O novu jsem psala minulý týden, teď pro změnu něco ze života.

Před časem jsem musela nocovat ve své kanceláři v Praze. Když na to přijde, lehnu si na pohovku a mám klid. Jednu noc moje záda prosezené matrace vydrží. Tak tomu bylo i tentokrát. Ráno jsem vyskočila ze svého Záhořova lože a pěkně šup nohama rovnou do vody. Jaké bylo moje překvapení, když jsem místo zátěžového koberce měla pod nohama mokré bahno. Z části zafungovala fantazie táhnoucí se rozespalostí do svitu slunce, částí přispěl úlek a zbytek už dokreslila realita zcela nacucaného koberce vodou. Rychle jsem odskočila na sušší část a dívala se na tu pohromu. Netrvalo mi dlouho, abych zjistila, že teče radiátor. V učebně jsem u vařiče našla malý kastrůlek, který se svou výškou vešel pod radiátor a začala odklízet věci, které jsem samozřejmě měla schované za gaučem. Tušení se potvrdilo. Byly už notně nasáklé smrdící tekutinou. Za své vzaly tisky, xeroxy knih, papírové panely z 1. astrologické výstavy, knihy a mnohé další. Na slzy v tu chvíli nebyl čas. Vše jsem rozvěsila po učebně a balkónu a jala se jednat se správcem objektu. Pan správce mne uctivě vypoklonkoval s tím, že právě nastoupil do důchodu a odkázal mne na svou nástupkyni. Ta se nakonec na situaci přijela podívat, ale řekla, že topenáře sem dostane až další den, a že mám vodu tedy z kastrolku vylévat do druhého dne, aby pohroma nebyla tak hrozná. V praxi to vypadalo tak, že jsem si musela sjet na Vinohrady ke kamarádce pro pekáč, který se svou výškou vešel pod radiátor a svým objemem byl větší než můj ubohý plecháček. I tak jsem musela á dvě hodiny vylévat pekáč, neb se naplnil po okraj. Což přes den to šlo, ale v noci jsem padla únavou a i přes svou snahu se vzbudit, pekáč přetekl a přidal tak na škodě. Třetí den mé pohromy a bytování v kanceláři se konečně dostavil topenář, uzavřel oběh vody a řekl, že odpoledne vyměnění očividně prasklé topící těleso. Tak se i stalo. Celá příhoda má dohru. Zničený koberec je jako jediný pojištěný a tak podlahová krytina bude vyměněna. U té příležitosti jsem se rozhodla po dvaceti třech letech přeměnit interiér a krapet ho zmodernizovat. Rozhodla jsem se pro změnu!

Svěřuji se vám s tím proto, že jsem právě tuto neděli, kdy bylo novoluní, přišla do kanceláře a jala se ji vyklízet. Vystěhovala jsem staré křeslo, židle, knihy a přitom narazila na záznamy z let minulých, na fotoalba z dob, kdy jsem kancelář rekonstruovala, neb v ní bylo původně nahrávací studio Pantonu a v mém kanclíku se nahrávaly všechny pohádky vycházející na deskách Pantonu. Je to fajn pomyšlení vědět, že v místě, kde sedíte, četl do mikrofonu například Karel Hӧger nebo Vlastimil Brodský. Nu od snění k práci. Vyklízím všechny ty stopy minulých dob a je mi čím dál tím víc nějak těžko u srdce. Před dvaceti lety, když jsem se rozhodla pro změnu, byli při tom moji kamarádi a pomohli mi. Teď jsem na to sama, neb každý toho má až nad hlavu sám. Do mé duše se začal vkrádat smutek. Vše vyvrcholilo tím, že jsem se pokusil kladivem rozbít sedačku jata představou, že bude-li rozbitá, poskládám snáze její ostatky do Prokopa Diviše.

Pardon, vsuvka. Prokop Diviš je jméno mého auta, které jsem si opatřila z bazaru a je konečně tak velké, že se v něm dá i stěhovat objemnější náklad a hlavně, vážení, vejde se do něj celá moje rodina skýtající čtyři lidské bytosti, dva psy a kocoura end naše krámy. Uznejte, že takový vůz, schopný pojmout všechny členy rodiny, si zaslouží silné a hrdé jméno jakým je postava Prokopa Diviše, který si bleskosvodem podmanil elektrické výboje rozbouřené oblohy. Proč mne napadlo zrovna jeho jméno…to nechám na vaší fantazii. Prostě mi přišlo na mysl, tak se analytikové snažte přijít na to proč?

