26. týden otevřel dveře létu. Máme za sebou letní slunovrat, zatmění Slunce a povodně. Zprávy prolétly éterem s různými komentáři leckdy s kritickou notou, která se dotkla dokonce i těch, co se za déšť modlili. Ti, kdo se daného přímo účastnili, na jedné straně žasli nad nebeským úkazem zatmění anebo pilně uklízeli následky povodní nemaje čas cokoliv komentovat. Nový týden oproti předešlému nepůsobí dramaticky a dá nám prostor zažít, strávit vše, co proběhlo tak, aby nám příval podnětů dával alespoň trochu smysl. Je to právě smysl, který hledáme a jehož zásluhou se umíme zvednout a pokračovat dál i přestože je kolem nás pomyslné či reálné zbořeniště.

Jak víte nosím na jaře žáby přes silnici, aby je auta nerozjezdila na kaši, neboť jejich pomalu se probírající organismus není ještě schopen rychlých pohybů, a tak jim cesta přes silnici často trvá i hodinu. Žáby se přenesou a tím se zabrání jejich ztrátám. Letos zásluhou počasí jsem nosila žáby každý den víc jak měsíc, o to víc mne vylekaly proudy deště v posledních dnech, které přiměly tyto nebohé tvory rozšířit své teritorium o nová místa, kde díky vlku a dešti hledat potravu.

Jedeme takhle v dešti s mužem autem domů a já si v duchu komentuji větve a listí na silnici, které strhl déšť. Hledím do dálky a vidím, že se na silnici listí pohybuje. Přibrzdíme a k našemu překvapení vidíme, že tentokrát to není listí, ale ropuchy. Zastavíme a hledíme na ně. Ropuchy sedí uprostřed silnice, čučí do deště vystaveny kolům aut, netuše, že to může být jejich chvilka poslední. Díváme se na ně a čekáme, co udělají. Ani po delší chvíli neudělají nic. Nedojde jim, že by měly odlézt z cesty. Nedojde jim v jakém jsou nebezpečí. Nedá se nic dělat. Vystoupím a samo, že nemám ani deštník ani pláštěnku a jsem v tu ránu durch promoklá. Přijdu k ropuše a ta, ani brvou nehne. Zvednu ji do dlaní a ona až po chvíli zjistí, že není na své mokré silnici ale v uprostřed dlaní, které ji kamsi nesou. Usadím ji okus dál v trávě a až tam se ropucha probere a mrštně odleze. Nastoupím mokrá do vozu a plíživě popojíždíme vpřed a já průběžně vystupuji odklízím ty nebohé tvory, které v euforii deště opustily svá bezpečnější útočiště i loviště. V duchu se děsím, že bude-li takto pršet, tak budu muset chodit zas sbírat žáby, neb jen cestou jich vidím deset přejetých. Co naplat, prostě jsem se jednou rozhodla, že jim budu pomáhat, tak hold budu muset.

Deštivé novoluní rozhýbalo obojživelníky, stejně jako rozhýbalo vodu, která z rybníku svedla potůček skrz naší dolní zahradu. Trávy vzrostly raketově a zahrada se zazelenala, záhony zarostly a slimáci sežrali vše, co se dalo. Jak radostně se zahradničí, když vám ptáci nejdříve vyzobou čerstvě zasetá semínka, a co překvapivě vyroste, schroustají slimáci. Nu, nic naplat, opouštím svou lamentaci. Včera odpoledne už nepršelo a tak jsem se jala zastřihnout révu, které se daří a vyplít záhon u plotu a trávu u domu. Uznejte, že mít na zápraží trsy divoce rostoucí trávy není dobrou vizitkou pro jakéhokoliv majitele natož pro majitelku venkovského domku. Vytahuji proto trávu z hlíny a už to vypadá, že se vše podaří, když tu, hle, u kořenů objevím schovanou ropuchu. Nedalo mi to si ji nepohladit. Rychle jsem vrátila napůl vytažený drn na své místo a ropucha si hned zas zalezla do jejího stínu. Sedla jsem si na lavičku a uvědomila si, že vrostlá tráva přímo o domu je vlastně pěkná a navíc je útočištěm ropuchy, což jsem shledala pro sebe zajímavějším, než mít u domu vzorně upravený travní porost. Nuže, tak to vidíte. Stačí dát věcem smysl a už se s nimi nemusí nic dál dělat. Ubylo mi práce a na dotěrné dotazy sousedů o tom, proč nesekáme trávu u baráku mám taky slušnou odpověď.

Takhle je to ze vším. Dění je třeba rámovat smyslem. To není činnost mechanická. K tomu, abychom něčemu dali smysl potřebujeme trochu času a prostoru, aby se smysl objevil. Může na nás vykouknout sám, jako na mne zadek ropuchy (viz fotka v příloze), častěji však smysl musíme chvíli hledat. Když ho však najdeme, máme se oč opřít a snáze pak ovládáme a používáme svou vůli jednat v souladu s tím, co chceme a co je třeba udělat.

