Nasedat. Počkej, musíme mít plán, mapu a časomíru. To je legrační, míra na čas, to je jako všeho s mírou nebo s vesmírnou mocí. Heleď, nech toho žvanění a podívej se po kraji, jestli něco nenajdeme, co by nám pomohlo. A nacházejí. Čas v kůře stromu, na pařezu letokruhy, vrásnění v kameni. Žebroví v listech stromů. Hodinář Slunce odměřuje dny, noci a na nebi je tolik, znamení, že jsou z toho až zmámení. A v těch starodávných znacích paměti, neumějí číst. Jsou unavení a usínají.

Letíš, letím, letíme ve vrtuníku odkvetlého pampeliškového květu. Ka a Ma fouknutím odstartovala kamarádka Radka. Bylo to nahodilé, zbrklé fouknutí, jen tak ze srandy a už se to nedá změnit. A ani neví , proč letí co mají hledat. Bude to asi tím, že si dali nektar z hluchavky bílé a jsou trošku opilí nebo jen opojení z neznámého. Rozhodně je to dobrodružství, jsou veselí a křičí radostí a taky se trošku bojí, ale to si neříkají. Letí, přes záhony nerozkvetlých růží, ale stromy už voní a mají krásné šaty z bílých a růžových květů. Létají kolem nich maličtí i větší ptáci a popohánějí vzduch mávajíce křídly. Letí bez navigace sem a zase tam, chvíli rovně, pak se směr otočí ve vzdušném víru, motá se jim z toho hlava.

Je měkoučké, maličké. Ani neví a proč taky. Vzniklo, objevilo, zrozeno, stvořeno. Je. Zdá se být až průsvitně mlhové, s malinkou tečkou, zrníčkem v oku. Bydlí pod jednou šupinou šišky. Trochu se bojí. Jedním fouskem, podobnému tomu od kočičky, vykukuje ven a čichá vůně. Dnes má k snídani meruňkovou. Čeká na kamaráda.