aneb O ztroskotání pokusu pootočit klíčem zcela nepatřičně trčícím z kolotoče sabiánských symbolů, aniž by tento měl dveře (o zámku nemluvě) pojednání nemístného část druhá

Jindřich Veselý

Nuže vzhůru. Přislíbiv výklad oněch dvou pětic (smysl tohoto počínání by měl být jasný z předcházejícího, není-li, je to zlé, neboť lépe už to zkrátka vysvětlit neumím) nelenil jsem a dal se do usilovného studia, prokládaného kontemplací a duchovními rozpravami s kolegy-zasvěcenci (zvláště ty nad ránem byly vydatné, item rána po nich). Ne a ne se však dostat ku psaní samému: zasekl jsem se jaksi. Až dnes, po týdnu či tak nějak – to najednou jde, třebaže ztuha. Nač se čekalo, to prosím nemám tušení. Ať už ale přišlo či nepřišlo cokoli, zde je výklad první z oněch dvou pětic.

Váhy 11-15:

A PROFESSOR PEERING OVER HIS GLASSES

MINERS EMERGING FROM A MINE

CHILDREN BLOWING SOAP BUBBLES

A NOON SIESTA

CIRCULAR PATHS

Následující výklad této pětičetné sekvence nelze pokládat za vyčerpávající; symboly se zabýváme především s ohledem na pointu pětice – circular paths – a pětici následující, která v sobě chová onen možný klíč k systému.

První tři symboly, tj. profesor mžourající přes brýle, horníci fárající z dolu a děti vyfukující mýdlové bubliny, se zdají zpřítomňovat celek lidského života a jeho jednotlivým fázím vlastní modality existování.

Máme tu děti, které bez starostí užívají darů stvoření – bublina jako by tvarem poukazovala k této nezávazné hře s celkem světa, se světem jako takovým. Vyfukují bubliny, tj. jsou tvůrčí; jejich tvoření však není absolutním tvůrčím činem, který je podle Bible vlastní toliko Bohu (creatio ex nihilo); tvoří z předpřipravené matérie. Zato však je jejich hra božsky lehká a spontánní. Daní z této nezávaznosti a radostnosti je efemérnost – bublina praskne, nic se nestalo, je, jako by ani nebyla. Připomene biblického Ábela (etymologicky jméno Ábel souvisí s hebrejským hevel – vanutí, ale rovněž pomíjivost, známá marnost-vanitas Kazatelova), který se sotva dotkne země, a už je zavražděn. Dětská hra vyvane, stvoření netrvá. Je to hezké, milé, hraje to všemi barvami, ale vlastně je to k ničemu – stačí chvilka a vše mizí beze stopy.

Na druhou stranu ale: dětská hra pro dítě samo není nic ne-vážného, stejně jako pohádka není jen tak nějaké povídání. Konflikty a dramata dětství sice nemají (naštěstí!) moc naplno zasáhnout svět sdílený všemi lidmi, ale to neznamená, že se v nich neodehrávají na prožitkové rovině záležitosti nade vše závažné. Jednak v tomto období prožíváme patrně nejintenzivnější emoce a vnitřní stavy našeho života, jednak zážitky z tohoto období utvářejí – zpravidla s definitivní platností – osobnost dospělého, a to včetně základních životních schémat a scénářů. Jinými slovy: jak dítě se svým bublifukem položí koleje, tak otlučená mašina dospělého jede až k více či méně zdárným koncům. V tomto punktu je konsensus psychologů neúprosný a zkušenosti bohužel (nebo snad naštěstí?) výmluvné. A tak se v prvním symbolu pětice ukazuje první ze tří modalit lidského života, dětství, v podivné dvojznačnosti: na jedné straně radostná nezávaznost hry, na straně druhé nekonečná tíha dramatu individuace a nevědomá (=osudová) tvorba životních scénářů.

Horníci, kteří fárají ven z dolu, už podle dítětem halabala vyfouknutých životních scénářů fungují, a to doslova. Jsouce začleněni do lidské spolupráce, tedy nekonečného soukolí na výrobu biomasy a strasti (což jsou ostatně toliko dva výrazy pro tutéž věc), vykonávají pohyby potřebné k přežití. Neboť práce – a nenechme se mýlit tím, že alespoň de iure už nejsme otroci – zjevuje nejzákladnější poddanství, ba vskutku zotročení, vlastní všemu živému. Vazba života na sebe sama, ona trapná, nutná a k pláči otravná starost o úživu – jídlo, pití, teplo a přístřeší, je tím, co nás nutí pracovat. Pod každodenním shonem zeje chřtán, propast zcela skutečně hrozícího utrpení, které by nastalo, kdybychom přestali konat, co je třeba. V nám známém smyslu slova tělesný člověk – jinak řečeno člověk vydaný strasti – není svobodný, a být ani nemůže; práce je ikonou biče možného hladu a hrozící zimy, který tančí po našich zádech, je epifanií prapůvodní vydanosti moci utrpení a smrti. Zároveň však je práce opět tvůrčí. I horník proměňuje tvářnost země, podíleje se tak na tvoření méně snad spontánně než dítě, s výsledky však tím trvalejšími. A každodennost, to není jen shon a bič, to je i radost – a práce právě tu umožňuje, zajišťuje a chrání. Navíc se symbol horníků zdá poukazovat k vynášení skrytého, k iniciačnímu sestupu do hlubin, tj. pod povrch. Tedy – v dospělosti lze nejen sestoupit k oněm dětským traumatům a scénářům a osvobozovat se od nich, ale také je možné kopat ještě hlouběji, k samému prameni sebezotročení života, k samotnému místu, kde se tká a přede sen (tu čarokrásný, tu noční můra – jako by to koneckonců nebylo jedno!) lidského života. Cesta k matkám může, pokud se kurážný výletník vrátí, nebo alespoň podá zprávu, znamenat probuzení. Nebo se jedná spíše o cestu z platónské jeskyně? Platí, že cesta vzhůru a dolů je táž? Chtělo by se s klasikem říci: žádný neví. Ale—

