úryvek z knihy ASTROLOGICAL ASPECTS – A Process Oriented Approach, Dane Rudhyar Leyla Rael, vyd. Aurora Press 1980, pracovní překlad Radmila Valtrová a Ondřej Klouček, redakce Jindřich Veselý.


Když se z cyklů v čase staly kruhy v prostoru, astrologové se tak intenzivně začali zabývat kruhy, až zapomněli na cykly, jejichž jsou kruhy pouhým zobrazením či symbolem.

Prožívání času se těžko měří nebo přesně definuje. S prostorem (ač je filosoficky pouhou abstrakcí) se lze mnohem snadněji prakticky i pojmově vypořádat, zejména když pracujeme s jeho malou částí, kterou snadno lapíme do pasti hliněné tabulky či kusu papíru. Prostor nám postojí a nevrtí se, ani když na něj vezmeme pravítko či kružítko, abychom ho rozdělili na části ještě menší.

Čas, a zejména nástroje k jeho měření, jež jsou všechny odvozeny od nebeských pohybů, se tak pěkně nechovají. Všechno na nebi je v neustálém pohybu, a hýbe se to vždy ve vztahu ke všemu ostatnímu. Ani takzvané „stálice“ vlastně nejsou stálé – jen vypadají, jako by navzájem zůstávaly ve stále stejných poměrech. I ony se pohybují, dosti pomalu, ale přece, a to ve vztahu k bodu jarní rovnodennosti a k cyklu ročních období mezi Sluncem a Zemí. Kromě toho, ačkoliv pohyby na nebi tvoří mnoho cyklů – různých, řekněme, časových řádů, jako je rok nebo den, a jiných, jako je siderický cyklus Měsíce nebo synodický cyklus mezi Sluncem a Měsícem – ani jednu tuto časomíru nelze přesně vyjádřit pomocí nějaké jiné. Když se pokoušíme porovnat nějaký nebeský cyklus s jiným, delším, vždy se vyskytne nějaký nemilý zbytek, přesah; například rok trvá 365 a ¼ dne, nikoliv přesně 365. Vždy tudíž zůstane jakoby nějaký „nezúčtovaný“ čas, a jak se menší cykly snoubí s většími, zbytky či přesahy se hromadí. Kalendáře, a koneckonců i astrologie jako taková, vznikly z potřeby neposedný čas nějak ukáznit.

Aby bylo možno s časem snáze nakládat, kalendáře ho vlastně chytají do pasti prostoru. Promítají čas do prostorových dimenzí, které se pak dají pro potřeby příslušných aktivit měřit, dělit a vyměřovat mnohem lépe než prožitek času jako takového, pokud do prostoru promítnut není. Podobným, ač novějším a ambicióznějším promítnutím času do prostoru jsou hodiny (zvlášť ty staromódní, s ciferníkem a ručičkami, ne ty moderní s elektronickými digitálními číselníky).

Dávno předtím, než vznikly hodiny a kalendáře, jak je známe dnes, se zrodila astrologie, a to jako prostředek poskytující prostorovou metodu k měření času – metodu objektivní. Tvořivý, změny a růst přinášející tok času astrologové a dávní tvůrci kalendářů vztahovali k uspořádaným pohybům světelných nebeských bodů a disků. První astrologie byly prvními kalendáři a vice versa. Čas byl v zájmu běžného denního života kmene převeden na prostor, a později se pro každodenní potřebu zaznamenával a standardizoval v podobě hodin a kalendářů, synchronizovaných s nebeskými pohyby. Funkcí astrologie bylo vyložit prožitek času a učinit ho konkrétním pomocí prostorových útvarů, tak jako byl výklad a konkretizace vlastností čísel funkcí geometrie – ostatně geometrické modely slouží k objasnění složitých algebraických funkcí dodnes.

