Dane Rudhyar. Překlad Jindřich Veselý.

Kdybych měl vybrat z astrologie to nejzákladnější učení, byl by to nepochybně princip polarity. Každý v astrologii používaný faktor má svůj polární protiklad. Každému zodiakálnímu znamení přísluší jako jeho polární protiklad znamení protilehlé. Zimní slunovrat vyvažuje letní slunovrat, jarní rovnodennost podzimní rovnodennost. Každá planeta tvoří pár s jinou (Slunce a Luna, Mars a Venuše, Jupiter a Saturn nebo Jupiter a Merkur). Každý úsek natálního horoskopu (tj. každý dům) nad horizontem má svůj doplněk v protilehlém úseku pod horizontem. Východní ascendent vyvažuje západní descendent atd.

Astrologie je především metodou, usilující o nabytí úplného porozumění živoucím organismům; může jít o těla či osobnosti, dokonce i o společenské organizace (jako národy nebo obchodní firmy), které nějakým způsobem působí jako více či méně stálé celky, organizující produktivní aktivity lidských bytostí. Život v kterékoli formě funguje v bipolárním rytmu – tak jako elektřina, která má vždy pozitivní a negativní pól. Proto je porozumění polaritě pro studium astrologie zásadní.

Nejpozoruhodnějším příkladem takové polarity v rámci lidského života je protiklad bdělého vědomí a spánku. Střídání vědomé aktivity a nevědomého spánku bylo v některých civilizacích a náboženstvích rozšířeno do té míry, že zahrnulo myšlenku obdobného střídání vtělené existence na Zemi a netělesné absorbce transcendentním stavem bytí za branami smrti.

Této posledně zmíněné myšlence, obvykle nazývané učení o reinkarnaci, se náležitě rozumí jen zřídka. Co do jejího významu jí lze porozumět jednoduše pouze v souvislosti s tím, čemu říkáme spánek. Naneštěstí máme pouze nejasnou představu o tom, co znamená spánek! Ačkoli spánkem strávíme třetinu naší existence, neobtěžujeme se tím, že bychom se ptali, proč vlastně spíme; kromě případů, kdy musíme jít spát, protože jsme příliš unavení. Ale proč si ve spánku odpočineme, proč musíme ztratit naše obvyklé vědomí (náš denní smysl pro identitu, pro bytí „sebou“), a proč vlastně prožíváme ty podivné zkušenosti, kterým říkáme sny, na to se zkrátka neptáme.Tyto záležitosti bereme jako dané, podobně jako přijímáme smrt a nemoc jako nevyhnutelné události, jež musíme přijmout, přestože jim nerozumíme.

V těchto základních věcech by nám měla přinášet objasnění náboženství a filosofie. Jejich vysvětlení však často skýtají jen velmi málo světla, jsouce zastřena pověrou a přeludem. Podobně lze říci o vědě a moderní psychologii, že mají ohledně spánku a snů řadu teorií, které nicméně objasňují toliko velmi málo, nahrazujíce pouze jednu neznámou věc jinou.

Existuje vůbec nějaká cesta, jak se dobrat jednoduchého vysvětlení, které by alespoň v hrubých rysech načrtlo vztahy, panující mezi stavy bdělé, vědomé aktivity, a nevědomého spánku? Takové vysvětlení by očividně muselo zahrnovat i fenomén snů: ty se totiž nějakým způsobem objevují v hraničním pásmu mezi bdělým vědomím a spánkem, podílejíce se jakýmsi zvláštním způsobem na obou.

Věřím, že nástroje a symboly astrologie mohou obecným způsobem osvětlit právě popsaný problém; rád bych nabídl jednoduchý klíč, který by při správném užití mohl významně osvětlit záležitosti, obvykle zahalené tajemstvím.

Moderní pohled na sluneční soustavu

Někteří řečtí filosofové jak známo pochopili, že se Země otáčí kolem Slunce. Moderní obraz sluneční soustavy byl ale jasně načrtnut až před přibližně pěti sty lety po Galileovi, Keplerovi a Newtonovi. A teprve poté, co byly v posledních dvou staletích objeveny planety Uran, Neptun a Pluto, mohli astrologové začít používat tento nový heliocentrický (tj. centrovaný okolo Slunce) obraz sluneční soustavy v jeho pravém významu.

