Neptunův vstup do Ryb
aneb  Člověk je schopen vytvořit jen to, co si dokáže představit.

Martina Lukášková

S funkcí planety Neptun před nás vystupují mnohé otázky. Chceme-li si ujasnit, co v chodu lidské společnosti a životě jednotlivce Neptun znamená, musíme si na sebe nejprve pustit svět všednosti, nebo jak se v současnosti říká, „běžných“ přání, nadějí a úzkostí, než přistoupíme k ideám, vizím a fantazii obecně spojovanými s funkcí Neptuna. V humanistické a transpersonální astrologii funguje Neptun jako rozpouštěč saturnských jistot, bezpečí opakujících se procesů a příliš pevných vazeb. „Rozpouštění“ není samoúčelné, ale přispívá k proměně pohledu a rozvoji nových osobních i společenských možností. Zapojuje nás do celku většího, než jsme sami. Na rovině osobní se projevuje zvýšenou citovostí a silnějším prožíváním rolí osobních hodnot. Na společenské rovině se funkce Neptuna dá identifikovat s vytvořením iluze společného „my“. Nutnost neptunské změny je vyvolána osobní nespokojeností nebo sociální situací, která je vedená odpovídajícím idealistickým nadšením a cílem. Zážitek „my“, který zažíváme ve skupině, se kterou sdílíme nespokojenost či sociální situaci, umocňuje emoce. Jedinec není sám za sebe, ale zažívá pocit fungování za skupinu, které přísluší.

Z astrologického pohledu Neptun v tuto chvíli „vyřazuje“, oslabuje funkci merkurskou – výměnu informací a funkci jupiterskou – expanzivní. Zdůrazňuje tak zbývající funkce venušinské, martické – tedy akci vedenou výhradně na bázi libosti či nelibosti a tím nás vystavuje touze užívat si a co nejvíc se vyhýbat „represivnímu“ vychovateli – Saturnu. V pohledu na neptunskou funkci můžeme mluvit ideologii. Vazba na ideál, psychologické narcistické doplnění, se v „neptunském“ světě zaměřuje na vědomé obcházení možností alternativ. V takovou chvíli jsme sice vedeni vizí, ale jen „onou“ jedinou a určitou. Jsme ve vleku sugesce (z vnějšku podsouvat lat. suggerere), kterou se s chutí omamujeme, unikajíce tak silně vnímaným saturnským pravidlům. Výsledkem mohou být zcela inspirativní díla, projevy soucitu, něhy a solidarity v tom nejvznešenějším smyslu, ale také projevy fanatismu ideologií či stržením do všednosti reality, která klade důraz na osobní zodpovědnost, ovšem bez vztahu k druhému. Soudobou ideologickou doktrínou je např. neoliberalismus, kterému žel podléháme všichni.

Vstupem Neptuna do Ryb se uzavře jeho cyklus ve zvěrokruhu. Právě lidé narození ve znamení Ryb budou nositeli tohoto závěrečného shrnutí, které může být podkladem pro vznik nových nečekaných a inspirativních postojů, idejí a ideologií. Vypořádat bychom se měli s vírou v to, že věříme jen tomu, co naše oči vidí, neboť máme již dostatek zkušeností s tím, že mnohé existuje i mimo naši optiku. Hledání neviditelného Druhého ¹, který tahá za nitky a řídí společnost, by mělo dosáhnout svého prohlédnutí, prohlédnutí narcistické sebestřednosti a snad i odmítnutí prožívání sebe samých jako soběstačných spotřebitelů ², odložení pseudoduchovnosti, tj. hledání velkého Druhého v Reálnu. Viz hledání tajných společenství, konspiračních teorií, konců světa, pravého grálu, potomků Ježíše, hledání pravdy o Máří Magdaleně nebo různých Celestinských proroctví.

Hledáme-li spojení vstupu Neptuna do Ryb s historickými událostmi, hledáme opět Symbolično v Reálnu ³. Otázkou je, zda se nám to může podařit. Domnívám se, že vstup do Ryb neznamená nic víc, ani nic míň než uzavření cyklu, jeho obohacení o poslední zkušenosti, které daný cyklus v sobě může nést. Naposledy byl Neptun v Rybách v roce 1848, onom revolučním roce, což však nemůže opravňovat k závěrům, že se nyní na prahu podobných událostí nacházíme i my –  a to přesto, že je v současnosti rozbouřený svět islámských zemí. Revoluční období roku 1848 bylo výsledkem rozpadu konjunkce Saturna s Neptunem a oktilů na Plutona a Urana. Pro tyto konfigurace bychom našli oprávněné analogické spojení s událostmi oněch let. Nyní jsme v jiné pozici. Neptun vstupující do Ryb bude nejprve v trioktilu na Saturn a v oktilu na Jupiter, kteří jsou ve vztahu opozice. Taková konstelace více naznačuje zápolení s všedními záležitostmi a to na rovině osobní i společenské, které budou ideologizovány – např. ceny DPH, dopad osobního spoření, rutinní činnosti, nerovnost životních šancí, a které budou nutit k úniku a k nezájmu.  Vidět ve vstupu Neptuna do Ryb nějaké duchovní prozření je v plné míře „opiem lidstva“.
Martina Lukášková 5. března 2011

1 .„Velký Druhý“ se vztahuje buď k jinému subjektu, pokud tento subjekt reprezentuje Symbolično. Například zákon je instituce, která je součástí Symbolického řádu, a proto je to Druhý. stejně tak je Druhý i policista, protože reprezentuje tuto instituci zákona. Jeho druhost vyplývá z faktu, že je zástupcem nebo reprezentantem zákona. Tato Druhost je proto radikálnější než druhost patřící k Imaginárnu, protože nemůže být asimilována procesem identifikace. Tony Myers – Slavoj Žižek, nakl. Svoboda Servis 2008

2. Slavoj Žižek

3. Symbolično – Symbolický řád je pro Lacana  onen předem daný řád jazyka a zákon, který utváří půdu pro vznik subjektu. Jeho předem daná jazyková a kulturní pravidla stanovují rozdíly, jež formují subjekt z chaosu rané zkušenosti, avšak vnucují mu také kastraci, která značkuje subjekt jako nezvratně rozštěpený, neschopný spojit své imaginární identifikace, reálné, jež je proniká, a požadavky symbolického zákona. Reálno je to, co symbolické nikdy nedokáže zachytit prostředky binárních diferencí. Není to „realita“ každodenních objektů a osob, ale spíše realita, která spočívá mimo tyto známé identifikace. Pro subjekt je to něco uvnitř a vně, co nevědomě odolává vnuceným definicím a ponechává mu/jí obtěžující nadbytek jouissance. Imaginárno – Toto je jeden z Lacanových tří „řádů“ – imaginárního, symbolického a reálného – které nelze prostě jenom ztotožnit s Freudovým trojstranným strukturním modelem ega, id a superega. Tyto termíny nabízejí psychoanalytické teorii nový klasifikační systém, ve kterém jsou všechny tři nezávislé. Imaginárno vychází z prvních identifikací, které činí dítě v zrcadlovém stadiu, v němž si formuje své ego na imaginárním protějšku, který mu jakoby nabízí jednotu, soudržnost a integritu, jíž ego nikdy nemá dosáhnout. Imaginárno je tedy v podstatě narcistické, a tak obsahuje opakovaně agresivní element, který se projeví pokaždé, když subjekt zjistí, že je fragmentární a nikoli úplný. Elizabeth Wright: Lacan a postfeminismus, nakl. Triton.