Pokus o konstruktivní polemiku s článkem Jindřicha Veselého: „O transpersonalitě a službě vyššímu celku“
(viz- http://www.transformotor.cz/wp/o-transpersonalite-a-sluzbe-vyssimu-celku-j-vesely/ )
Úvod
Podobně jako autor, i já si vzpomínám na představení knihy Nástin metafyziky operativní celostnosti aneb fragmenty k transpersonální ontologii a následnou diskusi o transpersonalitě a „službě vyššímu celku“. Vzpomínám si i na jednu z vlastních polemických připomínek. Týkala se pochybností o tom, zda autorem naznačené pojetí transpersonality neklade až příliš velký důraz na poměrně běžný výklad tohoto pojmu – tj. jako něčeho, co nás přesahuje. Přinejmenším volbou terminologie. Zatímco Dane Rudhyar klade v případě transpersonální úrovně důraz na to, k čemu lze dojít skrze osobnost.
Pročítám-li v textu článku slova jako „služba, vyšší celek, obětování“ aj., říkám si, jak významnou roli hraje právě terminologie. Každopádně by nás neměla – zde jistě nezamýšleně a spíše podprahově – oddělovat od toho, co hledáme. Možná přesněji od toho, čeho jsme od věčnosti součástí, jen jsme si na to ještě nevzpomněli.
V textu článku se setkáváme s důrazem na „apriorní obětování všeho vlastního úsilí na oltář všeobsažné Celostnosti“. Ano, ale…na druhou stranu vždyť i andělé jako poslové této Celostnosti se přišli klanět Synu Člověka. A vůbec, nemůže se někdy stát, a to ještě v tom lepším případě, že právě usilovnou snahou blokujeme to, čeho chceme dosáhnout? Ať u sebe nebo u jiných? Zvláště je-li podobná snaha verbalizována takto rozhodným způsobem. V horším případě pak může dojít k tomu, že se nám do oné Celostnosti vloudí nepozorovaně něco partikulárního či parazitického, co se jen zdánlivě jeví jako její organická součást. Keyword/význam: vir místo víry. Například fundamentalismus jakéhokoli druhu. Nehovořím snad přímo o lidských obětech, ale může se snadno stát, že je pak vyšší obětováno nižšímu. Komu se to už nestalo, to jistě…je to možná součástí zkušeností na cestě každého z nás, ale vyzývat k oběti ostatní…k tomu bych snad řekl, že jako první patří na obětní oltář naše iluze. Kdybych si ovšem sám nepřipustil, že imaginární lze s reálným provázat tvůrčím způsobem a že hranice mezi iluzí a tvůrčím imaginárnem je značně, až neptunsky mlhavá.
Personální oddělení a trans
S výzvami k osobním obětem v zájmu něčeho vyššího se setkáváme po staletí, ne-li po tisíciletí. Výsledky, které kolem sebe vidíme však nejsou vždy povzbuzující. Nejedná se zde však o nedorozumění, možná sotva postřehnutelné? Zamysleme se chvíli nad tím, co všechno také může znamenat transpersonalita ve významu „skrze osobnost.“ Vždyť pojmy jako odpuštění, smíření, odevzdání se mohou týkat nejen něčeho co nás přesahuje, ale i složek naší vlastní osobnosti. Celku, který sice mívá v dané chvíli k Celostnosti ještě daleko. Ale může být cestou, nebo alespoň prvním krokem k autentickému odevzdání se právě prostřednictvím integrace různých osobnostních složek. Jejich VZÁJEMNÝM odpuštěním, smířením a odevzdáním. Samozřejmě v kontextu odpovídajících činů ve vnějším světě. Koneckonců, což není jednou z největších hnacích sil ega nějaký neuzavřený vnitřní konflikt? Slovy astrologie jde o reintegraci osobnostních funkcí, symbolizovaných hlavně planetami a jejich vzájemným postavením na pozadí domů a znamení – reintegraci spojenou nevyhnutelně s transformací těchto funkcí.
Matematickým symbolem takového procesu reintegrace je například postupné vykrácení složitého zlomku, spojené s jeho zjednodušením a transformací matematických výrazů, které jsou v něm obsaženy. Jak je známo již z gymnazijních hodin matematiky, lze tímto postupem dojít třeba až k číslu jedna. Tenkrát jsme neprobírali, že je to symbol jednoty, ale nikdy není pozdě. Jde o zrušení aktuální mandaly nikoli zvenčí, buddhisticky, ale zevnitř – navíc s tím, že její potencialita se tím neruší. Aniž bychom přitom změnili příslovečné iota, pojmy jako zrušení a naplnění významově splynou.
Vždyť jestliže žijeme v Bohu, není nakonec tím nejdůležitějším uvědomění-vzpomínka, že tomu tak skutečně je? Že za Celostností není třeba se stále pachtit, ale že je spíše třeba, abychom se občas bděle zastavili? A proč ne s onou Vírou, Nadějí a Láskou? Abychom je případně svým úsilím, byť dobře míněným, někdy třeba i nezaplašili. Úvahu o tom, zda to současně naplňuje slovní hříčku o transu, třeba i šamanském, ponechám laskavému čtenáři.
Rizika falešné transpersonality
Jestliže se otevřeme chápání starého i nového, můžeme doufat, že nám tato Celostnost sama pomůže ukázat cestu, kudy jít dál ze současné bezvýchodnosti – jak pevně věřím, jen zdánlivé. Třeba i k těm soběstačným komunitám, dál od technologií onoho druhu, které se skutečně vzdalují všemu etickému. S apelem na tento moment s autorem bezvýhradně souhlasím. Protože všeobecná elektronizace všeho možného se výhledově týká i Člověka samotného, a hrozí z něj vytvořit poslušného Golema. Třeba s onou apokalyptickou trojicí šestimístných čísel pod kůží, identifikovatelných časem i z družic na oběžné dráze. Golema degradovaného na součást rychle vznikajícího „internetu věcí“. Když už mluvíme o těch rizicích a o tom, že nemáme času nazbyt…
Tohle riziko je zřejmě ještě větší, než obávaná válečná nebo ekologická katastrofa. Ty mohou být spíše záminkou k uvedení něčeho podobného do provozu. Protože právě toto je konkrétní způsob, jak Člověka odstřihnout od vytoužené Celostnosti a zbavit svobodné vůle. Přesměrovat ho k té nejprimitivnější, elektronicky propojené a tudíž kolektivní partikularitě, v podstatě tržní, otrocké a bezcitné zároveň. Slovem: k falešné transpersonalitě. Je smutné, že mlčí opozice, že mlčí lidskoprávní organizace, že mlčí skoro všichni. Nejsmutnější ovšem je, že mlčí církve. To není výčitka, jen postesknutí nad tím, že tradiční vnímání světa někdy nerozliší nové hrozby. Možná je na čase zasadit ho do kontextu současného vědeckého poznání, které nám může velmi pomoci v ostražitosti vůči rizikům některých nových technologií. Ale o tom třeba až v nějakém z příštích příspěvků.
