Ve čtvrtek večer bude kolem našich oken chodit Mikuláš. Z dětství si pamatuji, že touto dobou už byl první sníh, byla zima a táta stepoval před barákem, aby odchytil Mikuláše s čerty a andělem, kteří mne a sestru zpocené strachy zpovídali ze skutků našich. My jim zazpívaly a zarecitovaly a oni nás vyprostili z obav, že půjdeme do pekla, ba co víc, dali nám košík dobrot, ovoce, ořechů, ale i brambor a uhlí, to protože jsme přeci jen občas zlobily. Do košíku navíc vždy přidali nějakou skvělou záležitost z krajin nejlepšího obchodu na světě – papírnictví. Mohly jsme najít voňavou gumu, propisku, sešit, fixy, podle toho, na co se našim podařilo kápnout. Tyto drobnosti byly spolu s banány, které tehdy byly jen v čase Vánoc, tím nejlepším. Jednou jsem dokonce dostala gramofonovou desku s Ferdou mravencem a to proto, že naši to nemohli vydržet, jak se těšili, že si jí s námi poslechnou. V dospělosti mne cesty svedly k tomu, že se do mne Mikuláš vtělil a já stála uprostřed cizích kuchyní a soucitně, ale pevně a spravedlivě se dívala do dětských očí, které mi se strachem recitovaly básničky. Nenapadlo mne si za tuto službu říct o nějakou korunu. Kolektivně jsme dostali panáka, flašku a někdy kus nějakého jídla, kluci klobásy a šlo se o dům dál. A máme tu rok 2019 a cena za návštěvu Mikuláše dosahuje i k několika tisícům! I tato tradice se stala produktem, za který je nutno platit velkými penězi. Nakonec zážitek je nejlepší dar, jak hlásí reklama na slevového serveru. Reklama na návštěvu Mikuláše mi přišla do mobilu a cena byla levná, neb by prý přišli studenti a ti si účtují méně. Rozumím tomu, že s tím mají práci, musí mít dobrý kostým, líčení a čas, však to znám, ale my to dělali s radostí z možnosti, z divadla i z toho, že se to tak má. Domlouvání ceny mi najednou přijde zajímavou zprávou o tom, kam se naše společnost dostala. Porovnávám to s tím, co jsem zažila a výsledky jsou nějaké divné. Ještě před pěti lety jsem to kvůli malé dceři zkusila a Mikuláše si zaplatila. Krom anděla, mi přišlo, že v celém představení chybí určitá radost a svátečnost, neb je to přeci sváteční večer, oslava vzpomínky na svatého muže a jeho život a následování hodné chování.  To, co bylo sakrální se stalo profánním, tedy z posvátného do všedního a navíc obchodovatelného. Následný rok jsem nevěděla, co dělat, až jsme se přestěhovali a já objevila, jak se to v současnosti dělá na vesnici. Na Mikuláše se jezdí s dětmi do vedlejší vesnice na mikulášskou. Lidé se tam sejdou a zpívají společně koledy a čekají až vyjede z pekla kočár tažený černými koňmi a s čertovským křikem zastaví na návsi. Čerti pak začnou všechny honit po vsi a dospělí se usmívají, děti prchají. Po chvíli světla zhasnou, rozzáří se jen kaplička, z které vyjdou nejdříve andělé a za nimi sv. Mikuláš. Já uroním slzu, neb jak stárnu, tak v těchto chvílích pláču dojetím, poděkuji Bohu ,že jsme všichni spolu a bude se usmívat v davu lidí a dětí, které hrají s čerty mariáš, váží  se na pekelné váze. S čerty je sranda jen do chvíle, kdy je respektována jejich autorita, jakmile si z nich dítě nic nedělá ukážou, co umí a pak i někdo pláče. Dostatek andělů však zachrání situaci a Mikuláš neustále vybízí děti, aby k němu přišly neb je ochrání. Ony mu recitují a zpívají a Mikuláš je obdarovává. Každé dítě dostane pár bonbonů a čokoládu a je rádo. Nakonec čerti obejdou dospělé s pekelnou kasičkou a já stejně jako ostatní s chutí vytáhnu peníze a přispěji čertům. Je mi dobře, byl to zážitek, který si zaslouží obdarování, protože zážitek je nejlepší dar. Nuže, jde o formu a způsob, jak se obdarovávat.

O víkendu nás potkají krapet napěťové dny, tak tužte nervy a kašlete na stres. Nic není jisté a nic si z tohoto světa neodneseme, tak si nechme prostor pro přítomnost, která nás bude pošťuchovat, abychom proměnili napětí v tvorbu. Ať na vás sv. Mikuláš nezapomene přeje Marluk.  5. 12. 2019

