU, Praha 2002
Neubauer, Zdeněk: Golem a další příběhy o kabale, symbolech a podivuhodných setkáních. Malvern, Praha 2002.
Turnovský, Pavel: Rozloučení s tradiční astrologií – druhé, rozšířené vydání. Půdorys, Praha 2003.
Wilkens, Andreas; Jacobi, Michael; Schwenk, Wolfram: Voda – Učme se jí rozumět. Zvláštní číslo „Sensibles Wasser“ 1995. DharmaGaia, Praha 2001.
Dodatek I
Převzato z publikace Grof, Stanislav: Psychologie budoucnosti: poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Argo, Praha 2007, s. 167 (kráceno)
Pozitivní aspekt první perinatální matrice (BPM I), který je charakterizován zážitky z období
nerušeného nitroděložního života, stíráním hranic, oceánickou extází, pocity vesmírné jednoty,
transcendencí a mystickými dimenzemi reality, má bezpochyby neptunské vlastnosti. Totéž platí i pro
negativní aspekt první matrice, který se spojuje s regresními zážitky narušovaného prenatálního
období. Zde však stírání hranic nemá mystickou, ale psychotickou povahu, a vede ke zmatení,
halucinacím, pocitům chemické intoxikace a paranoidnímu vnímání reality…Astrologové veškeré tyto charakteristiky popisují jako stinnou stránku archetypů Neptunu.
Mezi dominantní rysy druhé perinatální matrice (BPM II) patří strach ze stárnutí a smrti, těžký úděl a
tvrdá práce, deprese, útlak, omezování a hladovění. Tato matrice přináší pocity vlastní nedostatečnosti,
méněcennosti a viny. Je spojována se skepticismem, hlubokým pesimismem…krizí ve vnímání smyslu existence…V astrologii se tyto vlastnosti přiřazují archetypu Saturnu.
Zvlášť výstižná a překvapivá je astrologická souvislost se zážitkovými aspekty třetí perinatální matrice
(BPM III), neboť tato matrice vyjadřuje neobvyklou kombinaci prvků, které charakterizují závěrečnou
fázi biologického narození – to znamená intenzivní a nepolevující nápor základních pudových sil,
kolizi titánských energií, dionýskou extázi, porod, sex, smrt, znovuzrození, zánik a skatologické
prvky. Z astrologického hlediska se jedná o atributy archetypu Pluta.
A konečně projevy čtvrté perinatální matrice (BPM IV) úzce souvisejí s archetypem Uranu. Bývá charakterizována motivy nečekaného a překvapivého vyřešení obtížných situací, průlomem a transcendencí hranic, osvíceneckými vhledy, prométheovskou inspirací a pozvednutím k novým úrovním vědomí a chápání.
