Přijmeme-li inspiraci z Herakleita, že protiklady (světlo-tma, oheň-voda, nahoře-dole…) jsou extrémní metafory, radikální způsob, jak vyjádřit jednu věc, jako by to byly dvě ostře odlišné věci v prudkém konfliktu samy se sebou, ocitáme na půdě plutonských funkcí. S poslední planetou přichází poněkud rychlý skok do tématu, ale při setkání s Plutem nezbývá čas na „předehru“.
Přežívá-li naše psyché (psychika, vnitřní svět) až příliš dlouho v domnělé přirozenosti, že tím, jak se známe, doopravdy jsme, pak je načase, aby nás probral plutonský otřes. Provází ho bolest z deformace vnitřních představ, z pocitu znásilnění a ztráty vlastní moci. Jsme vzdáleni své vůli, centru – Slunci. Vnitřní svět je zachycen v chladu, tažen pryč od života silou, které se chceme stůj co stůj vyhnout. Zcela hystericky tlučeme kolem sebe a hledáme přirozené vysvětlení a obranu proti tomu, co se děje neviditelně a nenahmatatelně. Čím víc se z nesnesitelného stavu chceme dostat, tím víc se zcela destruktivně propadáme do nicoty. Dostáváme se do světa za hranicemi (Pluta), do světů jiných, větší celků, do světa božího či do světa nadsvětského. Díky zmatku a chaosu přicházíme o vědomí, které je definováno. Ztráta logiky a polarit je šokem, provázeným opuštěním víry, že můj život, bytí a celý svět je vysvětlitelný jednoduchými pojmy. Ničemu nerozumíme, neboť už nesrovnáváme známé s neznámým. Neděje se tak nadarmo. Jdouc proti své přirozenosti – opus contra naturam, objevujeme doopravdy živou a širší přirozenost. Je nám nabídnut nový, ostrý vhled do hlubin vesmíru – života a hlavně nás samých. Po zážitku naprosté bezmoci jsme proměněni. Cestou zpět k sobě se začínáme vědomě věnovat tomu, co je pro nás samé důležité, ryzí a podstatné. Zničena je jedna falešná představa o nás samých. Víc si vážíme života, citů i osobní víry. Neseme si znamení „jiného“ světa. Pro někoho je tento proces probuzením ze strašného snu, ve kterém byl mučen a pak sežrán krvelačným psem. Někdo jiný se vzbudí štěkotem psa Pluta a jasně cítí, že se to dá prožít a tedy přežít!