Nemluvím o heliocentrickém postavení planet ve zvířetníku: tyto pozice lze studovat s velice hodnotnými výsledky, vyžaduje to však speciální efemeridy, protože tabulky, obvykle užívané astrology v současnosti, udávají geocentrické pozice planet – to znamená jejich pohyby, jako by byly pozorovány ze Země. Ale i když při tvorbě nativního horoskopu používáme geocentrické pozice planet, můžeme mít stále na paměti moderní heliocentrický obraz sluneční soustavy a uvažovat o planetách jako o reprezentantech dynamických funkcí v rámci sluneční soustavy jako celku.

Sluneční soustava se Sluncem jako jádrem je kosmický agregát a přinejmenším v symbolickém smyslu i živý organismus. Díky tomu může astrolog studiem navzájem k sobě vztažených cyklických pohybů planet lépe porozumět periodickým přílivům a odlivům života a vědomí v lidské bytosti, případně i průběhu, který mají v průběhu individuálního lidského života emoce, nutkání a myšlenková tíhnutí. Obé lze tímto způsobem do jisté míry i předvídat. Na celou sluneční soustavu tak pohlížíme jako na systém, reprezentující individuální osobnost jako celek.

Dva druhy planet

Astrologu informovanému o psychologii je jasné, že komplexita moderní osobnosti vyžaduje popsat a vystihnout charakter všech známých planet. Staří ve svých astrologických výpočtech končili u Saturnu; jeho oběžná dráha však je pouze dělící čárou mezi dvěma typy planet. Planety mezi centrálním Sluncem a Saturnem (včetně) poukazují na jeden aspekt celku lidské osobnosti, planety transsaturnské (Uran, Neptun, Pluto – a možná i další), poukazují k aspektu jinému; ten vyvažuje a doplňuje aspekt předchozí. Mezi těmito dvěma skupinami jednoznačně existuje polární vztah.

Právě tomuto vztahu se musíme pokusit porozumět. Většina astrologů mluví o Uranu, Neptunu a Plutu jako o planetách ve stejném smyslu jako o ostatních. Jiní pojali myšlenku, že tři transsaturnské planety jsou „vyššími oktávami“ Merkura, Venuše a Marsu – jsou nicméně rozličné názory na to, která planeta koresponduje s kterou. Podle mého mínění neproniká myšlenka vyšší oktávy, jakkoli částečně platná, ke kořenům rozdílu mezi těmito dvěma skupinami planet.

Jaký je mezi nimi skutečný rozdíl? Co činí jednu skupinu polárním protikladem druhé?

Každý organický systém či kosmický agregát je poddán dvěma protikladným silám. Je zde síla, která přitahuje každou část systému směrem do centra (například gravitace), ale je zde i síla, kterou působí vnější prostor, resp. rozsáhlejší celek, v jehož rámci systém vykonává svoji funkci.

V případě sluneční soustavy je tímto rozsáhlejším zahrnujícím systémem galaxie (Mléčná dráha). Naše Slunce je pouze jednou z milionů hvězd, tvořících její nezměrnou spirálovitou mlhovinu; ta je pak zase částí Universa, složeného z milionů mlhovin nejrůznějších typů. Každá planeta naší sluneční soustavy a každá živá bytost na Zemi je do nějaké míry ovlivněna tlaky a tahy, které sem dosahují z galaxie; jsme ovlivňováni rovněž v opačném směru gravitační silou Slunce, centra naší soustavy.

Saturn nicméně představuje základní hraniční čáru mezi těmito dvěma protikladnými silami, galaktickou a solární. Planety uvnitř jeho dráhy jsou zpravidla stvořeními a poddanými Slunce, zatímco planety za Saturnem jsou, jak jsem je před mnoha lety nazval, „vyslanci galaxie“. Soustředí do sluneční soustavy sílu galaxie, toho ohromného společenství hvězd. Nenáleží zcela do sluneční soustavy. Mají v rámci své sféry vlivu za úkol propojovat naši malou soustavu (jejímž je Slunce středem a Saturnova oběžná dráha obvodem) s větším systémem, galaxií.

