A je to tady. V neděli přivítáme zimní slunovrat, který je bez nadsázky opravdovým mystickým obdobím. Nejde jen o jeden den, kdy je noc nejdelší v roce, ale o dny kolem slunovratu až do Tří králů, kdy světla začne citelně přibývat. V dobách minulých patřil zimní slunovrat k velkým svátkům, které měly tu zvláštnost, že se při nich dostávaly na povrch země bytosti jinak skrývané, temné, zlé a děsu plné. Temné bytosti vstupovaly do světa a to si pište, že se snažily se zde uchytit, neb je čas zimního slunovratu je jediné období, kdy volně mohou. (V tuto chvíli si nemohu odpustit malou ukázku, že se tak děje i v těchto časech. Viz psaný projev předsedy KSČM Filipa o tom, že Milion chvilek pro demokracii stojí za útokem v benešovské nemocnici, toť přece řeč temnoty, jinak se to nedá pochopit).

Aby se moc zla neupevnila a nezabydlela na zemi a mezi lidmi, rozdělali lidé oheň a u něj se družili a celou slunovratovou noc bděli, aby démony od sebe odpudili. Zkušenost předků je dobré nosit na paměti. Speciálně v neděli a dnech jí předcházejících a po ní následujících by mohlo být námětem našich rozhovorů to, co si lidé v tuto dobu dříve říkávali. Vypravovali si, co se komu během roku podařilo, čím kdo pomohl skupině, čím přispěl a hledalo se, ne že ne, a nacházelo se to, co bylo za ten rok dobré. Žádné kritizování, žádné stížnosti. Vypravovaly se příběhy, pohádky a mýty, vzpomínalo se na předky a chválilo se jejich dílo, dívalo se do plamenů ohně a se stejnou chutí se obracely oči lidí ke hvězdám. Ústa chválila, a když nechválila a nevypravovala příběhy, tak zpívala, aby se síla světla vrátila a neztratila se v temnotách.

Možná by stálo za to, říct si mezi sebou nahlas, co se daří, protože z toho budeme dál čerpat. Říct si o tom, co se povedlo. Na co si nevzpomeneme my, to nám připomenou druzí. Máme-li si užít radost Vánoc, je třeba se na radost naladit. Jak? Vítat i sebemenší chvilku, kdy je nám dobře, kdy se usmíváme pod fousy a těšíme se z mála. Tyhle chvíle by nám neměly zapadnout.

Takže například. Včera večer jsme jela autobusem domů. Podivuhodnou souhrou okolností, jsem získala místo k sezení, ale byla mi odebrána možnost svléci si kabát, neb se další lidi hrnuli uličkou a nebylo kam složit ruce, či se kvůli svlečení někam naklonit. A tak sedím v přeplněném a pekelně přetopeném autobuse a světla velkoměsta v zádech a před sebou je černo černou temnotu, kterou tu a tam rozčísnou světla protijedoucích aut. Netrvá to dlouho a vedro, tlak zavazadel, které mám na klíně, vydýchaný vzduch udělají své. Je mi zle od žaludku. V hlavě mi proběhne vzpomínka na dětství, kdy jsem naposledy v autobuse zvracela do pytlíku a už v duchu projíždím obsah batohu a vzpomínám, zda tam není nějaký zapomenutý sáček. Není. Jediná možnost je taška s dárky od kamarádky. Ó vesmíre, ty to vidíš, budu potupně zvracet do igelitky s vánočními dárky!

Ne! Prostě ne, nebudu. Vzpomenu na mnichy, kteří suší v mrazu mokrá plátna na holém těle a začnu upravovat dech. Zkouším různé možnosti, rychle a pak zas pomalu a sleduji, co to dělá s obsahem mého žaludku. Konečně naleznu rytmus, který mi upraví tvorbu slin v ústech a do vědomí přinese zprávu, že jedno nebezpečí je prozatím zahnáno. Uf, tak teď už jen neusnout a nepřejet svou zastávku.

Bohužel, autobus prudce přibrzdí a harmonii bublající žaludku a unaveného ducha naruší náraz mého čela do sedačky cestujícího přede mnou. Proberu se a pochopím, že jsem měla mikrospánek, ve kterém se mi snilo, že je mi dobře. Není. Je mi stále špatně. Dívka s chlapcem, evidentně zamilovaný pár, stojící v uličce vedle mne se začne svlékat jako had. Svou štíhlostí hada nápadně připomíná a její pohyby se dají sotva postřehnout. Jednoduše vyklouzne ze svých svrchních vrstev a rázem tu stojí jen v tílku. Vesmíre, ty to vidíš! Už běduji, neb mi po čele stéká žhavý pot. Moje tílko je mokré, jak se potím v kabátě zatíženém na klíně velkým batohem, kabelkou a taškou s dárky. To je vedro… možná kdybych stála, bylo by mi líp. Tohle celkové oteplení, nebo vznešeně řečeno teplý fén těchto dnů, se nějak nespojil s mozky lidí, kteří mají stále v domech i autobusech zapnuté topení tak, jako by čelili těžkým mrazům. Chce se mi opět zvracet. Teď už na to jde žaludek zhurta a v ústech cítím nezaměnitelné kyselo. Dýchám a uvědomuji si procesy těla, co to jde. Trochu to pomáhá, nebo si to šťastně namlouvám. Závěrečné hodnocení situace: Prostě, až to půjde, vystoupím. Cíl: Urychlená evakuace z autobusu.