Profesor, mžourající přes brýle, se očividně věnuje životu nazíravému (po řecku řečeno: vede „bios theoretikos“, přičemž „theoria“, tj. nazírání, zření, dívání se, je zhruba to, co dělá onen profesor přes své brýle). Takové živobytí se vyznačuje prudce nedětskou zralostí a zkušeností, reflexí a promyšleností; rovněž však odstupem od každodenního shonu. Jako by právě zde člověk dosahoval trochy té svobody – ale co s ní, s tělem zestárlým a očima unavenýma světským kolotáním? Jak sdílet zkušenost, k níž si stejně musí každý dojít sám? Patří k stáří vedle moudrosti i pošetilost – a z profesorské katedry není zase tak daleko do domova důchodců. Smrt byla v předchozím životě sice stále spolupřítomná, každodenní shon ji však dovedl překrýt až k iluzi zmizení. (Nežijeme snad mnohdy, ne-li málem pořád, jako bychom byli nesmrtelní? A není právě to naším základním pochybením?) Nyní je zde – a není už tak snadné se tvářit, jako by nebyla. I to je šance, ale kdo z nás ji umí či bude umět skutečně využít?

Shrnuto: první tři symboly pětice nám stavějí před oči celek lidského života v jeho mnohoznačnosti. Čekali bychom, že jejich pořadí bude obrácené, tedy v lepším souladu s naší zatímní zkušeností s časem; vzhledem k tomu však, že pětice vrcholí vizí cykličnosti, nás nějaké to pootočení sotva překvapí. První tři symboly upomínají na hádanku, kterou položila Sfinga Oidipovi před Thébami. Temná narážka na kruhové dráhy na konci pětice: vždyť co jiného než snaha uzavřít kruh a stát se svým vlastním otcem je taková svatba s vlastní matkou?

Čtvrtý symbol záměrně ponecháváme na konec, ukazuje totiž cestu ven z kruhových drah, resp. ukazuje rozcestí, na němž možná syčí (a syčíc čeká na odvážného tazatele) celé klubko cest – jedna jedovatější než druhá. Nezapomínejme však, že řecké slovo pro jed, farmakon, znamená zároveň i lék.

Ale k pátému symbolu: kruhové dráhy. Jak už jsme zmínili, lze v něm tušit kvintesenci moudrosti i bláznovství věku, v němž ještě napůl jsme – a to přinejmenším srdcem. Kruhové dráhy – nekonečné obíhání planet, otáčení země, střídání dne a noci i ročních období, bludná pouť elektronu kolem jádra atomu, život a smrt. Kosmické soukolí, které zřel Komenského poutník v Labyrintu. Vesmírný kolotoč, který však je zároveň mlýnkem na maso; peklostroj, na jehož pedály šlapou tarotový Blázen společně se Smrtí – měchy však pohánějí varhany, z nichž se line nebeská hudba. V Nietzscheho Zarathustrovi si můžeme na dvojjedinost kruhových drah sáhnout třeba v Nejtišší hodině – a hluboko, přehluboko pod ní. Baže, je ten světaběh překrásný, ale také úmorný; směšnost a hrůznost jsou sestry a rubem kontemplace krásy je nuda kosmická, ba ontologická. Smrt z ní osvobozuje – dobrá, chvála Pánu za ni! Ale! Žijeme-li ve světě, kde nás soucitná smrt zbaví nesnesitelnosti koloběžného (=vlastně nikam nevedoucího) bytí, není vskutku proč jásat a zač Stvořitele velebit. Poslední moudrostí se pak zdá být rezignace – ať už po řecku (nejlepší pro smrtelníka je se nenarodit, a pokud už se ta nehoda stane, je nejlepší rychle umřít), po hebrejsku (zmiňovaný už Kazatel) nebo třebas po indicku – nemaje v tomto punktu erudici právě důkladnou, pokud vůbec nějakou, odvažuji se na přetenký led, leč mnoho bych nedal za to, že stav mysli evokovaný symbolem kruhových drah bude někde pěkně hluboko u kořenů buddhismu, přinejmenším jako hnojivo. Kruhové dráhy se v životě lidském, pomineme-li privilegované okamžiky náhledu celku, k nimž se ještě dostaneme, manifestují jako bloudění a zbloudění – vzpomeňme na zmiňovaného již Oidipa, Beckettova Molloye a další a další paradigmatické zbloudilce a bloudy, zasvěcence marnosti a nicoty, jejichž putování a vyprávění o nich v nás rezonují dík (vinou?) jejich znepokojivé podobnosti – s čím asi?

