27. týden nás vede do úplňku a otevírá dny vhodné pro akci. Dny mezi první lunární čtvrtí a úplňkem bychom obecně měli vnímat jako jasnou výzvu k akci, i přestože její výsledek není nijak zaručen. Myslím tím, že není od věci udělat to, na co se vnitřně chystáme a sbíráme odvahu, ale zatím jsme ono neudělali, neboť stále přemítáme o tom, jaký by to mělo či nemělo dopad.  Ano, ono pověstné kdyby… Dny po první čtvrti jsou jako kopanec do zadnice, a kdo se nenaštve, ale naopak ho přijme jako výzvu a riskne svou akci, nezdá, že výsledek není tak hrozný, jak si ve svých představách navymýšlel. Nikdo však dopředu výsledek nezaručí. Je třeba odvahy. Aneb právě zde bychom mohli hledat zdroj přísloví: Odvážnému štěstí přeje! Je třeba se odvážit, tj. koncentrovat se do svého srdce, které venušinsky umožní, aby vůle tedy solární princip zavelel a tuto výzvu po celém organismu roznesl merkutriální princip, martická funkce mobilizovala svaly a rozhodnutí nás vedlo vyrazit tam, kde cítíme nový jupiterský cíl. Přitom se však neohlíželi po jiném, což zas zaručuje a umožňuje funkce saturnská.

Středa spojí Slunce s Merkurem v dolní konjunkci, což není jev nijak neobvyklý, opakuje se třikrát do roka, ale na druhou stranu, je to počátek nového cyklu mezi Sluncem a Merkurem a my bychom ho neměli brát na lehkou váhu. Letos k dolní konjunkci Slunce a Merkura došlo 26. února, dochází 1. července a dojde 25. října. Jsou to jaké si kalendářní milníky, které otevřou prostor pro nová témata a oživí mezilidský diskurs a tím i dění ve společnosti. V únoru jsme měli za dveřmi koronavirus, jaké téma klepe nyní na dveře, je nasnadě hned, jakmile otevřeme nějaké zpravodajské médium. Jenže současná dolní konjunkce Merkura a Slunce je spojena Rádlem s Měsícem a Uranem (planetární konfigurace sestávající ze sextilu, trinu a opozice). Z toho možno usuzovat, že by se mohly do našich soukromých životů i života společnosti dostat uranské nápady a výzvy. Uran je spojován s proměnou, která boří příliš zatuchlé hradby a stěny našich vlastních osobností a nahlodává pevnost společenských status-quo. Nuže, je tu tedy naděje v podobě melodie, kterou udává lunační rytmus a na nějž navazuje Uranův řízný ráz, že se může rozehrát vcelku neotřelá skladba. Citliví by k ní měli být všichni, ale nejvíce ti, kteří mají ve středu narozeniny a dále ti, co se narodili se Sluncem na 10°Býka, kde je nyní Uran.

Přemýšlím-li o tom, co psát pěkného k těmto dnům, nemohu opomenout příhodu z brožovaného života, aneb jak venčit psa. Jak možná víte, či nevíte, od svátku všech žen máme doma psa jménem Justy. Je to tzv. pouliční směs trochu labrador, staford a snad i vlčák. Povahou zvídavý, zkušenostmi krapet ovlivněný, doma však nesmírně poslušný a bezproblémový pes se stává na ulici a ve městě psem s okamžitou ztrátou mozku. Jdeme s dcerami a psem pro vysvědčení, neb Justyho nemůžeme nechat doma samotného. Má separační úzkost, jako následek předešlé „péče“, zdůrazňuji slovo péče,  jeho majitelů. Předání vysvědčení je záležitost odbytá během chvíle, a tak si říkám, že psa vyvenčím a procházkou zabiji čas. Procházka je samozřejmě zahájena tím, že se pes hnedle před školou vyprázdní. Já chvatně sbírám do sáčků, které mi visí jako kolt proklatě nízko, měkká hověna. Ano, jedno nestačilo a snáším nelibé pohledy dalších rodičů… No, co jim mám vysvětlovat? Stejně by nepochopili. Pak už jdeme alejí směrem k zámku a je nám dobře. Justy si poskakuje, čuchá a značkuje kde co. Já si přemýšlím o tom, co se mi v noci snilo a pak o tématu v přípravě na symposium. Pomalu dojdeme k zámku, kde se chodník v zatáčce volně otevírá do silnice.  Pro Justyho jako by otevření chodníku do silnice znamenalo jednoznačnou výzvu – vstup. Vstoupí, aniž by si uvědomil nebezpečí. Naštěstí auta v tomto úseku prudké zatáčky u zámku mají povolenu maximální rychlost 30 km za hodinu, a tak řič autobusu mířícího na Prahu, šlápne na brzdu a zastaví psovi u nosu. Ten však zcela ignoruje masu kovu, která se mu vedle těla zvedá až kamsi do nebe a směle si začne očichávat jeho přední kola. Já už jsem dávno mimo svůj klid. Ano, opět pochybení, příval prudkých emocí a laťka zenového mistra se opět posouvá a ztrácí v nedohlednu. V návalu úzkosti volám, ba, co víc, řvu na psa: „K noze”, ale on jako by neznal tohoto pokynu a nepoznával můj hlas a jeho melodii, se chápe očuchávat další situací zastavená auta. Rvu za vodítko. Servu, to se jinak napsat nedá vyjádřit, psa k sobě. Justy se na mne podívá s výrazem: „Něco bylo špatně, miláčku?” Neodpovím. Zoufale se rozněžním a prchám z místa činu. Letmým pohledem vidím, jak se autobusák směje a lidi si mne významně prohlíží. To už ale mizím v zatáčce. Jakmile je klid, uvědomím si, že touto cestou musím jít i zpět. Ne, odpovím si. Vzápětí si uvědomím, že tohle je nejrychlejší cesta zpět a že nebudu ustupovat a risknu akci znovu. Nabývám pevného přesvědčení, že tohle zvládnu a už zas kochám rozkvetlými jasmíny, které se snaží provonět výfukovými plyny zamořené území.