Paní v amplionu oznamuje konečně první zastávku. „Zastávka na znamení…“, to mne pos…měj. Ke zvonku se nedostanu a promluvit nahlas nemohu, neb by se místo zvuku hlasivek, ozvala stížnost žaludečních šťáv. Další zastávka. Už konečně oficiální, ale lidí neubývá? Jak to? Slyším, jak mnozí vystupují, ale vedle mne se nic nehýbá. Nemohu vystoupit! Autobus se opětovně rozjíždí a zezadu ke mně dolehnou hlasy zoufalých lidí, dožadujících se možnosti výstupu, ke které se díky přeplněnosti vozu včas nedostali. Autobus prudce zastaví. Stačím si poposednout a vydechnout, takže všechny vnitřní obsahy ještě udržím. V duchu však rezignuji. Dýchám a mám četné vize o tom, jak to v autobusu kompletně pobliju, včetně hada v tílku. Moje zastávka, náměstí. Konečně, už jsem skoro přestala doufat. Autobus se pomalu vyprazdňuje, ale ouha, než se stačím nasoukat do uličky, už se tu roztahují právě nastoupivší cestující. Zapojuji zbytky svých omezených sil, s výrazem děsu v očích se doslova protlačím k východu.

Čerstvý inverzní vzduch plný kouře z kamen je oázou oproti vydýchanému vedru autobusu. Stojím na chodníku, hlava se mi točí, žaludek se rytmicky zvedá, ale hluboké dýchání chladného vzduchu ho uklidňuje. Dojdu k autu, kde mne čeká muž, neb k nám na vesnici bych se jinak nedostala. Je jasné, že jsem přežila. Z výrazu mého obličeje, který se, žel, nezměnil, muž postřehne, že je mi blbě a rychle mne odstrojuje ze všech zavazadel. Sedím v klidu auta, otočím topení z červených hodnot do modrých. Vlhký vzduch mlhou zastřené krajiny nasává auto stejně intenzivně jako já. Jak mně, tak krajině vlhkost svědčí. Až v posteli si nahlas řeknu: „Zvládla jsi to!“ Jo, dech, ten dělá zázraky, nadechnu se a s upřímnou hrdostí usnu. Malými pozitivy vpřed!

Pěkný slunovrat v kruhu přátel přeje Marluk 19.12.2019

Začátek týdne rozhodně není špatný. Konstelace slibují trochu pohody a podpory. Počasí taky. Včera jsem se radovala z deště. Už se z něj raduji celoročně. Dnes, v pondělí, ráno to u nás opět vypadá na pěkný dubnový den, plný slunce. Točím se v kolotoči práce a domácích úkolů a chvílemi mám co dělat, abych zachytila sama sebe a neztratila se ve tmě těchto dnů. Včera mi psala Františka a odkázala mne na knihu Parabible nakl. Biblion. Nedalo mi to a jukla jsem se, co že to je zač. Už obálka mne zaujala, neb tam mimo jiné autor Alexandr Flek píše:

„Ať žijí duchovní amatéři –

skrze ně přichází nebe na zemi!

Ať žijí ti, kterým zbyly oči pro pláč –

 zažijí radost, o jaké nesnili!

 Ať žijí ti, kdo si nechtějí nic urvat –

 dostanou všechno jako dar!

 Ať žijí ti, kdo se nesmířili s bezprávím –

 jejich touha se naplní!

Ať žijí ti, kdo jsou citliví k druhým –

jednou se jim to vrátí!

 Ať žijí ti, kdo v srdci zůstali dětmi –

 zjistí, že mají Tátu v nebesích!

 Ať žijí ti, kdo přinášejí smíření –

sám Bůh je na ně hrdý!

Ať žijí vězni svědomí –

skrze nich přichází nebe na zemi!

Uznejte, že jsou to skvělá přání. Vyberete si jedno z nich, nebo klidně všechny, neboť jakmile je někdo z lidí vyřkl, tak se splní. Pokud se k tomu člověku přidá další a řekne je, tak se šance skokově zvýší a to je všeobecně velká naděje. (Nejsem blázen ani naivka, přání se plní, jen je třeba vědět, co si člověk přeje. Pokud tohle budeme mít v srdci, nemusíme se bát, že se splní něco jiného.)

Máte také nějaké přání v duchu těch, co zde cituji? Směle ho vyřkněte, ať se nám všem plní!

Ať žijí ti, co objevují síť vztahů se vším kolem nich –

už je nikdy nepřemůže strach!

Marluk 16.12.2019