Došlo k tomu, že celek prožitku času – úplný cyklus, jako je například rok nebo den, lunární či planetární, siderický nebo synodický cyklus dvou nebeských těles – byl promítnut do prostoru a nabyl formy obvodu kružnice: řečeno jazykem archaického symbolismu, stal se celek prožitku času hadem, požírajícím vlastní ocas; řečeno méně exaltovaně, stal se kruhem. Kruh se stal symbolem celostnosti – celostnosti prostorové, coby promítnutí toho, co tak snadno definovatelné a ovladatelné není, totiž celostnosti časové. Práce s kruhem má tu výhodu, že jej na první pohled vidíme jako celek; cyklus, který se postupně rozvíjí svým vlastním tempem v čase, nelze postihnout celý najednou, zrychlit ani zpomalit. Kruhy je také možno dělit na jakýkoli počet úseků či oblouků. Samy cykly – nebeské i pozemské – se taktéž dělí na fáze; počet jejich fází však je více či méně daný.
V každé cyklické zkušenosti existují zvláště významné okamžiky neboli body zvratu. Ty vyznačují fáze, na které se tyto cykly dělí. Je vcelku zřejmé, že znamení zvěrokruhu, domy a aspekty coby sekce nebo úseky celého kruhu pocházejí z rozpoznání takovýchto významných okamžiků – okamžiků, kdy se pokaždé přihodilo cosi, co zásadním způsobem určilo další směr sledu událostí, dějících se v průběhu toho kterého cyklu. Třeba rašení vegetace na jaře a opadávání listí po sklizni takovým okamžikem, mezníkem v průběhu ročních období, rozhodně bylo pro zemědělce v oblastech mírného klimatu, například v Mezopotámii. Svítání, poledne a soumrak, tedy – spolu s tajemným bodem opačným poledni – mezníky v cyklu dne a noci vedly k základní kvadratuře všech astrologických konceptů a horoskopů.

Podobný, snad ještě názornější či geometričtější čtyřčetný cyklický tvar bývá spatřován ve fázích Měsíce. Je nabíledni, že pozorování a zaznamenávání lunárních fází vedlo k racionálnímu a geometrickému konceptu astrologických aspektů. Třemi základními aspekty archaické astrologie tudíž pravděpodobně byly konjunkce (novoluní), opozice (úplněk) a kvadratury (první a druhá čtvrť). To jsou aspekty zrozené z prožitku času. Podle toho, co víme o archaické geometrii až po Pythagora, byl čtverec společně s kruhem, do něhož byl vepsán, obrazcem, který při promítnutí do prostoru vykazovaly všechny čtyřčetné zkušenosti s časem (den, rok a synodický měsíc), tj. čtverec a kruh byly základními měřítky času.

Astrologický aspekt zvaný trinus však z žádného základního prožitku času nevychází. Rozdělíme-li kruh na tři výseče a vepíšeme-li do něj spojnice bodů je vymezujících, čímž vznikne trojúhelník, nevede nás k tomu žádný přirozený model odvozený z toku přírodních procesů biosféry. Trojnost jako taková nevyplývá ani z pozorování nebeských cyklů. Dělíme-li kruh na tři části, je tomu tak proto, že jsme s to odlišit pojem procesu od všech našich zkušeností s procesy – s procesy v přírodě, které vždy vykazují základní dvoj- nebo čtyřčetnou strukturu.

A právě zde se střetá kruh s cyklem, prostorová projekce s prožitkem času a geometrie s procesem. Právě trinem se dostává do astrologie nebezpečí ztráty smyslu pro proces. Ovšem zároveň díky němu vstupuje do hry možnost, aby se astrologie stala klíčem k pochopení tajemství člověka a vesmíru!

Hovoříme-li o trinu, nemusíme nutně mít na mysli astrologický aspekt, jak jej užíváme dnes, ale obecněji i astrologické postřehy trojčetnosti, které se nezakládají na prožitku času a procesu, nýbrž na promítnutí do prostoru, na geometrii a pojmové práci. Jinými slovy, průnik triangulace do astrologického myšlení znamená, že došlo k posunu důrazu. Změna tkví v tom, že důraz již není kladen na zkušenost či prožitek, ale na to, co ze zkušenosti či prožitku odvodit, tedy na abstrakci; z cyklu se pozornost přesouvá na kruh.

Stejná spojitost je zřejmá i co se týče znamení zvěrokruhu – prožitek času, ročních období, začal být zakreslován geometricky. V přírodě je postupný rozvoj na prvním místě a proces změny probíhá krok za krokem, i když jsou některé kroky zdánlivě velké nebo náhlé. Roční období se postupně rozvíjejí, jak plyne čas, a důležitý je při tom vztah každého znamení (nebo solárního „měsíce“) ke znamení předchozímu nebo následujícímu – tudíž 30°aspekt, polosextil, který je, jak uvidíme v dalších kapitolách, základem časového přístupu k aspektům. Přesto na polosextil ani na vztah znamení zvěrokruhu ke znamením přímo přilehlým není v astrologii kladen takový důraz, jako řekněme na vztah znamení protilehlých nebo těch, která leží na vrcholech čtyř ramen kříže či čtverce, případně na vztah znamení ležících na třech vrcholech rovnostranného trojúhelníka vepsaného do zodiakálního kruhu.

