Jak patrno, napětí začátku týdne už ukazuje své „výsledky“. Nejsem tomu ráda. Jedna ze světa: Erdogan už operuje, jak se zabíjení říká, na hranicích Sýrie za tichého souhlasu USA a zatím nejasné reakce Ruska. (Přímo se nás to netýká, ale to je jen zdání. Ukazuje to, co je ve hře a tou je stále jen a jen obchod, nic víc.) Dvě z Čech: Vedení Prahy přiostřilo a Peking vypověděl partnerství s městem. Mohli jsme postřehnout návrat k tomu, co je „pravé“ a to v podobě představení nové kampaně ODS.  Strana se konečně vybarvila, reformovala a očistila a může se svobodně přihlásit k ochraně životního prostředí reformou hospodářství a podporou rodičů. (Uf, což o to cíle jsou to dobré, ale je to na mne silná káva, neb jim to po všem nelze věřit a smrdí to využíváním tématu životního prostředí, dle hesla, kdo dřív přijde, ten mele, aneb „my v ODS jsme na to upozorňovali jako jedni z prvních, dokonce jsme si to dali do programu“. Ta rozkoš, užít si prohlášení hlavy státu, že bude vyznamenaný Václav Klaus, s minulostí ODS a s jasným postojem, že se nic od lidí škodlivého na planetě neděje…,což krásně ilustruje, jak se cíleně na všech stranách pracuje pro to, aby se nůžky rozevřely a společnost ostře názorově rozdělily a tím se zabránilo jakékoliv snaze o spolupráci.) Nu, výčet by mohl pokračovat. Proč s tím začínám je, že je třeba mít aspoň nějaké povědomí o tom, co se děje. Jakmile se o věci veřejné přestaneme zajímat, tak se všem u vesla, vesluje mnohem lépe, neb si směr a tempo určí sami.

Pro mne to byly dynamické dny, kdy jsem byla víc v práci než doma. Přinesly vydatný déšť a celá zahrada je opravdu pěkně podmáčená a cestu zdobí velké louže. Paráda. Po takovém dešti mám radost z ranní předpovědi počasí, která slibuje teplý víkend. Jsou před námi dny, ve kterých by se měly do popředí dostat naše city a emoce. Barvy podzimu tomu hrají do noty a ukazují rozmanitost barev a možnosti vyjádření proměny. Proměna je totiž smyslově uchopitelná. Nejenže je vidět, když se na ni zaměříme, ale i cítit. Kdo chodí s nosem natahujícím všechny vůně země, listů a trav si jistě lebedí, neboť cítí onu velikánkou a vskutku bouřlivou proměnu tlení. Když si to uvědomíme, snadno pak pochopíme naši chuť podpořit změnu vnitřního stavu i svým oblečením, jeho barvou, novou vůní, účesem…atd., abychom tak umocnili změnu, kterou procházíme. Očekáváme události, které zasáhnou naše city. Nálady veřejnosti budou silné a i toho jistě nejedni chytráci využijí a naservírují nám své „skvělé“ postřehy a hodnocení. Udržme se nohama na zemi a nechme si věšet bulíky na nos. Ve hře bude neptunova funkce, která v principu má vyvolat větší soucit a uvědomění si širší sítě vztahů, do kterých jsme zapojeni. Vyvolat však může i nálady, které jako světýlka bludiček, budou z kraje lákavé, ale ve výsledku nás dostanou do mlhou zahalených bažin, kde povětšinou hrozí utonutí. Pivotem v takovou chvíli může být jen naše srdce, které nám včas může nahlásit nebezpečí a ukotvit nás v přívalu emocí. Naslouchejme mu víc, než křiklounům na stránkách internetu. O víkendu rozhodně něco podnikněme a nechme vědomí plně pocítit, že proměna je barevná, voňavá a rytmická. Její rytmus je tepem života. Pěkné dny Marluk

10.10.2019

Zdá se, že se státními pohřby se roztrhl pytel a jest-li se určité strany nehádaly, tak se hádat začnou. Napětí nám lehce kulminuje, ale žádné strachy, zase pomine. Vše se střídá, jde o to, si toho všimnout a nereagovat na události tím prvním, co nás napadne. Jako já…. Víkend byl ke mě milosrdný a dovolil mi najít chvíli i na čtení a vyšívaní. Stihla jsem uloupit malou břízku a málem se ve spleti jejích kořenů pěkně zamotala. Kořeny byly tak prorostlé kameny, že nešly ven. Musel přijít muž s krumpáčem a i tak jsme měli oba co dělat, abychom ji dostali z půdy. Na místě, kde byla, byla určena k posekání a já pojala nápad, že ji přesadím. Zasadila jsem ji na zahradě, kde bych ráda jednou měla březový koutek. Pro břízku jsem našla místo a vykopala jámu, čímž jsem vzbudila zde zrovna se na zazimování připravující ropuchu obecnou. No, i přes to, jak už byla zpomalená, utrousila pěknou snůšku nadávek. Nedivila jsem se. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mne někdo vyrušil z ukládání k spánku. Rychle jsem tedy zasadila břízku a paní ropuchu (dle velikosti samice) jsem vrátila lehce pod zem, aby se mohla uvelebit, jak jí bude libo. Pak jsem přesadila šeříky a zkusila přesadit i mladý doubek, co roste pod jedlí ztepilou, a už teď nemá vyhlídky na místo pro korunu. Zase jsme měla spontánní nápad… Leč, ukázalo se po notné době kutání, že doubek už má takový kořen, že nejde ven. Potupně jsem se mu omluvila s tím, že jsem to myslela dobře a zas pečlivě dala hlínu tak, jak byla a na vrch jsem ho řádně zalila. Doubek koukal a nic neříkal. Nemusel. Slyšela jsem dobře okolní stromy a hlavně starou jedli, která zašuměla tak, že mi bylo stydno. V podstatě jsem pak jen chodila po zahradě a omlouvala se všem, že jsem měla „dobrý“ záměr, ale že už raději do ničeho ani nesáhnu, abych někoho nevyrušila. To jsem zas měla nedělní odpolední chvilku… Co vám mám povídat. Ještě že aspoň vykopnutí křenu na poli u cesty šlo hladce a nikdo nenadával. Děláme to jednou za rok touto dobou, když je po novu a Měsíc v Kozorohu. Křen má pak říz. Hnedle z něj byla pomazánka. Většina kořenů šla do kýble s pískem, kde budou čekat jako zásoba vitamínů na zimu. Cestou domů jsem sebrala ulomenou větev bezu a doma z ní začala vyřezávat, neb mi přišlo škoda, dát ji na podpal. Děti natrhaly šípek, takže sušíme a ještě se pustím do výroby šípkového likéru. Jak patrno z mého příběhu, když člověk myslí něco dobře, nemusí to být pro ty, o kteří se k tomu nachomýtnou to nejlepší. Což platí pro zahradu i pro ty státní pohřby. Ať se vám dobře vede a nikdo na vás nenadává 🙂 Marluk