Druhdy se v prostředí Astrologické školy pro statečné Pavla Turnovskýho a Martiny Lukáškové, kde jsem měl tu čest představit svou knižní prvotinu Nástin metafyziky operativní celostnosti aneb fragmenty k transpersonální ontologii, rozběhla pozoruhodná diskuse o transpersonalitě. V jistém smyslu je pointou diskutované otázky to, čemu bychom mohli říct „služba vyššímu celku“. Právě tuto pointu bych se rád v následujícím pokusil pojednat stručně, ale přece jen poněkud precizněji, než jsem učinil dosud. Pokusím se o to v několika krocích. Nejprve charakterizuji, v čem spočívá v mém pojetí transpersonalita jako taková. Následně se pokusím shrnout, v čem po mém soudu spočívá dovršení tzv. individuální úrovně vědomí a bytí. Konečně se dostanu k samotné otázce: co by mohla pro nás, obyvatele planety Země na sklonku roku 2013, znamenat „služba vyššímu celku“ konkrétně? Jaké jsou naše společné nejurgentnější úkoly? Na začátku musím nerad upozornit, že plné porozumění následujícímu předpokládá alespoň rámcové pochopení Rudhyarovy filosofie operativní celostnosti, tj. rozumějící četbu jeho Rytmu celostnosti; alternativou je v tomto případě porozumění mé reinterpretaci této filosofie, jejímž nejhutnějším dosud zveřejněným shrnutím je úvod k mé výše zmíněné knize. Bez této propedeutiky je následující text nutně nesrozumitelný – pokud bych se ho měl pokoušet zformulovat tak, aby byl srozumitelný i tak, nutně by se rozrostl do rozměrů nepříliš stručného pojednání – a právě takové pojednání je dostupné jinde.[1][1] V tomto textu jsem někdy musel volit trochu osobnější tón, než by mi bylo milé. Laskavému čtenáři se omlouvám; jak by mělo vyplynout z textu samotného, neměl jsem příliš na vybranou.

 

 

 

Transpersonalita

 

Po biologické, společenské a individuální úrovni vědomí a bytí se v lidstvu postupem času začínají rozvíjet i tzv. funkce čtvrtého řádu, tj. funkce transpersonální. Spočívají v podstatě v sebezasvěcení službě vyššímu celku, naladění na kvalitu božského Soucitu a rozvoji tzv. mysli celostnosti. Skrze rozvinutí těchto funkcí lidstvo – nejprve zástupně skrze „avatarické osobnosti“, posléze doufejme i kolektivně v co možná nejhojnějším počtu – projde tzv. „Branou ticha“, čímž nastane budoucí věk, resp. závěrečná fáze věku tohoto: stadium Plérómatu, které vyústí do kosmické „Půlnoci“, v jejímž lůně se v klíně Elohim, božského Plérómatu, zrodí nový věk. Transpersonalita je tak dalším krokem lidstva ve směru překonání individuální podmíněnosti – krokem nikoli primárně technologickým, nýbrž etickým. Transpersonální funkce se ve skutečnosti začíná rozvíjet všude tam, kde ve vztazích přestává vládnout egoismus.

Důležité je toto: tzv. „Branou ticha“, tedy místem či stavem mysli velmi podobným smrti, projdeme v každém případě všichni – od lidí přes galaxie až po zvířata, subatomární částice a božstva. Vědomě a tvůrčím způsobem však z lidí projdou jen ti, kdo u sebe nechají rozvinout transpersonální funkce. Právě proto je zcela zásadně důležité, že společenské uspořádání, které podporuje egoismus ve všech jeho podobách, což v současné době znamená tržní hospodářství, musí být v nejbližším možném termínu drasticky transformováno. Jinak nám

velmi reálně hrozí katastrofické vyústění současného vývoje naší planety. Už z toho částečně vyplývá, co by podle mého názoru měla znamenat služba vyššímu celku.