V tomto kontextu může být plodné uvažování o podobách a dějinných proměnách labyrintů a bludišť – ta středověká kupříkladu neznala větvení cest – vyžadovala toliko vytrvalost; teprve v renesančních poutník volí. Jak vlastně vypadají naše labyrinty – a co o nás říkají? Nebudeme zde hledat odpověď právě na tuto otázku, ale už způsob jejího kladení („naše“ labyrinty) napovídá možný směr – jako by dost možná byl bludištěm ten slavný dům, který nám náleží, ale přitom v něm nejsme pány (vždyť se to v něm zrovna hemží přízraky a fantomy!) – a je to dům prasklý odshora dolů, a když Měsíc zasvítí, je dobře vidět, kudy že ta škvíra vede.

Čtvrtý symbol, polední siesta, zpřítomňuje místo, ze kterého je vše předchozí nahlédnutelné – zastavení, chvilkové vypřažení z každodenního starání. Usebrání, odpočinek. Polední siesta není časem bez rizika: jedním z nejnebezpečnějších protivníků kontemplativních duší je akédie (někteří dnešní teologové ji pokládají za depresi, přesnější by snad bylo říci, že jde o omrzelost, spadlý operační systém duše – zatmění), zvaná mimo jiné démonem poledním. Přicházívá právě ve chvílích klidu a svádí na riskantní cestu znechucení životem ducha – a nejen jím, protože návrat z výšin do nížin může nauseu leda prohloubit; akédie pak snadno, ochotně a velmi ráda ústí v desperaci.

Symbol však nabízí i cestu překonání kruhových drah – nebo náležitého vstoupení do nich, což může být koneckonců totéž (nebo právě naopak?). Cestu? Vlastně cesty! Slyšíte to syčení?

Znechucení světem, prostředkované třeba celou legií poledních démonů, se může, jsouc zapřaženo jak ten čert svatého Prokopa do správného pluhu, stát výkonným motorem v úsilí o přerod a přechod k transpersonalitě, nemluvě o odstupu od partikulárních zájmů, který skýtá – ten zas uvolňuje ruce pro tu a tam snad i poněkud nezištnou službu druhým. Nebo aspoň nějakou – co na tom, že se nebudeme moci prohlížet v zrcadélku a už tím odpovídajíce se tázat po nejušlechtilejší bytosti široko daleko!

Zření krásy cyklů, jejich vznešenosti a velkoleposti rovněž osvobozuje, byť toliko přechodně, od jejich tíže. I tady jako by se železné obruče nutnosti lámaly a ze země prve vyprahlé vyrážel pramen chvály Stvořitelovy moci, jíž dal povstat úchvatné kráse veškerenstva. A po stezce úzké jako vlas či ostří lze snad dojít i k jeho velebení za utrpení samotné – to však je cesta, která kruhové dráhy přetíná křížem sebezřeknutí, křížem, který značí přijetí bolesti a viny. A jistě ne jen vlastní.

Konečně můžeme symbol siesty vztáhnout k šabatu. Pozoruhodné je, že šabat byl původně, ještě než se stal Izrael alespoň mládenečkem, dnem neblahým, dnem vlády démonů – nepracovalo se, neboť dílo bylo stejně k ničemu, leda k úrazu a vzteku. Teprve ve Zjevení se odehrála podivuhodná proměna, která ze zastavení snímá kletbu a vylévá na něj požehnání.

Je šabat první: den, kdy Bůh odpočívá stvořiv nebe a zemi a vše na nich. A je šabat druhý, ve kterém smí Boží lid spočinout po týdnu, věnovaném práci, den, kdy se otevírá střešní okno, aby bylo lépe vidět na nebe, kdy se studuje tóra a stvoření se prožívá nikoli ve své účelovosti, ale právě jako dobré Boží stvoření. Je ale ještě třetí šabat – ten na konci věků, k němuž vše cílí – kdy se zhroutí naše kruhové stezky a labyrinty, kdy nám z očí spadnou šupiny tohoto věku a prohlédneme do věku budoucího. A tyto tři šabaty jsou jedním.

Nabízí se tedy ve čtvrtém symbolu, který obvykle naznačuje techniku k zvládnutí celé pětice, prolomení bludné podoby symbolu pátého, jehož obsah ilustrují první tři symboly. Prolomení? Co se ale láme?

Nejpůvodnějším kruhem, na který ještě při troše štěstí dohlédneme, je samotná duše. A právě proto před šabatem – vzkříšením přichází velkopáteční krach, proto je cesta z minulého věku dál cestou kříže. Zapomeňme však na poměrně lahodné ještě sebeobětování. Lámat v kole kolotoče se bude kruh naší subjektivity. A tenhle horror si budeme vyprávět příště.