To by mohlo znít poněkud fantasticky. Pokud však tuto myšlenku aplikujeme na skutečnost lidské existence, uvidíme, co vlastně znamená. Každý bude souhlasit s tím, že žádná individuální osoba nežije izolována; je součástí rodiny, komunity. Je malou jednotkou působící v rámci širšího celku; individuem, jemuž je vyhrazena vlastní role v rámci kolektivu.

Tady pak je ona polarita, o níž jsem mluvil v souvislosti se sluneční soustavou a celou galaxií, individuální hvězdou a nezměrným galaktickým společenstvím hvězd. Vskutku, individualita jedná v rámci života komunity, ve které se narodila a žije; kolektivní uvažování této komunity, tradice, kultura, etika, však individualitu také zformovaly a stále na ni vykonávají (konstruktivní či destruktivní) tlak a vliv. I když se individuum proti tomuto vlivu bouří, stále jím zůstává podmíněno.

Existuje ale ještě hlubší polarita, v níž je vědomé a sebevymezující individuum se svými záměry v kontrastu s nezměrným oceánem universálního života, života oživujícího jeho tělo stejně jako všechna ostatní lidská těla, života, který dává sílu individuálním základním potřebám, emocím a instinktivnímu myšlení, a který je zároveň, nakolik je to možné, uspokojuje. Je to právě tato zcela základní polarita, jíž musíme především přiřadit střídání bdělého vědomí a spánku – a konečně i individuální tělesné existence a smrti.

Takové střídání má velmi jednoduchý princip. Život lidské osobnosti je výsledkem vztahu mezi dvěma polárními silami: jedna z nich se snaží vytvořit z této osoby vědomé, soběstačné, sebeurčující, cílevědomě jednající individuum; druhá se osobu snaží táhnout zpět do bezmezně nediferencovaného, nevědomého, neindividualizovaného oceánu života. Když je individualizující síla pozitivní a dominantní, člověk je vzhůru a zaměstnaný vědomými snahami a plánovanými aktivitami všeho druhu. Když ale získá kontrolu moc univerzálního života a individualizující síla se stane negativní, (čemuž říkáme únava tělesná a duševní), člověk usníná.

Podobně to v psychologickém smyslu funguje i v případě méně základní polární opozice mezi individuem a společností. Je-li individuum silně a pozitivně sebeurčené, je také plně vědomé v mentálním i duchovním ohledu a vytváří nové hodnoty, případně se bouří proti zastaralým; vystupuje ve společnosti jako síla. Kdykoli jsou však potenciální individuality nelítostně nuceny ke konformitě se společenskými normami a kolektivními standardy, žijí lidské bytosti v jakémsi somnolentním mentálním a duchovním stavu; to se děje ve všech totalitních společnostech.

Když se zaobíráme polární opozicí mezi individuem a společností, nacházíme se stále uvnitř říše vědomé aktivity. Kontrastuje zde působení osobních planet, jako jsou Mars, Venuše a Merkur, s párem sociálních planet, Jupiterem a Saturnem. Pokud se ale budeme zabývat opozicí bdělého vědomí a spánku (abychom užili moderních psychologických termínů: vědomí a nevědomí), máme astrologicky co do činění s kontrastem mezi všemi planetami uvnitř oběžné dráhy Saturnu a planetami transsaturnskými (Uranem, Neptunem, Plutem).

Hovoříme-li o nevědomém, přisuzujeme obvykle spánku a všem vědomí překračujícím manifestacím života toliko negaci či absenci vědomí. Analogicky pokládali vědci a filosofové dlouhou dobu prostor za hranicemi naší sluneční soustavy za zcela prázdný, uvažovali o něm tedy pouze v negativním smyslu.V současnosti si začínáme uvědomovat to, co staří dobře věděli, totiž že prostor za hranicemi sluneční soustavy není pouhá prázdnota; že se jedná spíše o pole aktivní existence nezměrného kosmického organismu galaxie. „Žijeme, pohybujeme se a jsme“¹ uvnitř nesmírného těla galaxie. O tomto galaktickém prostoru nemůžeme uvažovat v negativním smyslu; je totiž plný sil, je plerómatem, polem elektromagnetických energií – a možná i mnoha dalších druhů transcendentních energií nám dosud neznámých.