To, že je zvěrokruh považován spíše za kruh než za cyklus, přestože jeho samým základem je prožitek času, je jasné. Jak bychom jinak mohli vyřknout něco jako „Mars v Panně“? Takový výrok jako by vypadl z knihy Alenka v říši divů: z hlediska prožitku času má podobný smysl, jako kdybychom řekli „je březen, ale můj psací stroj je v září“. Astronomicky to jistým způsobem doplňuje informaci o efektu toho, že je březen, ale Mars je tam, kde bylo minulé září Slunce a kde příští září zase Slunce bude. Proč by ale měla určitá výseč oblohy, jíž prochází Slunce v září, nést zářijové kvality a nějak je přenášet na Mars, když tam Slunce není a je de facto jaro? Vždycky mi přišlo divné, že astrologové nepovažují obvyklý způsob používání zvěrokruhu za tajemný nebo že si nekladou ohledně zvěrokruhu žádné hlubší, pronikavější otázky.

Výroky typu „Mars v Panně“ a s nimi spjaté výše zmíněné hádanky začnou dávat smysl, když pochopíme, že v průběhu vývoje lidské schopnosti abstrahovat a tvořit pojmy – z čehož vyplývá i astrologie a zvěrokruh – začal být cyklus ročních období promítán do prostoru jako kruh. Z toho se zrodil význam kardinálních, fixních a proměnlivých křížů a zemských, vzdušných, ohnivých a vodních trojúhelníků, které se po právu vyvinuly v symboly. „Časosled“ znamení zvěrokruhu však tím byl jaksi narušen a jakoby promíchán geometrickým vpisováním a propojováním; o znameních se začalo stále více přemýšlet jako o oddělených entitách, až se nakonec pro většinu lidí stala dvanácti přihrádkami či kategoriemi, do nichž se třídí a ukládají nejrůznější vlastnosti a rysy osobnosti. Ty mívají pramálo či vůbec nic společného s přírodními procesy, jako jsou roční období nebo trvání lidského života, ale zato nabírají mnohem více významových přívlastků z geometrického, zejména trojného propojování s ostatními znameními.1
Lze očekávat tvrzení, že ze siderického hlediska zvěrokruh vznikl coby referenční rámec spojený se souhvězdími; poskytl pohybům na obloze, kde žádná jiná relativně stálá struktura použitelná jako rámec není, referenční úseky. S tím lze souhlasit – přinejmenším částečně a pro některé oblasti – ovšem je třeba dodat, že už dávno předtím, než byla souhvězdí „ustanovena“ jako hotové nebeské entity, hrál v astronomii významnou roli proces heliaktických a achronických východů a západů některých zářivých hvězd spolu s procesem změn ročních období.2
Dále je třeba říci, že uvažujeme-li zvěrokruh v jeho tropickém či sidereálním aspektu, je vždy rozdělen na 360 stupňů, přestože Slunce zdánlivě „oběhne“ Zemi za 365 a něco dne, než se vrátí na svou startovní pozici, ať už zvolíme jarní rovnodennost nebo bod ve vztahu ke stálicím. Číslo 360 je tudíž geometrickou racionalizací či konceptualizací prožitku změny – tj. času.

Do zevrubného zkoumání vývoje zvěrokruhu se zde však pouštět nebudeme. Teď je třeba zdůraznit následující: ať už pohlížíme na zvěrokruh sidereálně nebo z hlediska ročních období, přístupy skrze cyklus/kruh, prožitek/pojem či čas/prostor jsou si rovny: to, co pro dávné pozorovatele oblohy či astrology bylo tajemstvím postupného rozvoje času, prožitku změny a procesu, se pro pozdější astrology/geometry stalo fascinující možností matematické a intelektuální práce s dvojrozměrným abstraktním prostorovým diagramem.