Po chvíli se vracíme zpět ke škole a blížíme se k úseku zatáčky. Držím psa vedle nohy, za hlasitého velení: „K noze, k noze…” a pes poslušně jde vedle mne a k mé radosti projde i onu zatáčku, míjí zámeckou bránu, nevstupuje do vozovky, drží se u nohy. Jaká radost a pýcha majitele, že jsme vše zvládli. Na boční cestě lemované starými lípami, směřující do zámeckého anglického parku mu láskyplně dám volno a pustím vodítko na nejdelší možnou délku a jdu klidně za ním. Zatáčku jsme zvládli, takže pohoda. Radostné rozpoložení mi naruší projíždějící SUV, které se přiměřenou rychlostí zastaví až o psa. Justy totiž před auty jak patrno neuhýbá. Nu, nová zkušenost, neb u nás na polosamotě moc aut neprojede. Paní třeští oči na psa, pes očichává auto a já řvu na Justyho a přitom tahám za vodítko, seč mi síly stačí. Justy udělá malou poklonu, vysmekne hlavu z obojku a prázdný obojek je na povel rovnou u mé nohy. Nezbývá než naprosto primitivním a způsobem psa zalehnout a držíc se jeho srsti ho odtáhnout na kraj cesty.

Po té, co mu nadám obojek a konečně se tedy vracíme ke škole se mi příhoda propojí s první lunární čtvrtí. Jak? V podobenství se zatáčkou. Zatáčka je ostrá a my do ní nevidíme, ale musíme vjet. Kritický moment je ten, že tam prostě musíme i přestože nevíme, jak výsledek dopadne. Zda projedeme, nebo neprojedeme. Když však věc riskneme a vjedeme do zatáčky, může se stát cokoliv. Může na nás číhat pes Justy, který se zrovna bude chtít projít pod koly vozu, nebo nepozorný řidič, spadlý kus dřeva, zablokované auto, opilý bezdomovec a kdo ví, co vše je ještě možné. Na vše se člověk prostě nepřipraví, ale když se koncertuje, udrží si pozornost, pak se dá případné „nečekané”, vychytat.

27. týden je týden po průjezdu zatáčkou. Kdo se odvážil či ještě odváží do ní vjet, by měl pamatovat na to, že cesta pokračuje dál. Jakmile vybereme zatáčku, tak je třeba být hotov k akci. Nebrblat a jednat, neboť tempo se zvýšilo a úplněk na nás už mává. V neděli se mu podíváme do tváře. Má-li vše dobře dopadnout, je třeba se nebát jednat, i přestože nevíme, jak věci přesně dopadnou.

V neděli nám úplněk prozradí, zda jsme dokázali čelit tlakům z minulosti, neboť novoluní bylo i zatměním Slunce. Dozvíme se, zda jsme si dokázali udržet víru a naději a zda můžeme překonat překážky i staré zvyky, bez obav, že bychom na prožitém ustrnuli, či zda máme sílu vypořádat se starými strukturami a vykázat je tam, kam patří, totiž na smetiště dějin.

Z pohledu Sabiánských symbolů se má úplněk takto:

Slunce stojí na Rak 14°: VELMI STARÝ MUŽ, OTOČENÝ TVÁŘÍ SMĚREM K ŠIRÉMU TEMNÉMU PROSTORU NA SEVEROVÝCHODĚ

Klíčová myšlenka: Naplnění v transcendující a neměnné moudrosti.