Podobně ani to, co moderní psychologové poněkud nešťastně nazývají nevědomím, není říše prázdnoty. Když spíme, nenacházíme se v nicotě: měníme polaritu. Vědomé individuální pole naší životní totality se stává negativním, zatímco pole života se nyní stává pozitivním a aktivním. Život přebírá kontrolu.

Přichází čas, kdy člověk vstává; vody všemocného života částečně opadají z jeho mysli i nervového systému; každá buňka, každý orgán, mozek i nervy jsou tímto nediferencovaným životním proudem na čas saturovány a odpovídají teď na nový příval vědomé sebeřídící aktivity, myšlení a cítění. V slunečním jasu vědomí opět čelíme individuálním problémům. A co sny?

Materiál snů

Když ustupuje příliv, někdy na pláži zůstávají malá jezírka, a to zvláště tam, kde vyčnívající kameny zadržují vodu. To by mohlo čtenáře přivést k zamyšlení nad drobnými kraby, rybkami či dokonce chobotnicemi, které se v takových jezírkách často chytí, jako nad podobenstvím našich snů. Někdy může v písku zůstat dokonce umírající či mrtvá velryba. Za odlivu lze na pláži najít všechno možné harampádí či ztracený náklad; často je obtížné rozpoznat, oč se jedná. Jsou to věci vyplavené na břeh vědomí z hlubin a spodních proudů nevědomí.

Existuje mnoho druhů snů; tato ilustrace se dá použít jen na několik z nich. Proto nesmí být brána doslova, jako by se měla týkat všech možných snů. Vskutku by bylo nejlepší považovat sny obecně za reakci nevědomí na denní události a na to, co je výsledkem těchto událostí: individuální vědomou aktivitu v průběhu bdění.

Tak jako společnost reaguje na tvůrčí či význačné činy individua poskytnutím bohatství a slávy, případně po traumatických zkušenostech následujícím uvězněním, tak i nevědomý pól naší životní totality reaguje na naše vědomé pocity, myšlenky a chování právě tehdy, když se polarity obrátí. Život má ve spánku co říct: promlouvá k vědomé části našeho bytí, jako by se nějakým způsobem snažil napravit škody, napáchané naším svéhlavým, individualistickým vědomým egem.

Pokud je ego mimořádně vymezené a úspěšně vyzývá tradiční a morální zvyklosti své společnosti, kultury a náboženství – a nebo ještě hlouběji, pokud vzdoruje přirozeným instinktům a emocím, vlastním lidské přirozenosti, nebo tyto blokuje (jako v případě askeze), – potom v noci, když individuum spí, kolektivní pól jeho bytí silně protestuje, varuje před nebezpečím, snaží se na polaritu ega zapůsobit prostřednictvím obrazů děsivých konsekvencí či pocitem nevyhnutelného selhání a marnosti.

Pokud se stane něco takového, jsou některé dojmy z protestu kolektivního pólu zaznamenány v jistých citlivých částech mozku a některých velkých nervových pleteních v těle. Tyto dojmy jsou, když se polarity zase obrátí a individuální pól (ego) se dostává zpět k vědomé kontrole, vědomím zachycovány jako sny.

Je mnoho důvodů, proč jsou sny tak matoucí. Prvním z nich je ten, že kolektivní pól našeho bytí (společnost a život lidské přirozenosti) není schopen sdělit svá rozrušení či protesty v intelektuálním jazyce. Může leda tápavě vytahovat ze skladiště minulosti nemnohé obrazy, které jsou s tím, co se nevědomí snaží sdělit vědomí, v souladu, či propojeny prostřednictvím analogie. Tyto obrazy, signifikantní zpravidla jako analogie a symboly, se presentují v posloupnosti, která má zpravidla jen málo co do činění se zákony vědomé logiky.