Z pohledu astrologie budeme celý týden hledat cestu k tomu, jak do praktického života prosadit impulz novoluní. Vzpomeňme, že nov se odehrál na prvním stupni Raka, tedy v okamžiku slunovratu. Zaznít by tedy měla témata ohledem naší reorientace, nebo také témata spojená se zatměním – jako jsou návraty do minulosti. Ultra levičáci v Německu postavili na zatmění sochu Lenina, jiní nadšenci zas síť 5G, další si uvědomili, že boj o místo na planetární orbitě je plném proudu a ti v Číně zas, že je nutné pokračovat v politice prosazení „humanitárních cílů Číny“ ve všech zemích světa, zejména pak v Evropě. Právě od tohoto týdne se ukáže, a jak vidíte už ukazuje, kam se společnost zásluhou karantény dostala, zda jsme se změnili, nebo zda v klidu zaklekáváme do starých kolejí, jakoby se nic moc vlastně ani nestalo. Je to zvláštní uvědomit si, že bychom měli měnit směr a vykročit jinak, ale zároveň máme v sobě a kolem sebe tolik pout, která nás drží stále ve stejné rovině. Jen myšlenka na změnu je zapuzena tisíci dalšími, které názorně dokládají, jak je změna dnes jako jakýkoliv další den vlastně nemožná. Kruh se uzavírá a člověk zůstává na chvíli zahanben vlastní neschopností udělat něco jinak, lépe, důrazněji, nebo se dokonce vůči někomu, něčemu vymezit a vstoupit do potenciálně možného konfliktu.

26. týden vyústí do první čtvrti. V lunárním cyklu jsme ve fází otevřeného hledání a zkoušení toho, do čeho nás novoluní dostalo. Takže máme před sebou dny, ve kterých bychom na sebe neměli spěchat. Vytlačit něco na povel, prostě a jasně nejde, ač bychom to často rádi. Tlak, spěch a vlastní náročnost a značné osobní limity se ukážou jako naprosto omezující, chce-li člověk něco opravdu řádně udělat. Radou je nic nehonit a nespěchat. Sama vím, o čem píši, neb dnes mi moji soustředěnou práci rušily požadavky druhých lidí až do té míry, že k soustředěné práci jsem se dostala až odpoledne. Jak žalostné, když jsem si na sebe samou vymyslela bič v podobě horoskopu, který, a tady pozor, v pondělí nejpozději v poledne vypustím do světa… Nu, nevypustím. V poledne jsem zamáčkla slzu zoufalství a jednala v duchu toho, co se zrovna vyvrbilo a doufala, že se k práci dostanu. Dostala jsem se. Dětem jsem postavila stan a ony si tam hrají a já už konečně mohu psát.

Tohle je vlastně taková metafora pro první lunární čtvrť. Impulz novu něco chce, stejně jako já chtěla v klidu psát, ale rezidua minulosti ho dohání a on se s nimi musí popasovat a přitom neztratit ze zřetele svůj cíl. Jako na mém příkladu. Musela jsem vyřídit neodkladné emaily, telefonáty, požadavky rodinných členů, dětí, slib na hlídání sousedovic holčičky, péče o zvěř, postavit stan, uvařit, což všechno byly úkoly, které vyvolala činnost předcházející mému záměru psát. Impulz novu je v první čtvrti taky rušen požadavky z měsíce předcházejícího a nový záměr si přesto musí udržet pozici ve vědomí. Tedy tento týden si hlavně udržme cíl a směr svých aktivit a nebazírujme na dokonalosti či rychlosti. Jde o to, udržet si to, co chceme a přitom se vypořádat s tím, co musíme. Jedno pro druhé neopouštět ale pomalu a jistě se uvolňovat z pout minulosti.

První lunární čtvrt proběhne v neděli. Bude to docela zajímavé, neboť Měsíc bude navíc účastníkem velkého vzdušného trigonu spolu s Venuší Jitřenkou, která už od čtvrtka nebude retrográdní a Saturnem. Jitřenka zazáří, nabere svůj nebeský směr, který je v mýtech spojen s budováním nebeských paláců, kterým se v této své fázi věnuje. My zas můžeme zjistit, že tvořivé síly v nás  narůstají. Ba co víc, že máme vizi a podporu lidí, kteří s námi jdou podobným směrem. Až v dalším týdnu na sebe můžeme začít klást větší požadavky. V těchto dnech se snažme udržet svůj směr, pro který jsme se rozhodli.

S přáním, ať se nám daří držet směr a zbude nám tak vůle k tomu nechat něco jen tak divoce růst, protože právě to, co neodpovídá ustáleným estetickým nárokům, může být pro jiné skrýší život zachraňující.  Vaše Martina Lukášková.