Nový začal dobře, i přestože jsme skoro všichni nemocní. Chřipka prostě jen tak nechce opustit dům. Neklesám na duchu a pomalu jistě se dávám dohromady, abych udělala všechnu práci, co mám před sebou. Přeji pěkný vstup do roku 2020. Je to přelomový rok, který nás vyzve k mnoha aktivitám, o které ani nebude stát. Na druhou stranu můžeme získat velmi mocnou podporu pro to, co chceme vtisknout do života. Záležet bude na naši vůli, zda zůstaneme pasivní nebo naopak přejdeme do akce a zkusíme život alespoň trochu nasměrovat ke světlu. Text o vyhlídkách na rok, bude následovat. Pěkný den Marluk

Před nemocí za nemocí nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát…už jdu. Parafrází úvodu hry na babu začínám psát úvod k prvnímu týdnu. Ve Vídni jsem se před Vánoci potěšila na duši, ale chytla babu v podobě dosti zajímavé chřipky, kterou dál předala své dceři. Naštěstí další utíkali rychle a nemoc je nechytla. S rukou na srdci psychosomatiky musím přiznat, že nemoc byla poslední tři roky i určitým únikem z kolotoče svátků a návštěv, ale letos jsem na vše byla připravená a před ničím nechtěla utíkat. Jenže už se to stalo zvykem, tělo si to zažilo, jako „výhodnou“ strategii a nehodlá nic měnit jen proto, že jsem si něco uvědomila. Jo, to by tak hrálo. Kde by potom byly všechny jistoty a opory, kdyby se vše měnilo hned po tom, co si jedna něco uvědomí? Ne, u mne v těle se nic měnit nebude, nebo respektive ne hned. Takže na Štědrý den jsem slehla po té, co jsem s pomocí mamky dosmažila poslední houbu. My u nás jíme houby, neb máme večer postní. Letos nám prodali v supermárketu asi nějaké jiné houby, neb jsem celou noc halucinovala, to se jinak napsat nedá. Obvykle snáším horečky dobře, ale tato 39 byla tedy suprzelená. Viděla jsem život ve své plnosti i prázdnosti, jak se přelévá z jednoho místa do druhého v nekončící rytmičnosti. Jako by člověk duchem byl u boha a tělem kdes v pekle, přičemž jedno podmiňuje druhé. Byly to zvláštní stavy. Kdyby mi nebylo blbě, řekla bych, že překrásné, ale bolest kloubů, pálení žáhy a pekelná zimnice se vzít na milost nedají. (U této příležitosti mne napadlo, víte, proč jsou na Vánoce všude muchomůrky? No proto, že je lidé sbírali a měli moc rádi, neb jejich malé množství sloužilo během ledna jako stimulant pro těžkou práci v lese. Po muchomůrkách se v mrazu vydrželo pracovat a zpracovávat dřevo více hodin.)

Podobné to s nemocí měla i mladší dcerka, která po pár dnech slehla taky a také halucinovala. Ležely jsme spolu a ona celou první noc, opravdu celou, volala: „Mami, vidíš, vidíš to!“ Já koukala do pološera a nic neviděla. Ona viděla postavy, které se nám smály, nebo se na nás chtěly sápat. Nad ránem únavou či vyčerpáním jsem podívala do místnosti a periferním zrakem viděla snad takových padesát postav narvaných v té naší maličké ložnici. Byl to děsivý pohled, ale uváží-li člověk, co je na světě mrtvých, tak to byl ještě nepatrný vzorek. Chudák dítě, co musí snášet a tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem v dětství měla horečku na chalupě. Bylo léto a všichni byli venku a mne nechali v sednici pod peřinou a já je taky viděla. Stáli v určité vzdálenosti, která se jevila tak, že ji nepřekročí. Byli v šedých šatech snad i stejných, ale to, co bylo na těchto mrtvých děsivé, byly jejich oči. Jejich prázdnotou hledící oči. To bylo zvláštní a strašlivé. Rychle jsem dceři řekla, ať se jim nedívá do očí. Ona poslechla a po nějakém čase v mém náručí usnula.