Sen většinou představuje prostorovou sekvenci obrazů, vtištěných do mozku nebo jiných nervových center. Časový smysl této sekvence se vynořuje jen tehdy, když se bdělé ego, které se dosud stěží probralo ze spánku, snaží v rychlosti přehlédnout tyto dojmy, zanechané na částech organismu, s nimiž je ego spojeno nejtěsněji (tj. v nervových centrech). Je to jako kdyby zaneprázdněný manažer, když ráno přikvačí do kanceláře, spatřil na svém stole hromadu papírů; telefony v té chvíli už zvoní a on nemůže udělat víc, než v rychlosti přehlédnout rozházené papíry, aniž by to dělal v tom pořadí, ve kterém mu je před jeho příchodem připravily sekretářky.

Nejdůležitější sdělení někdy vyčnívá; manažera zprávou zásadní důležitosti někdo zburcuje ještě doma: prezident společnosti je těžce nemocný; trh s akciemi brzy ráno málem zkolaboval; ve velkoskladu zuří požár atd. Přestože může zpráva manažera zastihnout a zasáhnout, přece jen by mohla být zmatená; vyřizuje mu ji např. služebná nebo manželka, která ji obdržela už zdeformovanou špatným telefonním spojením atd.

Klasifikace snů

Všechny tyto příklady jsou pochopitelně dosti neadekvátní. Mohou jen poukázat na charakter procesu, který nelze správně a beze zbytku přeložit do jazyka vědomé zkušenosti. Astrologie může k naší analýze snů přidat jinou dimenzi tím, že nás naučí rozlišovat sny do tří základních kategorií: uranské, neptunské a plutonské.

Uranský typ snů je přímou výzvou úzkoprsosti, sebeuspokojení, netečnosti a sobectví saturnského ega. Ego je bytostně saturnského charakteru, protože Saturn představuje strukturu a hranice individuálního pólu našeho bytí. Staneme-li se přehnaně individualizovanými výlučným, úzkoprsým a rigidním způsobem, vyvolá v naší životní totalitě toto přílišné zdůraznění saturnské funkce doplňkovou polární reakci ze strany společnosti, života nebo boha. Je to, jako by galaxie vysílala do sluneční soustavy, jejíž elektromagnetické pole se stalo přehnaně izolovaným a příliš silným, a která se tak v rámci galaktického společenství proměnila v jakýsi rakovinný systém, proud mocných paprsků.

Galaktická síla dosahuje sluneční soustavy uranskou cestou. Uranský typ snů v nejvyšším smyslu má charakter proroctví či iluminace. Může se jednat o zjevení, blesk inspirace či osvícení, a to dokonce i v průběhu bdělé fáze vědomé aktivity ega – jako tomu bylo například v případě Kristova zjevení a jeho slov, která se násilně vtiskla do Pavla z Tarsu na jeho cestě do Damašku² jako odpověď na slepě tradicionální a fanatické rozhodnutí jeho ega zničit ty, kteří uvěřili novému božskému Zjevení. Uranské sny jsou obvykle vysoce zneklidňující. Přicházejí jako výzva, a to ne právě taková, jakou ego ochotně přijímá. Součástí snu mohou být slavnostní slova; často jako silný prvek snového obrazu vystupuje do popředí světlo nebo jedna určitá barva. V takových snech se obvykle objevuje to, co C. G. Jung nazval „archetypy nevědomí“; ty odkazují k těm nejhlubším a nejuniversálnějším lidským zkušenostem; vztahují se k základním aspektům či funkcím univerzálního života, nakolik působí v lidské přirozenosti. Mají rovněž často náboženský charakter. Uranský sen mívá moc snícího proměnit od základů (konverze), případně hluboce otřást jeho či její samolibostí, egocentrismem či hýčkanými myšlenkami.

Nejčastější jsou neptunské sny. Jsou reakcemi na cokoli, co naruší obvyklou průměrnou rovnováhu, vlastní vztahu individua k jeho společnosti, zdraví, zažívání či dalším základním tělesným instinktům. V tomto smyslu odpovídá Neptun prostřednictvím snů na jakékoli narušení či ohrožení funkcí, vykonávaných Jupiterem, a to jak po stránce fyzické, tak i psychické. Jakákoli výzva principům sociálního či morálního chování, jakýkoli prohřešek proti zdravé životosprávě (ať už ve smyslu tělesném či duševním) má tendenci vyvolat neptunské sny, které obvykle bývají značně fantaskní.

