Na tento týden jsem měla zcela jiné plány, ale znáte to: „Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu svoje plány“. Mám tedy změnu a uvidím, k čemu jinému se mi tak nabídne příležitost. Změny totiž nejsou jen tak. Zkraje mě tedy děsně zasáhnou a je mi líto, že přišly a překazily to, co jsem si myslela, že bude. Jenže nějak se to stalo, že se trápím jen chvíli a vzápětí sleduji, k čemu změny jsou vlastně dobré. Zjistila jsem, že změny vždy přinesou něco, jakýsi „dárek“, který bych jinak nepotkala, natož že bych ho rozbalila. Nemyslete, píši o tom záměrně, neb jsme v období, kdy vyniká chvíli se naplňující a zas na chvíli uvolňující se konjunkce Merkura Epiméthea s Uranem v sextilu na Marta. Takže téma změn je jaksi stále na stole. Změnám v ústrety!

Minulý týden bylo novoluní a zatmění Slunce, které by mělo vynést na povrch staré zvyky a pořádky a hle, oscilace retrográdního Merkuru u bran Uranova království umí zatočit kolem pomyslného osudu. Přes veškerou sílu zatmění přináší tato konjunkce období, kdy je jiný pohled na věc tak blízko, že by bylo škoda ho nevyužít. Právě skrze nečekané změny, které by měly přijít náhle se může proměnit chod našich dnů a my se můžeme navě postavit k tomu starému, co zatmění připomnělo.

Hledat bychom ho měli v hájemství znamení Býka, které čerpá energii z toho, co je nám vlastní, co máme k dispozici jak po stránce fyzické, materiální – to, co vlastníme, tak po stránce duševní, neb i naše duševní dispozice jsou tím, co máme k dispozici. Můžeme tedy objevit jiný pohled na naše hospodaření, pracovní nasazení, na to, co máme či nemáme doma, na záležitosti tělesné kondice a našeho zdraví, ale také se můžeme podívat na zoubek našim zvykům a zaběhlým pořádkům. To je výzva!

Minulý čtvrtek, když bylo zatmění Slunce u nás sice nepozorovatelné, ale skrze to, že jsme všichni vzájemně propojeni, ať to víme či ne, vnímatelné, jsem jako obvykle byla v práci. Den hezky plynul, ale já věděla už od rána, že jeho obsah valím před sebou jako Sisyfos, neb už ráno jsem vstala s pocitem, že jsem utahaná jako kotě. Ale k věci. Později odpoledne jsem byla pozvána do studia 58 v Holešovicích na pracovní promítání filmu Světýlka scénáristky a režisérky Beáty Parkanové (možná znáte její filmy Chvilky, Slovo, kniha Moje vtipný peklo…) neb jsem pro ni něco málo dělala. Prostředí filmových studií znám jen z filmu, takže sednout si do pohodlného gauče v malé promítací místnosti a mít promítání jen sama pro sebe byl zážitek lehce euforický. Ovšem nadšení přešlo v zaujetí a pak v nelehké vzpomínání a čelení pravdě ve chvíli, kdy asi uplynula čtvrthodina filmu. Světýlka jsou filmem o jednom dnu malé holčičky před školního věku, která ráno vstane a dějí se věci… Film dost zřetelně ukazuje, jak zacházíme s dětmi ve chvíli, kdy vedeme tzv. dospělácké řeči. Víc asi nebudu napovídat, jen napíši, že je nutno film vidět, tedy až bude mít premiéru, neb je to dílo originální, současnou filmovou produkci přesahující v nápadu i provedení a po stránce obsahu velmi nosné. Ještě z něj budu čerpat při výuce astrologie, a to jak pro přiblížení některých pochodů mysli, tak pro tranzity, neb metafory tam jsou opravdu zásadní. Film svým obsahem, který čerpá ze vzpomínek samotné režisérky (tedy to staré) ukazuje novým a neotřelým pohledem malé holčičky, což přesně ilustruje astrologickou konstelaci, která na nebi zrovna byla.

Obsah filmu mě tedy dostal do vzpomínek na dětství mého syna a když jsem vylezla ze studia, dostala jsem se díky povídání s paní režisérkou na zcela jinou zastávku tramvaje, než z jaké jsem přišla. Tramvaj mě nečekaně zavezla na Palmovku, kde jsem před třiceti lety bydlela, když mě naši vyhodili z domu kvůli přijetí na teologickou fakultu. Do těchto míst nechodím, nemám tam cestu, takže jsem tam asi dvacet let nebyla. Vystoupila jsem z tramvaje a šla kolem domu, kde jsem bydlela. Dům byl černý a jako jeden z mála beze změny. Jinak se vše proměnilo, zmodernizovalo a dostalo nový dech a tu se to stalo. Zcela nečekaně se mi změnilo vnímání a já byla zas dvacetiletá holka, co jde na Metro, které má přímo před barákem, moc nepřemýšlí, jen kouká a šlape schody dolů. V Metru jsem se rozhlédla a dávala si dohromady, kam pojedu. Na chvíli nebyla současnost, žádné tři děti, které mám, tohle byl stav holky, co má vše před sebou a neví o tom. Bylo to zvláštní. V Metru mi došlo, že musím na Smíchovské nádraží, abych se dostala na autobus. A tak jsem jela. Při pohledu na mobil mi došlo, že jsem si doma zapomněla walkman (na kazety) a to mě na chvíli probralo. „Bože, dyť já jsem jinde.“ Lekla jsem se v duchu. A ještě v autobuse jsem si musela vědomě dávat dohromady souřadnice, v kterém že to čase jsem. Bylo to zvláštní, jako by i všechny stavy člověka od minulých, po budoucí byly vždy uschovány v přítomnosti a stačí něco a je možno zažít i cos jako cestování v čase.

Proč to píši? Protože mi touto příhodou došlo, co vše je jinak a díky ní jsem se na i na svou minulost podívala jinak. To jiné vyšlo především z toho, že se mi opět připomnělo, že jsem stále stejná, jen mám víc zkušeností. Dál mi došlo, že se mi věci opakují v jiných kulisách předstírajíc změnu, ale je to vlastně jedno z mých známých témat. Uviděla jsem, co udělat, abych jedno své téma neopakovala. To je zvláštní stav, který bych přála všem, neb je v něm síla udělat krok jinak. Tak se ho snažím dělat a čelit náporu zvyků a jít lehoučce jinak než dřív. To bych nám všem také přála, neb konstelace na to jsou stále dobré. Ve čtvrtek se proto nenechme převálcovat starými zvyky, a pokud už jsme od novu něco nepodnikli, udělejme krok, který nás vyvleče z rutiny zvyků. Je to důležité, neb v globálu asi nejde o jednotlivosti, co kdo udělá, i když, kdo ví, ale o to, aby co nejvíc lidí ochutnalo pocit vědomé změny. Pak může nastat změna v systému a ve společnosti a že nám je jí třeba…

Světlo na cestu k uchopení odvahy přeje Marluk