Původní znění symbolu, jak ho Elsie Wheelerová odezřela, je Starý muž sám čelí temnotě na severovýchodě. Je zde patrný důraz na samotu stáří, která je však podpíraná nabytými zkušenostmi a odstupem umožňujícím čelit temnotě. Tahle tma však není tmou hrůz a děsu či temnou smrti. Temnota severovýchodu je branou k vesmíru, který jedince přesahuje. Je temnotou, kterou nelze smysly obsáhnout. Jen vnitřní zrak starého muže tuší, že je plná světla. Tam míří jeho cesta, jeho soustředěnost. Tam bude čekat na proměnu, kterou dokáže jen smrt. Symbol může působit melancholicky či pochmurně, ale opak je pravdou. Je to obraz veliké naděje a síly lidstva, kterou v sobě tu a tam jedinci zachytí. Čelí pak tomu, co je čeká, beze strachu, klidně a přímo, jako stařec v našem symbolu. Čím víc lidí se takto tváří tvář severovýchodu objeví, tím lépe. Slunce tedy vtiskne Měsíci zprávu o tom, že se brány severovýchodu otevírají a vítají každého, kdo se rozhodl přestat se bát samoty a trvá si na své pravdě, a jak dodává Rudhyar v Mandale.

Měsíc na tuto zprávu odpovídá obrazem Kozoroh 14°: STARÝ BASRELIÉF VYTESANÝ V ŽULE, SVĚDEK DÁVNO ZAPOMENUTÉ KULTURY

Klíčová myšlenka: V každé kultuře je přítomno úsilí ­ objevit to, co má stálou hodnotu, a nechat stranou vše nepodstatné.

Nejdříve nezbývá než citovat Rudhyara, neb jeho slova pěkně štymují se současným děním: „V době, kdy téměř v každé zemi lidé zpochybňují a prověřují platnost tradičních věr a obvyklých postojů, se stává nutností oddělit stálé hodnoty a velké principy či symboly od množství individuálních zvyklostí a společensko-politických pochodů, které tolikrát zvrátily či dokonce zmařily původní ideály své kultury. Musíme se ze všech sil snažit osvobozovat tyto ideály od divokého bujení osobního a třídního sobectví, od chtivosti a ambicí, tolik vlastních lidské povaze, a učit se oceňovat výlučnost toho, co je nesmrtelným základem-semenem jakékoli kultury i její duchovní sklizní – a potažmo základem jakéhokoli trvalého, dokončeného díla, výsledku nezdolného úsilí člověka o dosažení tvůrčí dokonalosti.”

Jak patrno otisk starcovy neochvějné stálosti v pravdě se promítne do starého basreliéfu, který je připomínkou tradic a kultur dávno minulých. Lidé si sále potřebují něco stvrzovat pomníky a reliéfy, stavět či bourat sochy, zobrazovat symboly a znaky. To, co je důležité, je neztratit se v řvavě různorodých názorů, tlaků a osobních privilegií. Fanatismus a bláznivé dění současné společnosti je  symbolizované právě probíhající konjunkcí Jupitera s Plutonem. Divoké ničení soch a touha po spravedlnosti v rolích, které jsme si ve společnosti stanovili, však opět páchá škody, neb ničí a zakazuje, místo aby opravdu v hloubi proměňovala k hluboké a čisté víře a rozhodnosti naplnit ušlechtilé ideály. Historie nás učí, že se mnohé opakuje. V těchto dnech bychom se měli vyvarovat opakovat tytéž chyby a slepě, fanaticky či příliš emotivně něco strhávat, zakazovat či odmítat. Budiž nám připomínkou starcův nadhled, který se zrcadlí v jeho laskavých, klidných očí, jež na svém temném pozadí odráží zářivé světlo tmy, co které hledí.

Jak patrno otisk starcovy neochvějné stálosti v pravdě se promítne do starého basreliéfu, který je připomínkou tradic a kultur dávno minulých. Lidé si stále potřebují něco stvrzovat pomníky a reliéfy, stavět či bourat sochy, zobrazovat symboly a znaky. To, co je důležité, je neztratit se v řevu různorodých názorů, tlaků a osobních privilegií. Fanatismus a bláznivé dění současné společnosti je  symbolizované právě probíhající konjunkcí Jupitera s Plutonem. Divoké ničení soch a touha po spravedlnosti v rolích, které jsme si ve společnosti stanovili, však opět páchá škody, neb ničí a zakazuje, místo aby opravdu v hloubi proměňovala k hluboké a čisté víře a rozhodnosti naplnit ušlechtilé ideály. Historie nás učí, že se mnohé opakuje. V těchto dnech bychom se měli vyvarovat opakovat tytéž chyby a slepě, fanaticky či příliš emotivně něco strhávat, zakazovat či odmítat. Budiž nám připomínkou starcův nadhled, který se zrcadlí v jeho laskavých, klidných očí, jež na svém temném pozadí odráží zářivé světlo tmy, co které hledí.

Odvahu žít a překonávat překážky přeje Martina Lukášková