V případě, že v noci tělo prochladne následkem náhlého snížení okolní teploty, si může člověk po probuzení pamatovat dlouhý a dramatický sen o chůzi ve sněhové bouři, pádu do ledové vody atd. V případě mocného nutkání překročit morální či společenská pravidla chování se pravděpodobně dříve či později dostaví sen, obsahující dramatické scény, jejichž účastníci se budou objevovat v podivném leč symbolickém prostředí, možná v převlecích, které k zděšení individua učiní hlubokou pravdu situace hmatatelnější.

Vinou freudovského systému analýzy snů si moderní mysl přivykla uvažovat o tom, čemu Freud říkal „cenzor“. O cenzorovi se říká, že představuje jakoby osobního strážce bezpečnosti ega, který je chrání proti jakýmkoli nepříjemným vzruchům nebo pokusům o revoluci v jeho říši. Zneklidňující dojmy, které zanechává kolektivní pól našeho bytí, jsou tak cenzurovány, změněny, zkomoleny nebo smíchány dohromady a zatemněny ještě před uvědoměním ze strany individuality.

O existenci takového cenzora lze nicméně pochybovat. Jedná se jednoduše o zvláštní stupeň vztahu mezi dvěma polaritami našeho bytí, individuální a kolektivní, vědomou a nevědomou, denní aktivitou a spánkem; stupeň, na němž se individuum zvláštním způsobem bouří proti kolektivu a nejisté ego neustále cítí potřebu ochrany před společností.

Plutonské sny se naskýtají zřídkavěji. Pro celkovou osobnostní integritu mohou být poměrně destruktivní: podivné noční můry, které po sobě zanechávají pocit smrtelné hrůzy, předtuchy a smrti. U produchovnělejších individualit se může jednat o projekce a symboly hlubokých zkušeností sebeobnovy či expanze nejvlastnější esence pravého jáství.

Uranské sny jsou heroldy možné budoucnosti; ukazují cestu kupředu, inspirují pokrok, probouzejí egem spoutanou duši k vědomí jejích nových možností. Plutonské sny mohou být bdělému vědomí odrazem skutečných pokroků hlubinného rozvoje a duševního růstu, nebo v negativním smyslu zjevují bolest či beznaděj duše, která (přinejmenším dočasně) neuspěla. Mohou ukazovat i na blízkost propasti a temných postav, zaplňujících její hlubinu.

Pokud za Plutem existuje ještě alespoň jedna planeta, což je pravděpodobné, potom by taková planeta odkazovala na ještě skutečnější a jasnější niterné zkušenosti v duších, které se staly alespoň do jisté míry integrálními součástmi nezměrného společenství duší podobných bohu, toho společenství, jehož symbolem je galaxie.

Psycholog C. G. Jung tvrdil, že existují další a další stupně kolektivního nevědomí. Je to pravda vzhledem k tomu, že existuje rovněž bezmezná hierarchie stupňů, na nichž individuality mohou vědomě a tvořivě působit. Opakuji, že i galaxie je pouze jednou z miliard spirálovitých mlhovin, tvořících universum; a jednotlivá universa by mohla být částmi ještě mnohem nezměrnějšího kosmu. Neexistuje žádný myslitelný konec možností, jak se stávat vědomou individualitou na ještě komplexnějších, ještě kosmičtějších úrovních.

A přece každé individuum, pokud se nejedná o všezahrnující božství, není než jedním aktivním centrem v rámci širšího celku, kolektivu. Mezi individuem a kolektivitou musí být vždy vztah, odehrávající se ve střídavých fázích. My lidé poznáváme takové fáze na způsob bdělého vědomí a spánku, vtělené existence a smrti. Tyto pojmy mají však význam jen v rámci lidské zkušenosti.

Hinduističtí filosofové mluvili o dnech a nocích Brahmy, stvořitele vesmírů, které jsou místy rozvoje vědomí, a o podmínkách absolutního nebytí, v nichž nic neexistuje. Přesto však je pro moudrého ještě za hranicemi těchto kosmických nocí a dní, za hranicemi vědomí a nevědomí, cosi, co zahrnuje obojí. Hinduisté to symbolicky nazývají „Velkých dechem“, který jako výdech uvádí svět do bytí, a jako nádech jej pak nechává vejít do nekonečného klidu.

