Čtvrtý týden roku začal pěkně zprudka. Po prodlouženém víkendu, kdy jsem učila, jsem si jela na pár hodin pročistit hlavu do Vacíkova, malé vesničky pod Rožmitálem pod Třemšínem. Zde bydlí moje kamarádka Iveta, statkářka, to se jinak napsat nedá, neb tato postavou drobná žena, v podstatě sama opravuje starou zemědělskou usedlost. Aby toho nebylo, málo snaží se postupovat postaru, takže místnosti mají hliněnou omítku, kuchyň speciálně postavená kamna s píckou, kamínkovou koupelnu a mnohé další včetně konopné izolace a konopné fasády. Dnes, v pondělí si pozvala Dominika Grohmanna, aby jí prořezal ovocné stromy. Dominik si říká potulný sadař a specializuje se na návrat ovocných stromů do krajiny. (Více o něm na http://www.potulnysadar.cz/)Vysazuje stromy do přírody, jak sám připomíná, zdůrazňuje tak funkci ovocných stromů jako překlenovacích mostů spojujících člověka s divokou přírodou. Přitažlivost plodů, totiž vábí člověka vstoupit do krajiny a taky se pak o ní starat. Krom toho, že je Dominik příjemný muž, je to taky člověk, na kterém je vidět, jak má svoji profesi rád. Co slovo, to důležitá informace prověřená praxí. V jeho přítomnosti si člověk odpočine, neb pozorovat a sdílet s ním jeho pohled na život a nasazení, které má, je nesmírně příjemné a přínosné. Navíc má jeho snažení hlubší smysl v tom, že od šedesátých let, se do krajiny příliš ovocné stromy nevysazovaly a jak stromy stárnou, začínají se z krajiny vytrácet.

Iveta si ho pozvala podruhé, a tak jsem věděla, do čeho jdu. Začali jsme znovu od piky a znovu si prošli řez mladého a dospělého či starého stromu. Opakování je matka moudrosti, neb to, co jsem věděla, jsem si upevnila a nové objevila, neb krom jádra, řekl Dominik zas nějaké nové poznatky a zkušenosti. Ukázal nám, jak je důležité dívat se na stromy, na živé organismy, v kterých koulují živiny a voda, a které se snaží, aby koloběh živin a šel v souladu s fotosyntézou. Poslouchala jsem jeho slova, dotazy přátel, kteří se sešli přiučit a znovu se přesvědčila, že když se člověk zastaví a chvíli se dívá, objeví víc, než viděl na první pohled.

Člověk se zadívá na strom a vidí, jak se od kořene k nebi klene, vine, stáčí či přímí hlavní proud, který vytvoří to, čemu říkáme terminál. Směr od země k nebi tlačí k tomu, aby větve soutěžily o to, která se stane terminálem, tedy vrcholem, dosahujícím nejvýš, a od kterého se pak do všech stran rozkládá koruna stromu. Věnujete-li pozornost mladému stromku, který nasazuje na korunu, bude vám to hned jasné. Uvidíte, jak všechny větvičky spěchají a touží přesáhnout další a získat tak pro celý stromek dostatek světla a prostoru. Uvážíte-li, že jak nahoře, tak i dole, pak se vám začne hlava točit nad představou kořenového systému, který je na tom podobně. Kořeny při prorůstání a hledání živin se propojují a proměňují svůj tvar dle překážek a složení podloží, čím vytváří složitou síť vztahů. Oproti tomu koruny stromů se proplétají s korunou jiného stromu jen z nejvyšší nouze. Raději se větve ohnou, otočí, jen aby měly svůj vlastní přístup ke světlu. Dívám se na stromy připomínající svou holostí své kořeny, prorůstající do šedobílého nebe a žasnu nad jejich krásou a opětovně si říkám, že je-li někdo původními obyvateli země, jsou to stromy. Ovocné stromy jsou pak unikátní „rasou“, která svými plody láká a spojuje další obyvatele země do mezidruhových vztahů a mezidruhové komunikace. Však si to představte, že si utrhnete u cesty třešně, kterým neodoláte vy, ale ani srnci, ve větvích se o plody perou pěvci a ve větvích, na kmeni i dole na zemi čekají zástupci hmyzí říše, kteří žijí z plodů či z jejich tlení. Jedna třešeň tak propojí tolik druhů. Pak si představte jabloň, která vám nabídne sladkokyselé letní jablko, a vy osvěženi jeho chutí vykročíte podívat se dál, co je za sadem, či co to je za další strom opodál. Ovocné stromy spojují a svými plody lákají do spojení ty, co by se za jiných okolností tak snadno nepotkali.

A tak stojím s Ivetou na její malebné zahradě, dívám se na ty devadesátileté hrušně, které jsou zapsané v kronice vesnice, a které právě dostávají prosvětlovací kůru, poslouchám Dominika a splývám s prostorem zahrady. Stromy nás pozorují, i když tak napůl v mrákotách, neb mají zimní klid a cirkulace živin je na minimu.

V teple kuchyně s vysokou klenbou pokrytou hliněnou omítkou voní jídlo a Iveta se svojí nejlepší přítelkyní Janou už chystají jídlo. Vše je natolik chutné, že si musím dávat pozor, abych snědla jen svou malou dávku, neb při větším objemu jídla by se mi jisto jistě chtělo za volantem spát.

Cestou domů si rozvrhuji práci na úterý, neb to je ještě Měsíc ve Střelci a před novoluním, tudíž ideální čas na řez. Nemám toho tolik. Mladých stromků mám pár a díky Dominikovi, znám fígl, jak stromy podpořit a minimalizovat újmy.

Tohle píši také proto, že chci připomenout, abyste se zastavili a právě v těchto nadcházejících dynamických dnech, trochu déle sledovali holé koruny ovocných stromů. V zimně totiž stromy mluví ze spánku. Tvarem koruny a strukturou rozkošatění větví dokážou vypravovat nejenom příběh svého života, ale i prostoru kolem nich a to vše občas, má-li pozorovatel opravdu trpělivost a teplé boty, mu proloží historkou z dění pod zemí, neb jaká koruna, takové kořeny. Stane-li se život příliš hektickým je naslouchání příběhům stromů výtečnou činností umožňující regenerovat síly a přitom se něco nového dozvědět.

S přáním, ať se nám podaří stromům naslouchat a také během letošního roku vysadit do volného prostoru nějaký ovocný strom Marluk 20. 1. 2020.