 

Dovršení individuální úrovně

Jak je dobře známo z Rudhyara, aby se mohly vůbec začít rozvíjet funkce transpersonální, je třeba alespoň rámcově ustavit funkce individuální. Ani to však není v současné době pravidlem.

Velmi obecně podotkněme: není pravda, že by úplné završení individuality tvořilo podmínku možnosti začátku rozvíjení transpersonálních funkcí. Ve skutečnosti je tomu tak, že stejně jako už na společenské rovině působí zárodečná individualita (a podobně), působí i v ne zcela dovršené individualitě i transpersonalita. Dobří křesťané, dobří buddhisté – a obecně dobří lidé jsou už přinejmenším tisíce let altruističtí, a jako takoví jsou transpersonálními bytostmi, leckdy snad vinou dějinně nutného partikularismu částečně bezděky (dobře to lze sledovat na prvotní církvi s jejím napjatým vztahem k židovství i pohanství), nicméně ani zdaleka ne defektně, ba možná právě naopak. Křesťanský světec mohl být daleko obětavější než leckterý zapřisáhlý „transpersonalista“ dneška, stejně jako v současné době neplatí, že vědět o probíhajícím procesu znamená i nutně se do něj plně zapojit. Poslední instancí je zde i jindy či jinde vždy svědomí a vykazatelná životní praxe. Individualita se tak jeví jako matrice, lůno funkcí transpersonálních. Když se však tyto začnou rozvíjet, stává se palčivou otázkou, jak dovršit individualitu natolik, aby ji bylo možné s klidným svědomím ne snad opustit, ale právě naopak: přenést do budoucnosti, aniž bychom tuto budoucnost kontaminovali příliš velkým množstvím neblahých splodin končícího stadia našeho eónu.

Klíčovým pojmem je zde uvolněné ego: tedy „já“, které bude celkově spíše altruistické a k vlastnímu, více či méně reziduálnímu egoismu (spolu s nevědomostí, případně zlozvyky a neřestmi) se bude stavět s laskavou ironií, přičemž se bude ke stejným neblahým rysům druhých stavět se stejným pochopením. Významné jsou aspekty apriorního obětování všeho vlastního úsilí na oltář všeobsažné Celostnosti a ochota po všech karambolech znovu vstát a věnovat se nesobecké službě, a to třeba i s lecjakými bolestmi nebo s důkladnou ostudou.[1][2]

Velmi obecně a bez podrobnějšího vysvětlování bych nadhodil několik dalších, z mého hlediska zásadních momentů pomalu se dovršující individuality, která je schopná zůstat se sebou identická i tam, kde se začíná pomalu ztrácet v do jisté míry z individuálního hlediska „oceánickém“ (nikoli však pitomém, jak by se snad mohli domnívat někteří redukcionisté či mystikové) vědomí Plérómatu.

1.       Jsem přesvědčen, že by si pro jistotu měl každý člověk vyjasnit, kdo je jeho Bůh (či „bůh“) ve smyslu: kdo je podle mého názoru tím, kdo stvořil a završuje svět, v němž smím přebývat, a jaký je příběh zjevování této svrchované bytosti člověku či skrze člověka – a vztah člověka k ní. Záměrně zde píšu bytost, nikoli princip. Veškeré mé myšlení a snažení se odvíjí od toho, že mým Bohem je Hospodin, který se v nám známých dějinách zjevuje na způsob Nejsvětější Trojice a který je podle vlastních, inspirovaných Písem definován jako Láska. Za v současné době snad nejvýstižnější českou charakteristiku Lásky pokládám Celostnost, pokud ji chápeme v rudhyarovském smyslu a jsme s to dovodit, že slova Celostnost, Láska, Soucit (agapé, karuna, ahava, caritas – nikoli však bez dalšího erós) jsou synonymní a jejich nejvlastnějším významem je solidarita (a to ve smyslu „soudržnost“ i „věrnost“, od latinského slova solidus: pevný, celý, skutečný, pravý). Právě Lásku (Solidaritu) pokládám za společný jmenovatel všech solidních tradic a možnou bázi dorozumění třeba i s „ateisty“

neborozumnými vyznavači kteréhokoli jiného náboženství. V každém případě však trvám na tom, že individualita je neoddělitelná od otevřeného vyznání, kdo nebo co představuje vrcholnou hodnotu individuality samé (i kdyby to mělo být vlastní „já“).