• 

Na dnešek se mi zdálo, že se promenáduji jen tak ve spodním prádle po nějakém mně známém městě u lesa. Na chvíli se zastavím uprostřed jedné  ulice, neb mi přijde, že se něco nade mnou děje. Zvednu pohled směrem k obloze a vidím, jak ji vesele brázdí andělé. Chvíli koukám a na nic  nemyslím, až mne probere zvuk hlasu pána, který mne dojde: Vidíte to taky? Jasně, vidím! Jsou to andělé, normálka. Pán je poněkud zmatený, neb jemu krouživý let andělských křídel tedy rozhodně normální nepřijde. Chvíli nevěřícně kouká na mne a pak zas na oblohu. Andělé se o nás nestarají. Zdá se, že buď mají také svoji chvilku, a jen tak si krouží nad střechami domů, nebo se nad něčím slétávají, ale z jejich klidných a nezaujatých výrazů, lze předpokládat, že to nic dramatického nebude. Po
chvíli vylétnou směrem k lesu a proletí se nad korunami stromů. Tahle scenérie mi udělá vysloveně dobře. Mám klid a mohu se nerušeně dívat na to, jak hladce působí jejich let, jak jsou jejich křídla máchnutí neslyšná. Jsou tiší jako sovy, ale jinak je s ptáky spojují jen křídla, neboť ani ta, se nedají k něčemu v ptačí říši přirovnat, neb jsou mocná a konstrukčně postavená tak, že žádné z ptačí říše ani náznakem nepřipomínají. Stojím, hledím, pusu
otevřenou a kochám se jejich mocnými perutěmi. Jejich let mne zalévá
láskyplnými pocity. Nebojím se jich. Nakonec jsou dost daleko.

Budík nezvoní, budík řve: Vstávej. Konec andělů, musíš vstávat a hned, hned, hned, hned… Ach, vstávat se mi fakt nechce, co vám mám povídat. Jistě si můj stav představíte. Budík zvoní a já ho statečně třikrát odložím, doufajíc, že nějak zařídí, aby se nemuselo z postele… ale ono se musí. Zatopit, udělat snídani, vypravit děti do školy a pak si pustit komputer, zasednou a pracovat. Čtu si, co jsem před rokem napsala pro tohle pondělí a směji se sama sobě. Fakt se mi chce něco jiného, než co musím.

Takže dost ranního skuhrání. Čekají nás vcelku dobré dny, tak je třeba je
nepromarnit. 

Jo, přišla mi zásilka knih, ze kterých vybírám pro první adventní týden:

Nakladatelství Malvern vydalo knihu Arno Sterna – Malování jako hra
a přirozená stopa. Je to soubor překladů přednášek a článků Arno
Sterna, výtvarníka a arteterapeuta, který vždy, když se proslavil, zmizel
společnosti a začal na jiném konci světa opět od nuly. Arno je pozoruhodná
bytost, která se začala po válce starat o děti a sirotky. Díky tomu Arno
objevil a propracoval svoji metodu skoro absolutní služby malujícím dětem, kdy arte-terapeut není tím, kdo je expert a kdo vede, ale tím, kdo slouží a lidově řečeno dělá „poskoka“ všem malujícím dětem tak, aby ani na chvíli
nevypadly z procesu tvorby a mohly se tomuto procesu nerušeně věnovat. Je to moc zajímavé, neboť bytost se jménem Arno Stern, objevila, že necháte-li dítě takto malovat, po čase se uvolní, odloží to, co jsme ho naučili a začne malovat to, co je v souladu s jeho podstatou. Dítě tak objeví základní tvary a jejich malováním se léčí, hojí z traumat a rozvíjí. Později Arno přenesl svou metodu i na dospělé a snažil se jim tak pomáhat. Až po letech objevili oční lékaři v Německu, že Arnovy základní tvary, jsou opravdu základními, prvními tvary, které zachytí sítnice a díky nimž si vytváří organismus obraz světa.

Před lety jsem Sternovu metodu zažila na arte výcviku u Dipl.KT Beate
Albrich. Objevila jsem, jak je to zvláštní pocit uvolnění, svobody a plnosti
těla, neboť to je ve chvíli malování plně zaplněno tvorbou a o nic jiného se
nemusí starat. Beata kolem nás běhala tiše a nevtíravě. Byla stále k ruce a
nosila, podávala a přidržovala to, co bylo pro naše malování třeba. Po nějakém
čase mi to v hlavě a těle přepnulo a já už jen malovala a malovala… nestarala
se o to, čím, kam a jak. Byl to mocný zážitek. Vše ve mě malovalo. Jako by se
celá mysl, celé tělo otevřelo a nechalo se unášet nevyzpytatelným proudem
tvorby, který mi jasné ukázal, že vědomí není tím, co vlastním, ale tím, co mne
přesahuje, oživuje a co také aktivně utvářím. Jakmile se na tohle člověk
naladí, pomůže mu to mnohé zahojit. Setkání s metodou Arno Sterna a Beatou
přispělo k tomu, že jsem se snáze vyrovnala s mojí tehdejší situací, kdy mne
opustil partner a nechal mne a naši malou dceru čelit existencionální nejistotě
a hrozící exekuci. Teď po letech u knihy víc než vzpomínky myslím na její
obsah. Kvituji, že se můžeme o Arnovi dozvědět. O obsah knihy přibližuje
zvláštní bytost Arno Sterna a jeho dílo: Velké služby. Přišlo mi, že se zmínka
o Arno Sternovi hodí. Jeho nasazení a práce ladí k fialové svíci adventního věnce,
jste-li katolíci, červené svíci, jste-li evangelíci či k záři svíce uprostřed tmy
před-slunovratového období. Arno je totiž podobně ojedinělá osobnost, hořící
svíce uprostřed tmy těch, kteří zapomněli na důležitost služby pro druhé,
důležitost pokory ve své práci i v životě, bez které nelze objevit pravé
světlo poznání.

Požehnaný advent přeje Marluk 2.12.2019