Proč ta fascinace? To proto, že řečtí filosofové jako Pythagoras a Platón věřili, že geometrie a matematika v sobě nesou klíč k tajemstvím Člověka, Boha a vesmíru. Rozvíjejícímu se západnímu intelektu odhalovala geometrie a matematika superjasný, „dokonalý“ či ideální model řádu, který byl však skryt za tím, nikoliv přímo obsažen v tom, co bylo považováno za méně dokonalé projevy přírody – čítaje v to lidskou povahu a nepravidelné periody nebeských pohybů. Geometři/filosofové hledali svůj svět archetypální dokonalosti nikoli ve zkušenosti a v realitě bytí, nýbrž v přesných geometrických útvarech a v racionálních číselných řadách a poměrech, s nimiž lze operovat pomocí božské složky člověka – Rozumu, avšak v reálném světě smyslů se s nimi nikdy nesetkáváme. Platón například nabádal mladé muže, kteří měli zaujmout zodpovědná místa ve veřejné službě, aby rozvíjeli svůj rozum mimo jiné studiem astronomie. Upozorňoval je však na to, aby se příliš nezdržovali pravými nebeskými tělesy, ale aby se raději zabývali matematikou pohybu nebeských těles ideálních.3

Od matematiky pohybů ideálních nebeských těles nebylo daleko ke geometrii z takových pohybů odvozené. Spíše než planety jako takové či jejich pohyby, pravé či ideální, se velmi záhy stal středem pozornosti systém planetárních vládců – tj. geometrická, symetrická schémata vztahů či „afinit“ mezi planetami a znameními zvěrokruhu.4 Zvěrokruh, dokonalý kruh, nejprve nabyl většího významu než proces, který představuje, a než planety, pro které slouží jako referenční rámec, a pak se geometrické vztahy mezi jeho znameními staly významnějšími než dokonalost celku samého, nemluvě o procesu, který má obé reprezentovat.

A tak se ve všech oblastech lidského zkoumání, nejen v astrologii, začala rozevírat propast mezi říší statických archetypů a světem věčně se měnících jevů, mezi intelektem (v řeckém slova smyslu) a zkušeností či prožitkem. Zkušenost – říše smyslů a všech přírodních procesů – se ocitla na žebříčku hodnot mnohem níže než Rozum, tedy oblast myšlení a racionálních pochodů. Příroda, a lidská přirozenost především, se měla podřídit Rozumu, jenž byl považován za oduševňující základ člověka. Tělo a jeho přirozené sklony, povaha a osud „zapsaný ve hvězdách“, to všechno mělo být přetaveno v nádobu, vhodnou k přijetí božské duše – Rozumu.

Proto začal mít horoskop člověka jediný účel – a sice umožnit mu „vládnout svým hvězdám“. Horoskop se stal přizpůsobenou mapou pozic nebeských těles v okamžiku zrození. Vypovídal tedy o povaze, lidské povaze, jako o části lidské bytosti, která má být ovládnuta rozumem. Měl-li však moudrý člověk vládnout svým hvězdám, tedy svým přirozeným sklonům a osudu, musel přesně vědět, jaké vlastně jsou a jak s nimi bojovat. Astrologie se vyvíjela jako čím dál tím komplexnější popisná typologie, podle níž každý mohl rozpoznat své silné či slabé stránky, aby ty silné proměnil ve zbraně, pomocí nichž zvítězí nad svými slabostmi.

Horoskop tedy vypovídal o povaze, avšak výklad horoskopu byl plně záležitostí intelektu. Jelikož projevů povahy je mnoho a nebeských faktorů, které ji popisují, relativně málo, narostl velice význam myriád vztahů mezi jednotlivými faktory. Vliv vládce určitého znamení v domě vládce znamení jiného mohl být zmírněn či zabarven tím či oním způsobem, pokud nějaký jiný vládce něčeho jiného utvořil konjunkci s vládcem zase jiného domu či znamení. Moc se to neliší od toho, co většina dnešních astrologických učebnic prezentuje jako sofistikovanější psychologický přístup: „Je-li planeta x v domě y, zrozenec má tendenci k… Někdy se může chovat tak či onak, a vznikne takový či onaký problém. Nejšťastnější (nebo nejúspěšnější) bude, pokud… spíše než… Měl by si dát velký pozor na… a raději místo toho zkusit rozvíjet…

Musíme si v prvé řadě uvědomit, jak velmi se takový přístup liší od toho, jak lidé ve starých dobách ctili hvězdy a planety a snažili se sladit s přirozenými sezónními procesy a s nevyhnutelnými periodickými změnami, nad nimiž, jak pevně věřili, ty světelné body a disky na nebi mají moc. Snaha sladit se s přírodními procesy je něco úplně jiného než pokus o jejich ovládnutí a přizpůsobení své vůli. A je vcelku jedno, zda jde o procesy vnější, přirozeně biosférické, nebo o procesy vnitřní, psychologické, přirozeně lidské.