2.       Za zásadní rovněž pokládám vyjasnění toho, jaké je mé vlastní místo v příběhu veškerenstva s ohledem na to, jaká je má nejvyšší hodnota. Za sebe a pro nutné srozumění s kterýmkoli čtenářem dodávám, že jsem v současné době křesťanský teolog vědomě se účastnící tzv. „avatarického procesu“ v rudhyarovském smyslu; tj. že jako teolog soudím, že teologie bez víry, naděje, lásky – a „prorockého“ nároku (ve smyslu: být ochoten hovořit ve jménu svého Boha i za cenu osobní újmy) není teologie, ale hanebnost.

3.       Za významné k zrození plné individuality rovněž pokládám se alespoň rámcově (a nutně před smrtí předběžně) vyrovnat s vlastní nativitou a vlastním životním příběhem. Pro úplnost jako autor tohoto konfesního textu dodávám: narodil jsem se, pokud je mi známo, 28. 5. 1978 v 19:10 v Praze a jakékoli vysvětlení své filosofie, teologie nebo životního příběhu jsem ochoten podat individuálně, a to komukoli, kdo by se chtěl vážně zeptat, jak jsem se stal teologem.

4.       Mám za to, že je velmi významné rovněž znát své potřeby, a to především takové, které mě činí ovladatelným. Pokud někoho či něco (třeba i sám sebe) nezvladatelně miluji, anebo se něčeho stejně nezvladatelně bojím, pokud něco potřebuji, anebo naopak nejsem s to snést či přenést přes srdce, měl bych to o sobě vědět a svůj život vést s ohledem na toto vědomí vlastních slabých (nebo naopak: silných) stránek. Pokud jsem zbabělec, měl bych vědět, čeho se bojím nejvíc, pokud jsem narkoman, měl bych znát svou drogu, pokud jsem zapřisáhlý jogín, měl bych vědět, co všechno jsem ochoten udělat, abych měl klid na nerušenou meditaci, pokud jsem erotoman, měl bych vědět, co mě naplňuje nezvladatelných chtíčem a podobně. Z pochopitelných důvodů se z tohoto textu čtenář nedozví nic konkrétního o slabostech či silách autorových.

5.       Je zcela zásadně významné si vyjasnit, jaké jsou konkrétně celky, k nimž náležím, tj. celky, jejichž součástí jsem a na něž mám svou praxí nějaký vliv. Obvykle platí, že dokud nemám alespoň rámcově uklizeno v celcích méně obsažných, nemám větší vliv na celky obsažnější. Kdo se neporovnal ani s vlastními rodiči, stěží něco pořídí v rámci galaktického Plérómatu – a v takovém případě jsou i jeho řeči o tomto „Plérómatu“ leda blábolením. I proto si myslím, že nám nesmí být lhostejná naše vlast – ale ani naše planeta; což by však nemělo znamenat zanedbávat předvánoční úklid bytu či osobní hygienu duševní či fyzickou.

6.       Člověk je bytostí párovou, proto pokládám za významné i vědět, kdo je má partnerka či můj partner. Právě partner toho totiž hodně napovídá o „duchovních kvalitách“, které máme vtělovat. I proto bychom si neměli na své partnery příliš stěžovat; naše vztahy jsou skutečně naší vizitkou, a to v dobrém i zlém. Totéž platí dost možná stejnou měrou i o přátelích.