Tak jsme zakusili naše vědomé ego, jak je, když vstáváme, vydechováno do aktivity denního světa, a vdechováno do spánku, když uléháme k odpočinku. V jistém smyslu jsme tím vším: vědomím i nevědomím, jakož i tím, co zahrnuje obojí. Planety od Slunce až k Saturnu nás ženou do vědomé aktivity; planety za Saturnem nás však po skončení dne vedou do nezměrných prostor galaxie, v nichž poznáváme naše velká já; hvězdy, jimiž jsme. Když nás rytmické střídání fází přenáší zpět do denního vědomí, jsou to Uran, Neptun a Pluto, kdo se nám snaží připomínat, že nejsme jen Saturnem spoutaným a sluncestředným jástvím, ale že náležíme rovněž do širšího společenství hvězd.

Poznámka pod čarou (dodáno redakcí)


Sny mohou mít různou smyslovou modalitu. K. Dunlap upozorni na to, že sny mohou být okamžitou reakcí na spontánní svalovou aktivitu probíhající během spánku – např. sny o pádu mohou být důsledkem mimovolného stahování svalstva v oblasti hráze.


Smyslová modalita snů: Optické 81,5; akustické 55,5; kinestetické 11,5; dotykové 9,8; čichové 9,6; chuťové 3,4 %


Časové trvání snů od několika sekund až po více minut. (v situacích, kdy dochází k rychlým očním kmitům, zpravidla nejdříve po 90 min po usnutí)


S.Freud přišel s tím, že sny nejsou jen čímsi zanedbatelným, že jsou to smysluplné psychické děje : Mají dvojí funkci +. somatickou , tzn. že chrání spánek tím, že vyjadřuje nevědomé touhy, tak jako by již byly uspokojeny; 2. psychickou, tzn. že umožňuje „halucinační uspokojení přání“, obvykle těch, která byla potlačena, protože byla v rozporu s morálkou jedince; do vědomí jsou proto připuštěna v zamaskované, tj. symbolické podobě. „Nevědomí je vlastní reálné duševno, jehož vnitřní povahu neznáme, stejně jako neznáme skutečno vnějšího světa, a je nám dáno skrze záznamy vědomí stejně neúplně jako vnější svět údaji našich smyslových ústrojů“. (Freud 1937, s 510) V čem je nevědomá podstata snů? Freud ji vysvětluje třemi psychickými aparáty: pudy (id,ono), smyslem pro realitu (ego) a svědomím (superego). Člověk je pln sexuálních a agresivních impulzů, obsazujících jeho pocity a představy, kterých se z hlediska svého morálního založení děsí; prožívá stálé napětí mezi svým svědomím, které mu brání, aby je uskutečnil. Psychická instance ega vytěsňuje tyto dezaprobované impulzy do nevědomí, ale umožňuje s ohledem na jejich dynamiku, aby se manifestovaly ve vědomí ve zkreslené podobě, která zastírá jejich pravou povahu. Obsah snu je funkcí ve formě snů, které je symbolizují a chrání tak člověka před psychickou dezintegrací. Může si snad člověk s vyvinutou morálkou připustit vědomě, že má smyslné představy, jejichž předmětem je jeho matka či sestra, aniž by to v něm nevyvolávalo vnitřní konflikt, pocity hříšnosti, trapnosti apod.? Je vystaven stálému souboji pudů a morálky. Podobně píše Platon Ústava, Praha 1921, s 316


K.G.Jung – sny chápe jako signály kolektivního nevědomí, poukazujícíma nedostatky ve vnitřní psychické integritě jedince, na přebytek nebo nedostatek citu, na přílišné nebo nedostatečné rozumování, na nevyváženost postojů na potlačené neasimilované sklony. Sen je v tomto případě ukazatelem vnitřní nevyrovnanosti a jeho správná interpretace dává návod k harmonizaci duševního života, k seberealizaci jedince odstraňováním jeho vnitřních protikladů ,neboť ideálem života je plnost nacházená v jednotě protikladů.