Ovšem zpět do kanceláře. Vypravování jsem opustila ve chvíli, kdy stojím s kladivem nad částmi gauče a snažím se je rozmlátit, neb o rozložení jeho pevné konstrukce jsem se ani nepokoušela. Po mém naléhavém a urputném bušení se nic moc s gaučem nestalo. Začala jsem v duchu nadávat a ještě silněji bušit do konstrukce sedadla, leč to drželo a nepovolilo. Jasně se ukázalo, že mé rány jsou ranami slabé ženy. V době novu, což mi v tu chvíli samo nepřišlo na mysl, jsem začala jednotlivé díly sedačky svážet výtahem k Prokopovi Divišovi. V zápalu rozhodnutí, že změna je nutná, jsem složila zadní sedačky v naději, že ještě zvětším zavazadlový prostor a začala skládat díly gauče do vozu. Jisté je, že Prokop Diviš dovede zázraky, ale nafukovací není. Konstrukce gauče je ještě stará dobrá práce tedy masiv, a ten jen tak rozebrat nejde. Nakonec se mi podařilo hlavolam složení dílu vyřešit a krom křesla, jsem alespoň naložila všechny díly gauče.

Vrátila jsme se do stěhováním rozbordelené kanceláře a nad její bídou se dala do pláče. Najednou mi bylo zle z toho, co všechno mám za sebou, z celé té minulosti, která mne přivedla až do bodu, kdy ji musím odvrhnout a posunout se dál. Ono se to dobře řekne, ale těžko udělá. Jak silně jsem cítila, že nic nechci měnit, že to, co je, je dobré a stačí, a že vlastně zničená podlaha nevadí, prosezená sedačka se zakryje a oprýskané skříňky přetřou… Do toho mnou procházel druhý proud revolučně-odborové nálady, který si razil svou cestu silnými a odvážnými hesly typu: Vše vyhoď! Nedívej se zpět! Nelituj se! Tuhle přísnost rozpustil až hlas Iggyho Popa s písní Sunday z velmi povedeného alba Post Pop Depression a i moje nedělní depresivně zoufalá chvilka vzala za své. Iggy mi pomohl otočit zrak směrem do budoucnosti. Seděla jsem za volantem a Prokop Diviš bručel po dálnici směrem k domovu a moje srdce už jasně vědělo, že prostě není cesty zpět.

Jakmile se vynoří nový tón, je třeba se ho chopit a otevřít se změně. O tom, že se přitom zároveň dotýkáte minulosti, která má své emoční kouzlo se tolik nemluví a už vůbec ne o tom, že vyhodit a utřídit nashromážděné věci za desítky let je jako rovnat vlastní pozůstalost. Dcerka, kterou jsem si vyzvedla na nádraží, mi cestou povídala zážitky a já si přitom uvědomilo toto:

Na stěhování a vyklízení vlastní pozůstalosti nemá být člověk sám.

Jakmile se rozhodnete pro změnu, je třeba naslouchat jen tomu, co z ní plyne nového.

Nechcete-li zkamenět jako Lotova žena, není možné se otáčet zpět, jinak nic nezměníte.

Nový lunární měsíc je pro mne ve znamení proměny, však vám výsledek ukážu a podám zprávu, jak to všechno dopadlo. To, oč mi tentokrát šlo, je podpořit ty z vás, kteří něco mění, aby nezapomněli na to, že ve dvou se to lépe táhne a na krok do neznáma, není člověk nikdy sám. Nakonec nedělá to v daném čase sám, někde na planetě se pachtí se změnou další člověk, jen ti dva o sobě neví. Navíc většinou v takovou chvíli ani netuší, že je s nimi v takovou chvíli celý Vesmír, neb změna je motorem celého Univerza. Změna vytváří příležitost k tvorbě! Tvorba je pohonem všeho ve Vesmíru.

Pěkné srpnové dny, neb tento týden nebude zas tak špatný. V noci ze čtvrtka na pátek kol půl desáté si lehněte na trávu nebo vykoukněte z oken, neb umožní-li počasí, uvidíte roj Perseidů. Váš Marluk