 

Pokud to shrnu: individualita znamená především bdělé vědomí vlastní existence v souvislostech. Jako pro křesťana je pro mě dobrou pomůckou takového probuzení ikona Pantokratora[1][3] – soudce, a to ve spojení s podobenstvími o posledním soudu z Matoušova

evangelia (Mt 24,37 – 25,1-46),[1][4] pokud se ovšem čtou v rámci cyklického času, v němž není místo pro konečné zavržení, a v kontextu biblických spisů, předávaných spolu s Tradicí. Jako křesťanský teolog žiju svůj život před Tváří a ve Jménu tohoto Pána – dobře, anebo špatně, ale věčně. Věčný život chápu jako život vědomý – bdělý. A Pána jako zjevení Trojice-Celostnosti-Solidarity: jako její Tvář.

 

O službě vyššímu celku

Vše podstatné o tom, jak by po mém soudu měla vypadat služba vyššímu celku bez ohledu na náboženskou konfesi či existenciální orientaci při shodě na základním principu Solidarity, vyplývá z předchozího. Máme povinnost se pokusit dosáhnout trvale udržitelného a v rámci možností příjemného, nebo alespoň dlouhodobě snesitelného statu quo v každém celku, do kterého patříme: ve vlastní existenci, rodině, společenství přátel, komunitě, vlasti. Máme povinnost se v těchto celcích zařizovat s ohledem na stav (ekologický, ekonomický, etický, duchovní i fyzický) vlastní planety a lidstva na ní, přičemž lidstvo má z hlediska filosofie operativní celostnosti vůči planetě funkci analogickou nervové soustavě.

Vlastním cílem současného lidstva je plné ustavení stadia Plérómatu, k němuž mohou dopomoci i technologie, je však neoddělitelné od etiky (ano: není možné dosahovat technologického pokroku mučením zvířat nebo lidí – tímto způsobem se dospěje leda k zasloužené anihilaci). Jako Pléróma, tj. jako sdílená mysl završených individualit, můžeme plnit naši funkci řekněme šedé kůry mozkové této planety. Pokud však cestou k tomu planetu zničíme, musíme se připravit na neblahou eventualitu, že si budeme dlouho uvědomovat leda (řečeno biblicky) „pláč a skřípění zubů“.

Právě proto mám za to, že prvořadým úkolem je pracovat vší silou na ustavení společenského zřízení, v němž by bylo možné slušně žít. A právě to by mělo být tématem našeho snažení: nikoli ipsocentrická snaha o sebeduchovnější nirvánu nebo úsilí o vylepšení materiální existence. Významnou pomocí by v tomto ohledu měla být i astrologie, neboť být pozemšťanem znamená od nepaměti i být vědomým obyvatelem živé a rovněž vědomé sluneční soustavy – a galaxie. Cílem astrologie by po mém, laickém (neboť nejsem astrolog) soudu mělo být vytváření slušně vychovaných obyvatel sluneční soustavy, planety Země a naší domovské galaxie.

Věřím, že od nás vyšší celek, k němuž zjevně náležíme, tj. Země, potřebuje především toto: v nejbližším možném termínu ustavit platformu, na níž by se ke společnému dílu ve výše naznačeném směru sešly bytosti, které to se Zemí a budoucností lidstva myslí dobře a které jsou s to pochopit naši současnou situaci a třeba i velmi donkichotsky se zasadit o její změnu k lepšímu.

Ikonou nejzazšího Celku, do nějž zatím náležíme, může pro bdícího Evropana (anebo Američana, nebo prostě pozemšťana kulturně náležejícího do téhož celku jako autor tohoto textu) na začátku třetího tisíciletí být třeba Rudhyarovo schéma struktury cyklu veškerenstva anebo libovolná křesťanská ikona. Uvažovat by se dalo o kterékoli buddhistické tance, pokud je však malovaná ve jménu soucitu, nikoli jen dosažení nirvány, a jistě i o dalších živých tradicích. Pochopitelně pokládám za obraz Celostnosti par excellence nevyslovitelné B-