Týden v pořadí šestnáctý nás spojí v cyklu luno-solárním do společné účasti na napětí doběžné kvadratury mezi Sluncem a Lunou, tj. druhé lunární čtvrtě. Astrologie ji vnímá jako napětí ve vědomí, v tlaku více vnitřním, nutným k ustanovení vnitřního postoje. Luna při druhé čtvrti navíc těsně propojí konjunkci Jupitera s Plutem a Venuše Večernice zas naváže oktil ke Slunci. Můžeme tedy shledat, že se nám nejen promění počasí, ale ukážou se nám i konkrétnější postoje vůči pandemii. Nečekala bych příliš, neboť navenek bude puštěno jen to, co se hodí mocným do jejich politického krámu. Za povšimnutí však budou stát ohniska vnitřních napětí, které se nám kol druhé čtvrti, od středy ukážou. Na pozadí napěťových aspektů se skrývá sextilový trojúhelník složený z trigonu Venuše – Mars s vrcholem v konjunkci Merkura Prométhea s Chironem. Naděje na zajímavé podněty a nápady budou provázet tento týden, takže pokud potřebujeme s něčím pohnout, neměli bychom meškat. Zkusme se vrátit k tomu, co jsme chtěli či co je potřeba. Podněty a improvizace na základě komunikace s druhými nás mohou posunout opravdu dál. Očekávala bych, že právě v tomto týdnu se spojí lidé a mnohé si mohou říct a vzájemně se inspirovat. Jen by se nemělo zůstávat u slov a mělo by se přejít k činům. Je-li ve hře Chiron, můžeme doufat i v nápady na léčbu, které budou mít potenciál nebýt lichou cestou.
Glosu pro tento týden mi přinesla dnešní jízda motorovým vozem. Jak tak jedu ráno na žáby svým starým fiatem, neb musím vézt kýble na přenášení a dva metry dlouhou tyč se síťkou na vylovení žab uvízlých ve výpusti rybníka, což bych na kole nepobrala, vjedu na hlavní silnici a splynu ve vyšší rychlosti s vozem. Patřím mezi ty, co aniž by sami chtěli, sednutím do auta prorostou s vozem. Tělo, smysly, duch a duše se napojí na válce motoru a jako jedno tělo plují krajinou. Jsou to momenty, kdy se i jinak dívám, řekla bych tak nějak prostorově, tj. že jsem všemu otevřená a ve střehu na sebemenší podnět. Nu a tak si vjedu z vedlejší na hlavní a s chutí na to dupnu a pluji zatáčkami dolů k rybníku, když tu můj klid jak červený hadr vyplaší v dálce ležící malý předmět na vozovce. Stihnu přibrzdit a nasměrovat kola tak, abych onen předmět nepřejela. Zastavím až o několik metrů za ním, jela jsem rychle. Zapnu výstražná světla a jdu se podívat, co to bylo, přičemž dobře vím, že to byla žába. Přijdu k ní a ona to velká ropucha s poraněným okem a na místě, kde v tuhle dobu žáby nejdou. Ohledám ji a usoudím, že se asi zranila cestou ze zimoviště. Rána je však už zavřená a nevypadá nebezpečně, ale ropucha je nějak divná. Vracím se k vozu, který zrovna v té chvíli míjí chodkyně, žena středního věku, cikánka bez roušky. (Já ji tedy taky nemám.) Usměji se na ni a pozdravíme se v tu samou chvíli jen ona navíc dodá: „Žabky, že?“ Já na to: „Jo,jo“ a obě se smějeme. Míjíme se a já slyším, jak dodala: „Já to věděla.“ Sednu do auta, uložím bezpečně ropuchu do kyblíku a jedu konečně k rybníku. Nejdřív jdu tu zbědovanou chuděrku vypustit do vody. Najdu ji dobré místo tak, aby se mohla držet a zároveň, aby byla ve vodě a částečně ji zamaskuji rákosím. Jak to udělám, dojde mi, že je pozdě, že to asi nedá. Rozhostí se mě podivný klid a nahlas, jako by mne někdo chtěl poslouchat řeknu: „Nakonec umře ve svým, tam kde se narodila, doma.“ V tu chvíli se mi však nečekaně zalijí oči slzami, v duchu se mi vybaví obraz z filmu Le Mans 66, natočeného podle skutečných událostí jako poctu britskému automobilovému závodníku Kenu Milesovi. Vidím scénu, jak tento duší i tělem závodník a automobilový konstruktér umírá při nehodě právě testovaného vozu. Ropucha zaparkovaná v rákosí a Kenova smrt se mi propojí. Ken umírá taky „doma“, ale v jiném smyslu, umírá v činnosti, pro kterou se zjevně narodil. Skvělý závodník ve skvělém voze, velká ropucha ve svém rybníku, oba se našli. Našli, proč tu jsou a stihli to dřív, než odešli. Otázkou je, zda to, kým být, vlastně vůbec kdy hledali? Mám ten pocit, že ne. Prostě byli tím, kým jsou. Naslouchali svému vnitřnímu hlasu a dělali prostě to, k čemu je vnitřně tlačil bez ohledu na podmínky, vztahy, společenskou či ekonomickou situaci. Byli prostě tím, kým byli. Je jedno zda jsme ropuchou nebo závodníkem. Ropucha i přes zranění svůj úkol jít se pářit k rybníku nezabalí a putuje svou cestou i za cenu smrti do rodného rybníku. Ken Miles si prostě nedá pokoj a neztloustne v gauči u televize, ale stále myslí, jak vylepšit svůj vůz, jak s ním srůst a slyšet vše, co ke svému dobrému chodu potřebuje. Ropucha i Ken využili svůj daný potenciál. Je jedno, jaký je, jakou má společenskou či druhovou hodnotu. Důležité je, ho žít!
Druhá lunární čtvrť je taky takovou výzvou, rozechvěním, vnitřním napětím až možná i úzkostí, z toho, zda jsem tam, kde mám být. Poslechne-li člověk toto napěťové volání, neboť napětí nutí zpozornět, nutí reagovat a neustávat ve svém konání. Věříme-li v jeho hlas, dostaneme se tam, kam patříme a ztělesníme přesně to, proč na světě jsme.
Nic není ztraceno. Kdo neví, kým je, ať se zaposlouchá do vnitřního napětí, on ho ten tlak, ten vnitřní daimon, jak by řekl Hillman, postrčí. V tom je napětí užitečné, v tom jsou kvadratury dynamické a nosné, neboť nutí ke konání a realizování našeho potenciálu. Podmínky v nadcházejících dnech budou příhodné. Jakmile však člověk tomuto volání začne naslouchat a chce-li, aby to věděli i druzí, měl by říct, kým je. Aneb jak napsal Albert Camus: Chce-li být člověk poznán, stačí, že řekne kým doopravdy je. Jestliže mlčí, nebo dokonce lže, umírá sám a vše kolem něj je neštěstím. Řekne-li pravdu, bezpochyby zemře, ale pomohl ostatním i sobě samému nejprve žít! Ropucha i Ken svým životem dokázali „říct, kým jsou“, tak to zkusme také.
Naslouchejme vnitřním napětím a od slov přejděme k činům! Váš Marluk 13.4.2020