Začínáme si poněkud neochotně uvědomovat, kam ta „dobyvačná“ mentalita západní civilizaci zavedla, a to zejména co se týče vědy a technologií. A lidstvo už minulo tu hranici, kde je ještě možno či záhodno se více či méně pasivně naladit na čistě přírodní a biosférické rytmy. Najdou ještě ty dva tak rozdílné přístupy k životu společnou řeč? Podaří se ještě vtělit do astrologie, a nejen do ní, smysl pro proces a naladění, tak ostře kontrastující s oddělováním a manipulací?

Zaprvé si musíme uvědomit, že astrologické duality čas/prostor, proces/geometrie a naladění/ovládání představují celou řadu podobných konfliktů prakticky ve všech oblastech lidského zkoumání a snažení. Pojmenujme si ono dilema jak chceme: levá versus pravá mozková hemisféra, pocit a zkušenost versus intelekt, holistický versus atomistický pohled na svět – stále mluvíme o tomtéž, popisujeme jeden a tentýž střet. Zadruhé je třeba pochopit, že všechny tyto duality bytostně odrážejí fakt, že lidské vědomí už prošlo prvními dvěma fázemi vývojového procesu, který teď musí postoupit do fáze třetí, tak jako po tezi a antitezi musí následovat syntéza. Na rozdíl od obecných představ však syntéza neznamená za každou cenu všechno bez ladu a skladu naházet do mixéru; je to víc než pouhý eklekticismus. Pravá syntéza je něco jako integrace Jin a Jang v čínském symbolu Tai-či, ve všeobjímající a všezahrnující dynamické jednotě Tao. Je to sladění protikladů v novou, obsažnější vizi.

Astrologicky takováto syntéza znamená propojení podstaty a jedinečných přínosů jak archaického přístupu, charakterizovaného spíše sladěním, tak přístupu klasického, zaměřeného na archetypální struktury. Musíme do astrologického myšlení a chápání znovu vtělit smysl pro proces a respekt vůči celku, integritě a elegantní nezbytnosti životních procesů, a zároveň v astrologii zachovat sofistikovanou abstraktní symboliku, pojmosloví a geometrická schémata, což vše do ní vnáší kvalitativní a archetypální prvky čísla a formy. Pak v sobě přístup vycházející z takovéto syntézy ponese kvality obou přístupů předchozích, a zároveň je oba dalece přesáhne jak psychologickou sofistikovaností, tak filosofickou obsažností. Protože lidské vědomí dokázalo formulovat a používat ony dva předchozí přístupy, rozvinulo si prostřednictvím zkušenosti a procesu schopnost pojmout širší perspektivu – i když se zkušenost a proces zprvu vlastně zaměřily na popření významu zkušenosti a procesu ve srovnání s nadsmyslovou, ideální, geometrickou říší a rozvíjely schopnost abstrakce, racionalizace a konceptualizace, aby pak tyto schopnosti vrátily zpět do hmotného světa a vyhlásily, že jedině to, co je fyzické a zároveň pochopitelné a ovladatelné intelektem, je možno považovat za „reálné“!

Věříme, že na proces zaměřený přístup, který v této knize rozvíjíme, v sobě nese možnost vytvoření v astrologii tolik potřebné stimulující syntézy. Čtenář by si však měl uvědomit, jak velmi se tato kniha liší od čistě popisného přístupu, s nímž se už jistě setkal ve většině učebnic. Na proces zaměřený přístup, který zde předkládáme, není pouze přístupem k výkladu horoskopů jako takovému, ale také, znovu opakuji, jde o astrologický přístup k interpretaci života. Je to přístup, v němž se pohyby nebeských těles stávají symboly působení a rozvíjení procesů, ať už se to děje kdekoli, a zároveň přístup, prostřednictvím nějž je život člověka viděn a chápán jako polyfonické postupné rozvíjení pestré palety procesů, z nichž každý má za cíl naplnit nějaký nutný vývojový krok nebo funkci. Je podobný přístupu, jaký měly archaické či domorodé národy: míří spíše k nalaďování než k násilnému opanovávání. Nepřipouští však pasivitu ani rezignaci. Jde mu o porozumění a smysluplný život, o ochotu projít čímkoli, co život přinese, v zájmu růstu, rozvoje a aktualizace potencialit daných při narození – ochotu potřebnou pro proces transformace. Je to přístup, který vyplývá z přesvědčení, že každý životní proces, ať už v přírodě, v lidské povaze jako takové či v životě konkrétního člověka, je fází procesu většího, krůčkem v postupném rozvoji čehosi zcela nezbytného pro osobní, kolektivní či kosmický vývoj.