Veselost svátků tedy neměla žádnou chybu. V duchu jsem si říkala, že nesmím být malověrná a udržet vůli u „světla“, tedy u toho, co se daří, co je dobré, a co má smysl. Tak jsem si v duchu projížděla obrazy, promýšlela své věci a nakonec i nemoc polevila a umožnila mi těšit se z pár dárků, co jsem dostala. Dostala jsem Úvod do klínového písma a Babylónštiny, takže bacha, zase budu o něco chytřejší! Klidně se mi smějte, neb je to jazyk složitý, takže klid, budu pokračovat v prohlubování angličtiny. Dostala jsem knihu Psychologie písma od Helenky Bakové, která kdysi u nás studovala astrologii a já ji prý tuto knihu předpověděla v době, kdy se tomu ona sama smála a hle, kniha je na světě. Je tedy velmi pěkná a koho by zajímala grafologie, tak má, co studovat. Opravdu vřele doporučuji i laikům. Dostala jsem bláznivý životopis Terry Gilliama – Před-posmrtné memoáry, to je sranda a navíc jsou tam zajímavé Gilliamovi postřehy. Prostě humor Monty Python mám fakt ráda. Umění C. G. Junga jsem sama nadělila a Ježíšek si to uvědomil a nadělil mi ho také, takže se prodírám obrazy, které jsem neznala. Velmi pěkná publikace. Pro milovníky historie bude zajímavé, já to neznala a nevěděla o tom, že nakl. Academia vydala třísvazkový spis Sto studentských evolucí, což jsou fakta o revoluci a také časosběrné rozhovory se stovkou studentů, kteří u toho v roce 1989 byli. Takže už vím, jak náš soused dělal revoluci… Já byla tehdy na náměstí a poctivě chodila demonstrovat. V onom týdnu jsem se uprostřed davu potkala se svou kamarádkou ze střední Lenkou, která pravidelně křičela jiný pokřik, než zrovna skandoval dav a tak, když už jsem to nevydržela a oslovila ženu v klobouku, která místo „máme holé ruce“, křičela opravdu velmi pronikavým hlasem „máme klíče v ruce“, objevila jsem s úžasem Lenku. Naše setkání vyvolalo velké veselí, na které okolní dav zareagovat „Havel na hrad“ a bylo. Ale zpět ke knížkám. Mám taky Gunnarssonův Advent, což je krátká povídka z nakl. Vyšehrad, který je prý všem známý a všichni si ho s předvánočním časem spojují. Já povídku ještě neznala. Je to Islandská příhoda, tak se těším, neb se k nám do sousedství nastěhovali Islanďané. Je to kluk (tedy starší pán, ale chová se jako kluk, což je prima) s holkou (no, je mého věku a já jsem holka, že), on je Čech a ona Běloruska, ale poznali se na Islandu, kde on žil většinu svého života. Kousky z jeho rodiny, po té co přežili Osvětim, se kdysi rozhodly, že bolševika nepřežijí a včas prchly do Londýna. Odtud zas prchl náš nový soused na Island, neb láska rodičů je přeci jen z větší dálky snesitelnější. A teď si na stará kolena postavil dům od nás přes pole. Nuže, mám vyhlídky na příští rok, neb naše samota už nebude tak hrozná. Poslední knihou je Kacířův kancionál, který je tedy dost bláznivý a je třeba si ho vygooglit, neb popsat se nedá. Napůl text, napůl komiks a ještě interaktivní. Obsah není pro děti, takže vás v tomto ohledu budu napínat. Pak jsem dostala šperky, ovšem ručně dělané. Daly mi je ženy, které je samy vyráběly. Jak jsou šikovné! Šperky jsou krásné, že je všechny budu poctivě nosit. Jo a ponožky, co by to bylo za Vánoce bez ponožek, uznejte.

Jsme od sv. Štěpána, kdy bylo novoluní, v měsíci, který bude zvláštním způsobem štědrý. Více píši v horoskopu v obrázku, ale ještě chci připomenout, že máte-li něco, co chcete spustit, ukázat světu nebo rozpohybovat, tak teď do úplňku je na to dobrý čas a nenechte se odradit! Jo, větrejte, i když mrzne a sypte ptáčkům, neb oni to nemají, jako my. Osobně patřím k těm, co se obejdou bez ohňostrojů a pokud jste jimi i vy, moc vám děkuji za všechna domácí i přespolní zvířata, neb ty klid a pohodu neskonale docení. Pěkného Silvestra bez rámusu ale zato s láskou a soucitem přeje Marluk 30.12.2019